O zlém čarodějovi Albertosovi – část první

Pohádka 

Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami se
rozprostíralo velké království krále Zdislava. Jeho země vzkvétala, obchodům se
dařilo a lidé byli se svým každodenním životem spokojeni. Každý měl svou
práci, svou povinnost. Král Zdislav byl prostě dobrý a spravedlivý král.
Měl syna Davida a dcerku Petru. Petruška byla ještě malá prince, ale
všichni v království si už malou princeznu oblíbili, velice se podobala
své matce a král jí velmi miloval. V jeho srdci však bylo místo i pro
Davida z kterého vyrůstal dobrý a čestný muž. Celé království žilo
spokojeně. Lid velmi miloval královskou rodinu a nikoho ani nenapadlo, že
se všechno jednou změní.

Když si jednou král vyjel s princem a družinou na lov, princezna si
hrála s míčem na zahradě. Najednou se před ní objevil ošklivý muž
v černém plášti a odnesl ji bůh ví kam. Po princezně zůstal na
zahradě jen pruhovaný míček.

Když se král dozvěděl, že jeho dcera zmizela upadl do hlubokého zármutku. Princ
David se vydal princeznu hledat, ale každý jeho pokus skončil nezdarem. Nikdo
nevěděl, kde by princezna mohla být. Král Zdislav byl velmi smutný a těžce
onemocněl. Žádný doktor mu nedokázal pomoci. David se snažil najít cokoliv, co
by otce vyléčilo. Hledal všude. Až jednoho dne narazil na starou bylinkářku,
která mu pověděla, že krále uzdraví jenom jeho dcera.

,,Ale jak jí mám najít? Nikdo neví, kde ten čaroděj sídlí. Je to beznadějné.
Nezachráním svou sestru ani svého otce,“ řekl princ zklamaně.

,,Neztrácej naději princi,“ uklidňovala ho stará žena. ,,Naděje je to
poslední co nám nikdo nemůže vzít.“

Po této větě se stařenka otočila
k odchodu zanechávaje za sebou smutného prince. Ještě než však odešla řekla
mu:

,,Vzpomeň si na svou matku Davide. Vzpomeň si na ni.“

Však když si princ
vzpomněl na matku, jeho srdce se sevřelo smutkem ještě víc. Vrátil se tedy na
hrad za otcem a slíbil mu, že bude sestru hledat tak dlouho, dokud ji nenajde. S tímto
slibem se vydal na cestu.

Princ bloudil světem a pořád nenacházel to, co hledal. Ani sebemenší zprávu
o své sestře. Putoval už mnoho let a stále nebyl blíže než na
začátku. V chladných bezesných nocích přemýšlel o matce. Nevěděl co mu tím
stařenka chtěla říct. Nevěděl co by mohla matka vědět o zmizení jeho
sestry. Když jednou putoval přes město Tahad zaslechl jednoho muže nadávat:

,,Zatracená stará ježibaba. Prej není to čerstvé, dodáváš nekvalitní zboží. Jak
mám asi teď vyrábět lektvary…“ muž napodoboval jízlivý hlas čarodějnice
s velkou dávkou vzteku.

,,Já ti ukážu ty babice. Moje zboží je nejlepší v království. Počkej ty
jednou budeš stát na hranici! Stará, nevděčná čarodějnice…“ Jakmile princ
zaslechl slovo čarodějnice všechno mu došlo. Jeho matka přece byla čarodějnice,
určitě by mu někdo jako ona pomohl najít svou sestru. Princ se tedy rozhodl že
vyhledá  čarodějnici a zjistí od ní co se dá. Seskočil z koně
a zastavil nadávajícího muže.

,,Promiňte, ale nešlo přeslechnout jak nadáváte. Kde sídlí ta
čarodějnice?“

,,Ach vzácný pane to byste si dal. Radši jí nechte na pokoji, bude to pro vás
lepší.“

Jenže princ byl neoblomný a tak mu za chvíli muž řekl, kde stará
čarodějnice sídlí. Řekl mu taky, ať si dává pozor na její učednici, je prý velice
mocná. Princ se tedy vydal na cestu. Prošel hustým lesem na okraji města
a přímo před ním se táhnul vysoký kopec. Princ tedy šplhal nahoru. Nebylo
to nijak jednoduché, koně radši nechal pod kopcem, protože by cestu nezvládl.
Když konečně dosáhl vrcholu, spatřil před sebou velký palác. Byl ohromen, jak
čarodějnice může bydlet v tak krásném paláci. Vstoupil dovnitř.

,,Kam si myslíš že jdeš?“ ozval se mu za zády skřípavý hlas.

,,Hledám čarodějnici,“ řekl David.

,,No tu tady hledaj všichni. A proč si myslíš že bych zrovna tebe měl pustit
dál?“ povídal muž dál a nebezpečně se k němu přibližoval.
Najednou se za Davidovými zády ozval příjemný ženský hlas.

,,To je v pořádku Pergrille. Už na něj čekáme.“

Otočil se
a spatřil krásnou ženu v černých šatech s červeným zdobením.
Její dlouhé černé vlasy jí splývaly až k pasu a její zelené oči
prohlédli člověka až pod kůži. V ruce držela malou lahvičku, s kterou si
pohrávala.

,,Promiňte madam,“ řekl Pergrill, uklonil se a odešel.

,,Pojď, Davide. Paní tě už očekává,“ řekla žena, počkala až jí David dojde
a vedla ho různou spletí uliček a místností. David byl uchvácen
krásou toho paláce. Všude viseli portréty žen a mužů. David se dokonce
lekl, když se jeden portrét zvedl a uklonil se mu. Žena vedle něj se jen
pousmála a vedla ho chodbou dál. Potkávali i různé ženy a muže,
kteří se buď o něčem náruživě bavili nebo jen tak postávali u oken
a přemýšleli. Jen nemálo z nich si procházejících všimlo. Ti, co je
spatřili, se na Davida povzbudivě usmáli a pokračovali dál ve své činnosti.
Pokračoval chodbou a dál mlčky putoval za svou průvodkyní, bál se
promluvit. Všechno tu bylo tak cizí a tajemné. Když procházeli velkou
klenutou chodbou zaslechl, jak ho někdo volá.

 ,,Davide.“

Otočil se a hledal původce hlasu, ale nikoho v chodbě
neviděl.

,,Tady jsem Davide.“

Ten hlas byl tak povědomý, že ani nevěřil že ho vůbec
může slyšet. Pak ji spatřil. Visela na zdi mezi mnohými portréty. Jeho matka.
Chtěl za ní jít, jeho společnice ho však zadržela.

,,Teď není čas rozmlouvat s mrtvými. Teď musíš stihnout zachránit ty
živé.“

Její oči propalovali ty jeho a on pochopil, o kom mluví.
Musí zachránit svou sestru, pokud je ještě naděje. Usmál se na matku, která mu
úsměv oplatila a následoval ženu do velkého sálu, kde byla spousta mužů
a žen. Někteří byli hodně staří, někteří zase hodně mladí. Prošel sálem na
druhou stranu, kde byly dveře a za nimi vedly schody. Vyšel po schodech nahoru a tam v místnosti seděla za stolem žena. Jakmile vstoupili
zvedla hlavu a usmála se.

,,Vítám tě Davide. Dlouho jsme na tebe čekali. Pojď nemáme mnoho času.“

Žena vstala a chtěla ho odvést do jiné místnosti. Princ se však nedal.
 ,,Počkat, nechtěli byste mi vysvětlit, o co tady vlastně jde? A kdo vlastně
jste?“
 ,,Odpusť nám tu nezdvořilost,“ řekla žena. ,,Mé jméno je Angela. Toto je
moje učednice Gabriela. Jsme tu abychom ti pomohli najít tvou sestru. Víme, kde
je, a víme jak jí odtamtud dostat. Jen nám není dovoleno to udělat. Musíš
to udělat sám. My ti ovšem pomůžeme.“
 ,,Moment, jak můžete vědět kde je má sestra?“

Angela pohlédla na Gabrielu
ustaraným pohledem a pak se vrátila zpátky k princi.

,,Nemáme mnoho času, přesto si zasloužíš to vědět. Nejdřív se na to ale
posaď.“

Princ si sedl vedle čarodějnice a poslouchal.
 ,,Toto místo, kde se teď nacházíš, je něco jako škola. Učíme tu nadané děti
používat jejich moc. Někdo tvrdí že je učíme kouzlit nějakou temnou magií, ale
to není pravda. Učíme je jak svou moc využívat, ne na co jí použít. To už záleží
na nich. Učila se zde i tvá matka Sandra. Ano sám si ji určitě viděl na
chodbě. Visí tu portréty všech, kteří zde studovali. Kromě jednoho muže. Před
devíti lety jsme jeho obraz zničili. Ano, to on unesl tvou sestru. Studoval tu
totiž současně s tvou matkou a velice se do ní zamiloval. Tvé matce
se však nelíbilo, na co využívá svou sílu, a tak ho odmítla. Později se
zamilovala do tvého otce a také si ho vzala. Na jejich svatbě je Albertos,
tak se jmenoval, proklel. Řekl že jim zničí jejich jediné štěstí, které budou
mít. Pak ses narodil ty a Sandřino kouzlo tě chránilo. Proto na tebe
Albertos nemohl. Mnohokrát se tě snažil získat, avšak Sandra byla silná
čarodějka. Když se narodila tvá sestra vztáhla své kouzlo i na ni.
Albertos byl bezradný a nevěděl, jak se může králi pomstít, že mu vzal to
jediné, co miloval. To že se tvá matka zabila byla jeho práce. Jeho past byla
nastražena na krále, ale Sandra ji prohlédla a obětovala se místo něj.
Albertos byl vzteky bez sebe. Čekal, kdy přijde vhodná chvíle krále zničit.
Rozhodl se však, že nezíská jen jeho nejdražší poklad, ale i jeho
království. Když Sandřina kouzla už vyprchávala, přemohl je a unesl tvou
sestru. Čekal dlouhé roky, takže mu nevadilo, že si počká ještě devět let než
tvé sestře bude dost let na to, aby si ji násilím mohl vzít a získat tak
otcovo království.“
 ,,Ale vždyť jsem tady ještě já,“ přerušil Angelino vyprávění princ.

,,Neber si to osobně princi, ale ty bys proti Albertosovi neměl jedinou šanci
na vítězství. Zničil by tě. Ty mu v cestě nestojíš.“
 ,,Ale jak potom mám Albertose zničit když na něj nemám?“

Prince příběh
dosti zarmoutil a když ještě slyšel, že on nemá šanci na to, aby ho porazil,
nevěděl co dál.
 ,,S tím ti pomůžeme my,“ ozvala se najednou Gabriela. ,,Stačí nám jen tvá
odvaha a statečnost. Vše ostatní je už připraveno.“

,,Čekali jsme tě dřív princi. Teď už nemáme mnoho času na přípravu. Petře bude
zanedlouho sedmnáct let a to Albertosovi stačí.“
 ,,Nesmíme tedy otálet!“ zvolal princ a vyskočil ze židle připravený
vyrazit. Na tváři Gabriely se objevil veselý úsměv.
 ,,Říkala jsem, že nebude proti.“
 ,,Asi ještě neví co ho čeká,“ řekla Angela ,,Pojď řekneme ti co budeš
dělat.“ 

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*