Záhadná kniha – část druhá

Jiný svět, jiná doba

Probudila se v krásné posteli. Promnula si oči
a uviděla na konci své postele sedět Filliuse.

,,Dobré ráno.“ Řekl a usmál se na ní.

,,Dobré ráno Filliusi.“ Řekla ospale Anastázie.

,,Měla jsem tak zvláštní sen Filliusi…“

,,To nebyl žádný sen.“ Řekla žena, která vstoupila do místnosti.

,,Nerozumím tomu. Jak by mě má vlastní matka mohla dát do jiného světa do jiné
rodiny. Proč by to dělala.“

,,Chtěla jsem tě chránit Calante. Tady jsi nebyla v bezpečí.“

,,Copak jsi nikdy neměla pocit, že tam nepatříš. Že jsi jiná?“ zeptal se
Fillius.

,,Ano.“ Řekla zklamaně Anastázie a dívala se z okna. Slunce už
bylo vysoko.

Královna s Filliusem si vyměnily starostné pohledy ale mlčeli. Čekali, až
promluví ona.

,,Proč jsem teda tady?“ zeptala se po chvíli.

,,Máš velkou moc. Moc kterou chtěl Sarel pro sebe. Máš jí v krvi. Dědí se
už několik generací, ale ty jsi z nich nejsilnější. Nikdo neměl takovou
sílu, jakou máš ty. Proto ty jsi naše spása.“

,,A co mám dělat?“ zeptala se odevzdaně Anastázie.

,,Cvičit učit se. Zachránit naši zemi.“ Odpověděla jí královna

,,I zemi skřítků“ dodal ještě Fillius.

Anastázie měla před sebou nelehký úkol. Musela se naučit ovládat svou sílu
a regulovat ji. Nebylo to zrovna jednoduché. Nevěděla přesně jaký plán
Darkan chystá, ale bylo jí to vcelku jedno. Chtěla jim pomoci. Čím víc
poznávala lidi, tím víc se jí tam líbilo. Všichni k ní chovali takovou
úctu. Oslovovali jí princezno nebo paní temnoty. Konečně si připadala, že někam
patří. Fillius jí všude doprovázel a podporoval jí. Byl to skvělý
společník. Kdežto Aramir byl děsný. Učil jí bojovat s mečem. Vůbec jí to
nešlo a ani jí to nebavilo. Proč by se vlastně měla učit bojovat, když umí
kouzlit. Nechápala to. Aramir jí však říkal, že až bude unavená z kouzel,
nakonec jí meč zachrání život. To jí stále vtloukal do hlavy.

Po několika měsících se už zlepšila v kouzlení a udržení své síly na
provázku. S mečem jí to už také šlo lépe ale ne natolik aby byl Aramir
spokojený. V těch dnech co tu Anastázie žila, byla šťastná. Dokonale šťastná.
Nikdy dříve se tak necítila. Všichni na ní byli milý a rychle si jí
oblíbily. Teda až na Aramira. Ten byl stále protivný a nevrlý až když se
více zlepšila v šermu, začínal být na ní přece jenom milejší. Dokonce byl
potěšen, když zjistil, že umí skvěle střílet z luku. Přece jen jí ty kurzy
lukostřelby k něčemu byli.

Anastázie se i více sblížila se svou matkou. Někdy si dlouho do noci
povídali. Vždycky si přála mít nějakou kamarádku, která jí bude poslouchat
a bavit se sní. Její matka hodně poslouchala. Chtěla o ní vědět
všechno.

Anastázii akorát mrzela jedna věc. Všichni okolo se to sice snažili skrýt ale
v otevřené válce, která už probíhala více, jak rok začínaly prohrávat. Sarel
čím dál více nabýval na síle. Jeho vojska sílila, zatímco jejich slábla. Aramir
také hodně vyrážel do boje a vždy se vracel unavený a většinou
s menším počtem vojáků než odjel. Anastázie tohle nerada viděla.

Jednou když se Aramir vrátil skoro polomrtvý, stála u jeho dveří
a netrpělivě čekala na lékaře. Ten jí řekl, že je to vážné a odešel.
Nedokázala se dívat, jak ten muž který se pomalu stával jejím přítelem, tady
umírá. Sebrala svou sílu a soustředila se. Jeho vyléčení jí málem stálo
život. Aramir jí sice byl vděčný, ale jasně jí dával najevo, že kdyby to
nepřežila, nikdy by si to neodpustil, že připravil celou zemi o jejich
jedinou naději a několikrát jí zopakoval, ať už to víckrát nedělá.

Jednoho dne ráno vypadala Freya velmi nervózně. Chodila po místnosti
a přemýšlela. Kdokoliv jí vyrušil, reagovala podrážděně až nepříčetně.

,,Co se stalo?“ zeptala se jí Anastázie.

,,Nic dítě nic…“

,,Mami?“

Tahle slova královnu zarazila. Nikdo jí už takhle neřekl dobrých 14 let.
Vehnala jí do očí slzy.

,,Ach Calante.“ Řekla a objala ji. Anastázie z ní cítila úzkost
a strach.

,,Tak co se děje?“

,,Sarel zničil Korint. Město na jihu. Všechny zabil. To bylo poslední město,
které mu bránilo v cestě k nám. Už nemáme na vybranou.“

,,To nevadí, my ho musíme porazit.“

,,Ještě nejsi připravená.“

,,No taky mám ještě čas, než přijde ne?“ řekla s úsměvem Anastázie
a běžela trénovat.

Ve městě mezitím probíhaly přípravy na bitvu. Všichni neboje schopná stvoření
byli přepraveni do nedalekého pevnostního města. Pokud padne Darkan nebude už
bezpečnější místo. Ve městě panoval strach ale i naděje. Anastázie však
byla nervózní.

,,Co když všechny zklamu? Co když vlastně nic neumím?“

,,Uklidni se. Jsi silná a dokážeš to na co si tak dlouhou dobu
dřela.“ Uklidňoval jí Aramir.

Takhle to běželo několik dnů.

,,Sarel dorazil. Stávej. Musíš nás schovat.“ Třásl s ní Aramir aby se
vzbudila.

,,Jistě, jistě už běžím.“

Vedl jí na hradby, kde bylo vidět celé Sarelovo vojskou. Bylo obrovské.

,,Co mám dělat Aramire.“ Řekla vyděšeně.

,,Neboj se Sarel je můj problém. Chci, abys jen stále vedle mě a sesílala
kouzla, která znáš na všechny nepřátele okolo. Dávej si však pozor abys ti
zůstaly síly na poslední boj. Společně to zvládneme.“ Řekl
a povzbudivě se na ní usmál.

Sice jí to moc nepovzbudilo, ale neměla na vybranou. Poslechla ho. Stála vedle
něj na hradbách s lukem připraveným vystřelit. Ještě nikdy nestřílela na
živý terč. Měla strach.

Bitva začala.

Všude zmatek.

Lidé kolem ní umírali.

Všude výkřiky a krev.

Viděla roztodivné tvory, které si dříve jenom představovala.

Běžela teď za Aramirem.

Kam jí to vede.

Stála na bitevním poli. Teď přišel čas pro její kouzla.

Soustředila svou sílu.

Snažila se nevzdalovat se od Aramira.

Byl však tak zaměstnán bojem.

Kde je teď. Všude nepřátelé.

Co říkal Aramir? Šetři sílu a co ještě. Pamatuj, že meč ti jednou zachrání
život. Vytáhla svůj meč a začala bojovat. Ubránila se dostatečně dlouho,
aby jí někdo přišel na pomoc.

Nevěděla, zda vyhrávají nebo ne. Věděla jen, že teď je ta chvíle na poslední kouzlo.

Sebrala všechnu svou sílu.

Soustředila se.

Myslela na matku.

Na babičku.

Na všechny ty lidi co kolem umíraly.

Na Filliuse.

Na Aramira…

Z jejích rukou vyšly temné paprsky a obklopovali každého, kdo se jim
postavil do cesty. Anastázie je řídila. Nechtěla ublížit těm svým.

Soustředila se.

Neslyšela výkřik, který křičel

,,Calante pozor!“ až v poslední chvíli se všechna temnota stáhla
kolem ní a pohltila jí spolu s dalším černokněžníkem Sarelem.

,,Teď jsme tu jenom ty a já.“ Slyšela úlisný hlas vedle svého ucha.

,,Nikdo ti teď nepomůže.“

,,V tom se mýlíš.“ Řekl Fillius který se tam znenadání objevil
a prsknul zářící prášek Sarelovy do obličeje.

,,Pojď Calante. Vezmu tě do bezpečí.“

,,Nemůžu přece jen tak odejít.“

,,Nemůžeš s ním bojovat. Na to byl předurčen Aramir.“

,,Ale já…“

,,Dost řečí.“ Ukončil jejich rozhovor skřítek. Navlékl na její krk
stříbrný řetízek.

,,Tohle tě dostane do bezpečí. Leť.“ Křičel ještě do strašného řevu
čaroděje.

Anastázie se cítila prázdně. Nechala tam všechny ty lidi a sama si teď
letěla na motýlích křídlech někam do bezpečí. Byla unavená. Byla zraněná.
Přesto jí pocit vinny neopustil. Nemohla to takhle nechat. Otočila se
a vracela se zpět do probíhající bitvy.

Z výšky viděla, jak nepřátelé utíkají, hledala však Sarela. Ten bojoval na
kraji lesa s Aramirem. Měl jasně na vrh.

,,Teď už ti nic nepomůže přítelíčku.“ Zakřičel hrůzostrašným hlasem
a chystal se zabít Aramira.

,,To se ale mýlíš.“ Zakřičela na něj z výšky Anastázie, sebrala
poslední zbytky své síly a silou hvězd rozhodila Sarela natolik aby ho
Aramir dokázal zabít.

Tohle kouzlo však stálo Anastázii hodně sil. Nedokázala už ovládat křídla,
která jí dal Fillius. Začala padat k zemi. Necítila ani jak dopadla…

Když se probudila v měkké posteli, cítila, jak jí někdo hladí po ruce.
Otevřela oči a dívala se do ztrápené tváře Aramira. Když viděl, že se
probrala, usmál se na ní.

,,Říkal jsem ti, ať už mě nikdy nezachraňuješ.“

,,Promiň. Nemohla jsem si pomoc.“ Řekla unaveně.

,,Dokázali jsme to Calante.“ Řekl s úsměvem.

,,Vyhráli jsme. A to jen díky tobě.“

,,Ano dokázali jsme to.“ Držela se ho pevně za ruku a snažila se
ještě chvíli zůstat při vědomí.

,,Co semnou teď bude?“ zeptala se.

,,Můžeš se vrátit nebo tu zůstat. Záleží jen na tobě má paní.“

,,Nedovedu si představit, že strávím zbytek svého života v knize.“

,,I v knize se dá zažít spoustu dobrodružství.“ Usmál se, políbil jí
na čelo a nechal jí odpočívat. Anastázie se dívala z okna na západ
slunce. Slyšela jen klid.

Nevěděla, kdo nepřežil. Nevěděla, kdo se vzdal. Nevěděla, kdo utekl. Věděla
však, že ona zůstane a napíše ještě hodně kapitol své oblíbené knihy.

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*