Záhadná kniha – část první

Jiný svět, jiná doba

Naštvaně za sebou zabouchla dveře a v pláči se
vrhla na postel. Proč to vždycky odnese ona. Už si zvykla na to, že se její
rodiče hádají ale je to tak těžké. Když už nic křičí i na ní. Jak úžasné.
Nejraději by odešla. Ale neměla kam jít. Neměla žádné přátele, nic. Nikdo jí
neměl rád protože, protože byla „jiná“ než ostatní. Myslela na svou
babičku. Ta jí chápala. Měla jí ráda. Pomáhala jí. Teď když zemřela, zůstala
sama.

,,Anastázie!“ řval na ní otec z kuchyně, ,,Anastázie okamžitě se
vrať, s tebou jsme ještě neskončili.“

,,Dej mi pokoj!“ zařvala na něj a vyběhla po schodech na půdu. Tam jí
nikdo otravovat nebude. Není tady ani slyšet hádka jejích rodičů. Na půdě našla
staré houpací křeslo po svém dědovi. Vzpomínala, jak mu sedávala na klíně
a on jí četl pohádky. Vzala onu knížku. Bolestné vzpomínky se jí vracely.
Ještě se slzami v očích začala číst první stránky a při tom se lehoučce
houpala. Vzpomínala i na to jak jí to děda kdysi říkával, když mu takhle
seděla na klíně ,,Hvězdičko noční oblohy“. Bylo jí krásně, byla sama se
svými vzpomínkami. Nikdo jí nerušil, všude bylo ticho…

,,Anastázie, Anastázie, vzbuď se…Slyšíš, no tak vzbuď se. Anastázie.“

S trhnutím se probudila. Co to bylo za hlas.

,,Je tu někdo?“ zeptala se zvědavě a tiše čekala na odpověď.

,,Jsem tady Anastázie.“ Řekl znovu ten šeptavý hlásek.

,,Kde tady?“ vystrašeně se rozhlížela po místnosti.

,,No přece tady, tady v tvé ruce.“

Podívala se na knihu, kterou držela, a z obálky se na ní usmíval maličký
zelený skřítek. Nevěřícně se na něj dívala.

,,Co po mě chceš?“ hlas se jí trochu zdrhl, když si uvědomila, že mluví ke
knize.

,,Musíš nám pomoci Anastázie, naše země je v nebezpečí.“

,,Já? Proč já?“

,,Není čas. Musíš jít. Dřív než tě najdou Oni.“

,,Kdo Oni?“

Skřítek jí však nestačil odpovědět. Na schodek byl slyšet rachot a tiché
šeptání.

,,Proč musí být zrovna tady. Nemohla si vybrat lepší místo.“

,,Neremcej a lez.“

,,Je to hrozně vysoko.“

,,Pozor na to koště.“

,,Pšt, uslyší nás.“

,,No tak lez Percivale, zdržuješ nás.“

,,Ale vždyť lezu.“

,,To jsou oni Anastázie. Musí okamžitě pryč. Nesmějí tě dostat.“

,,Já nechápu…“

,,Na vysvětlování bude ještě spousta času, teď otevři tu knihu na straně 9
a mysli na svou babičku.“

,,Cože?“

,,Mysli na svou babičku.“zvolal ještě mizející skřítek.

Na schodek stále slyšela tichounké hlásky a šramot. Otevřela knihu
a myslela na svou babičku…

Vše kolem ozářilo jasné světlo a půda se pomalu začala vytrácet. Ještě než
zmizela úplně, zahlédla na schodek podivné stvoření jak unaveně a vyděšeně
na ní zírá.

,,Ona utíká!“ křikl zděšeně na ostatní za sebou. Jenže to už byla
Anastázie pryč.

Probudila se a pod rukama cítila jemný dotek trávy. Otevřela oči
a zděšeně vyjekla a rychle se posadila.

,,Dávej přece pozor!“ Vynadal jí skřítek, který jí ještě před chvílí seděl
na nose.

,,Promiň, polekal si mě.“ Řekla omluvně Anastázie a dívala se, jak
maličký skřítek teď třepetá malými křidélky, aby se udržel ve výšce jejích očí.

,,Kdo jsi?“ zeptala se zvědavě a pozorovala skřítka.

,,Kdo jsem? Chceš říct, že mě neznáš?“ vyjekl skřítek udiveně
a pořádně si jí prohlížel, jestli třeba nemá nějaká zranění.

,,Promiň.“ Omlouvala se opět Anastázie a smutně sklopila oči.

,,Hm zvláštní.“ Řekl skřítek spíše pro sebe

,,Kde to vlastně jsem.“

,,Holka ty si snad spadla z višně. Jsi přece v Gordii. Zemi
skřítků.“

,,Fordka? To je přece ta země z knížky.“ Řekla změteně Anastázie.

,,No vidíš, že jí znáš. A to musíš tedy znát i mě.“ Řekl skřítek
napůl hrdě.

,,Ty jsi Fillius?“

,,Ano!!! Vidíš, že mě znáš. Průvodce a hrdina zdejší země. Už tu na tebe
nějakou dobu čekám. Je dost že ses také probrala. Teď pojď, máme hodně
práce.“ Řekl Fillius a začal jí zvedat ze země pomocí svých malých
ručiček. Jenže Anastázie se nezvedala.

,,Kam musíme jít? Proč jsem vlastně tady?“

,,Vše ti povíme až na místě. Ale teď už pojď, zdrželi jsme se tu moc
dlouho.“

Anastázie se tedy zvedla. Urovnala si sukni a šla za skřítkem, který letěl
kousíček pře jejím nosem a vedl jí směrem k řece.

,,Filliusi jdeme už dlouho. Proč mi stále nechceš nic říct.“ Naléhala už
poněkolikáté Anastázie na malého skřítka.

,,Vydrž, už tam budeme. Tady ti nemůžu nic říct, nevíš, kdo by nás mohl
slyšet.“

,,Kdo by nás chtěl slyšet tohle je přece mírumilovná země. Teda alespoň tak jí
popisuje knížka.“

,,Byla Anastázie. Byla to mírumilovná země. Než přišel Sarel. V jeho rukách se
země začala měnit. Několik skřítků přešlo na jeho stranu a naše země teď
kráčí k zániku. Proto jsi tu ty. Abys nám pomohla. Příběh knihy se nesmí
přepsat.“

,,Cože? Já že vám mám pomoc? A jak? Nic neumím.“

,,V tom se pleteš. Teď pozor musíme překročit tu řeku. Já jí přeletím, ale ty
jí budeš muset přeplavat. Zvládneš to.“

,,V plavání jsem nejlepší ze třídy.“

,,Tady nejde jen o plavání. Jde o to, že až tam v kročíš budeš
se cítit nešťastná a osamělá a řeka tě bude chtít pohltit. Několik
lidí už tam zahynulo, když se chtělo dostat do naší země.“

,,Hm nešťastná už jsem a osamělá taky. Od té doby co zemřela babička.
Myslím že to zvládnu.“ Usmála se na skřítka a vlezla do řeky.

Anastázie… princezno… Pojď blíž… uvidíš… Anastázie… já jsem
tady…

,,Babičko?!“ vykřikla Anastázie

Ano Anastázie pomoz mi… Prosím pomoz mi…

,,Neposlouchej je Anastázie, stále plav.“

Slyšela hlas skřítka, jak na ni křičí, aby stále plavala. Slyšela hlas své
babičky, jak jí volá k sobě. Cítila se víc než kdy dřív tak sama. Chtěla
plavat za ní. Chtěla jí zase obejmout. Ale věděla, že nemůže. Z očí se jí
kutálely slzy a ona stále plavala. Břeh už byl tak blízko.

Anastázie prosím… neopouštěj mě… To je on… zabije mě… Pomoz mi
Anastázie…

Musí jí přece pomoci. Ponořila se do studené vody a hledala svou babičku.
Slyšela skřítka, jak nad hladinou křičí, ale neslyšela ho. Uviděla jí na dně
řeky, jak leží. Chtěla plavat k ní, ale něčí ruka jí chytila za rameno
a vytáhla.

,,Jsi v pořádku?“ zeptal se jí ustrašený hlas skřítka.

,,Ano myslím že ano.“ Řekla drkotajícími zuby Anastázie a dívala se
na muže, co jí vytáhl z vody. No muže mohlo mu být tak 23 let možná trochu
víc.

Skřítek si všiml jejího pohledu a hned jí řekl.

,,To je Aramir. Měl tu na nás čekat a ještě že čekal. Bude nás teď
doprovázet na tvé cestě.“

Aramir si Anastázii zvědavě prohlížel, neřekl však ani slovo. Jen se otočil
a šel k lesu. Anastázie se za ním dívala, klepala se zimou
a ještě k tomu se začalo stmívat. Nevěděla co má dělat. Ten Aramir se
jí ani trochu nelíbil. Po chvíli se vrátil. Hodil Anastázii nějaké oblečení.

,,Převlečce nebo ještě nastydneš. Pak vyrazíme.“ Měl hluboký, hrubý
a chladný hlas. Anastázii se líbil čím dál tím míň.

,,Můžeš se alespoň otočit.“ Vyjela na něj, když se na ni díval
a čekal, až začne. Aramir jen protočil oči a otočil se.

Když se převlíkla do podivných přesto velmi teplých šatů, vydali se na cestu.
Fillius se jí usadil na rameno a vyprávěl jí různé příběhy ze země
skřítků. Anastázie se u některých historek pobaveně smála. Aramir jejich
nadšení nesdílel a dál pokračoval v cestě. Anastázie byla unavená z celodenního
pochodu, a i když už byla tma, nezdálo se, že by chtěl Aramir zastavovat.
Fillius jí klidně spal na rameni.

,,Nemůžeme někde přespat?“ zeptala se Anastázie a pozorovala
Adamitovu reakci. Ten se ne ni ani nepodíval.

,,Slyšíš mě? Jsem unavená dál už nemůžu.“

,,Není bezpečné zastavovat.“ Odbyl ji a dál pokračoval v cestě.
Anastázie se však nechtěla vzdát. Sedla si u nejbližšího stromu. Když
Aramir zjistil, že za ním už dále nejde, otočil se a chvíli jí hledal.

,,Co to má znamenat řekl jsem, že nezastavujeme.“

,,Jenže já jsem unavená. Dál už nejdu!“ křikla na něj Anastázie a tím
probrala Filliuse.

,,Co jsem propásl?“

,,Nic. Zrovna se chystáme utábořit.“ Odpověděla mu Anastázie.

,,To nejde je to příliš nebezpečné.“ Řekl vystrašeně skřítek.

,,Jo to jsem jí taky říkal.“ Podpořil ho Aramir. Anastázie však byla od
přírody tvrdohlavá.

,,Žádné nebezpečí mi nehrozí. Teda ne žádné, o kterém bych věděla, takže
tady zůstanu a bude to.“

,,Tak poslyš mladá dámo. Kdybych věděl, že je to bezpečné klidně bych tě tu
nechal. Jenže ty jsi pro tuhle zemi až moc důležitá než abych ti dovolil tady
přespat, takže buď půjdeš dobrovolně nebo tě do Darkanu donesu sám.“

,,My jdeme do Darkanu?“ zeptala se překvapeně skřítka.

,,Ano jdeme do města králů.“ Řekl skřítek s úsměvem a doufal, že
to jí donutí, aby vstala a šla.

,,Od důvod víc proč se na to vyspat.“ Řekla spokojeně a lehla si do
trávy.

Tohle Adamitovi stačilo. Popadl tu křehkou dívku a hodil si jí přes
rameno. Pro něj nevážila nic. Fillius se mu usadil na druhé rameno. Ani jeden
nedbal protestů křičící dívky a pokračovali v cestě.

Začínalo svítat. Anastázie byla unavená. Šla v kuse nějakých 24 hodin.
Nedokázala se poníženě nechat nést a tak teď tiše šla vedle Aramira. Nohy
se jí pletly a na cestu už skoro neviděla. Fillius jí spokojeně spal na
rameni. Když Aramir nečekaně zastavil, narazila do něj a spadla na zem.

,,Omlouvám se.“ Řekl Aramir a pomohl jí vstát. Do druhé ruky vzal
Filliuse který ležel vedle na zemi a pomalu se probíral.

,,Teda takové probuzení stojí za to.“

,,Omlouvám se.“ Řekla teď pro změnu Anastázie.

,,Co se stalo Aramire?“ zeptal se Fillius ale nemusel čekat na odpověď.

Před nimi se rozprostíralo nádherné město Darkan. Anastázie ho pozorovala
s úžasem, nikdy nic podobného neviděla.

,,To je jako v pohádce.“ Řekla nadšeně.

,,Ty jsi v pohádce.“ Zasmál se vedle ní Aramir a začal
sestupovat z kopce. Pomohl Anastázii, aby se vlivem únavy neskutálela
z kopce do řeky, která pod ním tekla. Když se zeptala, proč to dělá, řekl
jen.

,,Nemám další náhradní oblečení.“

Když konečně vstoupily do města, mohla Anastázie vidět ty honosné domy, okrasné
sochy a památníky starých i současných králů. Posledním vládcem byl
král Alirin, který před nedávnem zemřel v boji se Sarelem. Jeho žena Freya
teď vládne tomuto městu. To vše jí našeptával do ucha Fillius zatímco kráčeli
městem. Anastázie byla uchvácena.

,,Kam to vlastně jdeme?“ zeptala se, když už se dostatečně nabažila města.

,,Do paláce králů. Královna s tebou chce mluvit.“ Odpověděl Aramir

,,Proč semnou chce mluvit zrovna královna?“ řekla překvapená Anastázie.

,,Nejsem ten pravý člověk, který by ti to měl říct.“

,,Vše se dozvíš, neboj.“ Řekl jí Fillius než jí přenechali strážnému
u vchodu.

,,Filliusi! Kam mě vedou?“ řekla vystrašená Anastázie.

,,Neměj strach. Teď si v bezpečí.“

Jenže tak si Anastázie vůbec nepřipadala. Muž, který jí vedl, nebyl snad ani
muž nýbrž nějaký kříženec neznámého tvora s člověkem. Nevypadal zrovna
přátelsky. Palác byl sice nádherný, ale Anastázie neměla zrovna náladu
obdivovat jeho krásu. Měla strach. Raději by teď byla s Armairem
a Filliusem než tady sama s tímhle chlápkem. Kam jí vlastně vede.

Dovedl jí do velkého sálu. Myslela si, že tím její cesta končí, ale mýlila se.
Prošli sálem, kde si jí všichni zvědavě prohlíželi a zadními dveřmi prošli
do malé místnosti, kde seděla žena v nádherných šatech a dívala se
z okna. Když vstoupili, podívala se na ně. Muž vedle ní poklekl.

,,Děkuji ti Liberte. Ty vítej Calante.“ Řekla žena a roztáhla ruce
jako by jí chtěla obejmout.

,,To se mýlíte, já se jmenuji Anastázie.“

,,Ano jistě. To jméno ti dala tvá babička, aby tě ochránila. Ale jmenuješ se
Calante a jsi královna temnoty. Tady budeš teď v bezpečí.“ Řekla
vlídným hlasem s úsměvem na rtech.

,,Podívejte se paní. Já nevím, kdo jste ani proč to všechno říkáte, ale já říkám,
že se jmenuji Anastázie, jsem úplně obyčejná holka a sem jsem se dostala
omylem.“

,,Kdepak dítě. Ty jsi tady doma. Ty ses tady narodila. Tvá babička tě odtud
odvedla, když ti bylo pět let. Odvedla tě a nechala tě vychovat. Měla jsi
tam být v bezpečí. Jenže teď už nejsi. Proto jsem tě musela přivolat
zpátky. Tvá babička tě chránila, ale zabily jí. Byla bys bezbranná. Rada se
shodla, že je na čase aby ses vrátila do své rodné země.“

,,Kdo vlastně jste?“

,,Já jsem královna této země, jsem Freya. Tvá matka, Calante.“

Anastázie na ní jen nevěřícně vykulila oči, než se únavou skácela k zemi.

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*