Detektivní příběh na pokračování

Převalovala se v posteli a snažila se
usnout. Bude to snad další probdělá noc? Nebo se ráno probudí z hrozné
noční můry? Co se tentokrát stane? Je to už týden co začal řádit. Kolik obětí
už má na svém seznamu. Tolik nevinných mužů a žen. Podle čeho si však
vybírá? Proč vraždí? Co ho k tomu vede? A co je vlastně zač? Plíží se
všude jako krvelačná bestie, nezastaví se před ničím, nenechá za sebou žádnou
stopu nic. Vše, co měla teď v ruce, bylo jen 6 vražd, které nikdo
nedokázal vysvětlit. Nikdo nic neviděl, nic neslyšel, nikdo nic netuší. A ona
má tenhle zapeklitý případ vyřešit. Ale jak když nemá jedinou stopu, jedinou
cestičku k cíli. Neví kam jít. Je ve slepé uličce a ke zdi jí tlačí
obrovská hromada novinářů, vystrašených lidí, nadřízených a všichni jí
pokládají jednu a tu samou otázku. Kdy to skončí?

Přemýšlela o něm každou noc, každou noc jí ze snů vzbudil hrozný sen. K
ničemu to však nevedlo. Musela přece něco přehlédnout. Musel přece udělat
chybu. Jediné co bylo jiné na těchto vraždách, bylo to, že každé oběti chyběli
obě oči. Proč zrovna oči? Proč? Tahle otázka jí hryzala v žaludku
a nenacházela na ní odpověď.

Zvuk budíku jí vytrhl z přemýšlení. To už je zase ráno. Vstala. Uvařila si
kávu a snažila se v koupelně upravit svůj vzhled. Snad nikdo nepozná,
že probděla další noc. Zvuk domovního zvonku jí vyhnal z koupelny. Šla
otevřít.

,,Ahoj Susan, jak ses dnes vyspala.“ když se na ní ovšem podíval, zjistil,
že se ani nemusel ptát. Jeho pohled mu oplatila. Všimla si, že se jí nepotěší.
V jeho očích se odrážel podivný stín. Věděla, že souvisí s těmi vraždami.
Že by zase vraždil?

,,Dobré ráno, Petře. Tak co se stalo.“

,,Víš Susan rád bych ti to řekl až na stanici, ale bude lepší, když si to
přečteš v klidu doma.“

,,Co? Co si přečtu?“

,,Poslal ti dopis.“ při těch slovech jí podával bílou obálku.

,,Jaký dopis?“ řekla a vzala si od něj obálku, kterou ihned otevřela.

,,Je adresovaný tobě. Nikdo ho neotevřel.“

,,Jak víš, že je od něj?“

Místo odpovědi jí ukázal obsah sáčku, který skrýval ve své kapse. Bylo to
lidské oko. Musela se posadit.

,,Už jsme to zkontrolovali, patří první oběti Adelaidě Skorkové. Není na něm
nic. Vůbec nic. Jediná stopa je teď ten dopis.“

Upřeně se zadívala do jeho očí. Byl v nich vidět strach. Bál se. Ona však
ne. Došlo jí to dneska. Cesta, která k němu vede, se začala rozvětvovat
a on se vydal po té, která vedla skrze ni.

„Měla bys to otevřít.“ řekl pomalu do ticha.

Otevřela dopis a začala číst, písmo bylo úhledné a dobře čitelné.

Zdravím tě Susan.
 Ani netušíš, jak je ponižující ti napovídat. Nechci, ale nemám na vybranou. Jsi
tak hloupá. Kdybys v sobě měla jen trochu rozumu, už bys o mě věděla
víc. Nechávám ti přece tolik vzkazů. Tak proč jsi v novinách ty a ne
já? Proč o mě nepíší? Proč píšou jen o vyšetřovatelce a jejím
týmu? Žádný zprávy o tom, že šílený vrah zase udeřil či jak jsi mě to
nazvala. Ano masový deviant, který neví kdy přestat. Já vím kdy přestat, ale
nechci. Budu v tom pokračovat dokud poslední živý posel bude chodit po
světě. A pokud se do zítřejšího večera neobjeví o mě jediná zpráva
v novinách, začnu vraždit v mnohem větším počtu. To snad nechceš nebo
ano? Chceš snad, aby lidé umírali? Já na tebe stále čekám. Stále jsem tady
a budu čekat. Čekat na tebe…

Dopis v ní vyvolal velký zmatek a spoustu
otázek. Podala ho i Filipovi aby si ho taky přečetl a mezitím
přemýšlela. Ničí posly. Jaké posly? Chce být v televizi. Jde mu
o popularitu. Nechce zůstat neznámý. On touží po tom, aby byl odhalen.
Zanechává vzkazy. Přehlédla snad něco?

,,Co si o tom myslíš?“ zeptal se najednou Filip.

,,Že bychom měli zařídit, aby se v těch novinách neobjevil a vrátit
se na místa činu.“

,,Ale vždyť zabije více lidí. Přece nechceš, aby byli další mrtví.“

,,Nechci, a proto si musíme pospíšit.“

Pokračování příště