Když Keša z Borové zfialověla, bylo hned jasné, že bude žádanou adeptkou na rozhovor. Jaké je najednou nechodit do koleje, ale do sborovny, zda se něco dalšího změnilo, co k tomu rozhodnutí vedlo… na to přesně jsem se ale tentokrát neptala. Rozhovor, který mi novopečená profesorka poskytla jednoho podvečera U Tří košťat, se týká především vzpomínek na zmijozelskou kolej.

Saiph Lacaille: Dobrý den, madam z Borové! – nalije si do hrnečku máslový ležák a připraví pergamen s otázkami – Jak se Vám dnes daří?

Keša z Borové: Dobrý večer a kvalitní kávu přeji. Je pátek, mám barvu na hlavě, aktivní uhlí na obličeji, takže se mám skvěle.

Saiph Lacaille: – zvedne hlavu a zahledí se zkoumavě a překvapeně na madam – Och, je skvělé, že Vás sem Rosmerta pustila! – uculí se – Jak vypadá Váš běžný hogwartský den? Co na hradě stihnete a zažijete, čemu všemu se věnujete?

Keša z Borové: Jsem tu byla před Vámi. – usměje se – Výklady byly hotové před začátkem školního roku, takže teď už jen vytvářím soutěže, semináře a opravuji, co posílají studenti. To to bolí!

Saiph Lacaille: – přikývne – Jak se to liší od dob, kdy jste byla ještě studentka? Máte spíše více, nebo méně aktivit, u kterých trávíte svůj čas?

Keša z Borové: Asi je to stejné. Jako studentka jsem vypracovávala úkoly, soutěže a semináře, teď je opravuji a vypisuji. Přijde mi, že se toho moc nezměnilo v tomto směru.

Saiph Lacaille: Když se řekne Zmijozel, co Vás napadne jako první?

Keša z Borové: Alan Rickman. – zapálí svíčku –

Saiph Lacaille: – zkoumavě se na profesorku zahledí – Proč zrovna Alan? Máte pro něj slabost? Ceníte si ho jako herce?

Keša z Borové: Je jedním z těch herců, kterým věřím, ať hrají cokoli. Viděla jsem všechny filmy, ve kterých hrál, a nikdy jsem nemohla říci: tak tohle ne, no… A to i když se mi film samotný nelíbil.

Saiph Lacaille: Neřekla jste si to třeba ani při sledování filmu Gambit?

Keša z Borové: Tak přesně ten film se mi nelíbil.

Saiph Lacaille: – s pochopením přikývne a najde další otázku – Ne jedinkrát jsem od Vás slyšela, že jste byla vždy trochu stranou od kolejního dění. Dovedu si představit spoustu důvodů, proč tomu tak mohlo být, přesto bych se ráda zeptala – měla jste a máte se Zmijozelem jako s kolejí, ne s jednotlivci, dobré vztahy?

Keša z Borové: Pro mě nebyla jiná cesta než Zmijozel. Moudrý klobouk to před časem pochopil a zařadil mě právě do této koleje. Nikdy jsem toho nelitovala.

Saiph Lacaille: Takže jste nikdy později neuvažovala o tom, že byste byla raději tehdy na začátku studia zařazená do jiné koleje?

Keša z Borové: Ne. Upřímně řečeno, Vy si mě dokážete představit v jiné koleji? – doufá, že slečna Saiph bude dobře vážit slova –

Saiph Lacaille: Vaše jméno mám navždy spjato se zelenou barvou, ta fialová je pořád šok! – zakroutí hlavou s úsměvem – Pokud odhlédnu od našeho hradního prostředí, do které koleje byste sama sebe zařadila dle svého mudlovského já? Také do Zmijozelu?

Keša z Borové: Myslím, že ano. I když otázkou je, co znamená být Zmijozel. Myslím, že ani matka zakladatelka v tom nemá úplně jasno.

Saiph Lacaille: Do školy jste nastoupila v roce 2012, což je zhruba před devíti lety. Jak se kolej během té doby proměnila?

Keša z Borové: Je mladší. – usměje se –

Saiph Lacaille: V jakém smyslu mladší?

Keša z Borové: Připadá mi, že studenti, kteří přicházejí do koleje teď, jsou mladší než dřív. Když jsem nastoupila, byl v koleji víceméně klid.

Saiph Lacaille: A teď klid není? – zamyslí se –

Keša z Borové: Ti „vyklidnění“ postupně odešli a přicházejí „mladí a neklidní“. Myslím, že mudlové by to nazvali generační výměnou.

Saiph Lacaille: Dobrá. – zapíše si – Na které období svého studia vzpomínáte nejraději a proč?

Keša z Borové: Na období, kdy kolej vedla madam Ked. To není nic proti současnému vedení. Ale nějak mi to vyhovovalo. Neumím popsat, proč přesně.

Saiph Lacaille: V archivech Zmijozelu jsem se dočetla, že jste dříve byla součástí zasedačky. V rozhovorech se často lidé táží funkcionářů, na běžné členy zasedačky se však zapomíná – co přesně bylo náplní Vaší práce pro kolej?

Keša z Borové: Upřímně řečeno, to si už nevzpomínám. Nebyla jsem tam příliš dlouho a už je to nějakou dobu.

Saiph Lacaille: A pamatujete si, jaké pro Vás bytí v zasedačce bylo – bavilo a naplňovalo Vás? Nebo jste odešla právě proto, že to nebylo to, čemu byste se na hradě chtěla věnovat?

Keša z Borové: Spíš jsem měla pocit, že nejsem moc platná. Aby mohl člověk pracovat pro kolej, musí být v centru dění. A to já nebyla. Vím, že jsem si tenkrát říkala, že to byla dobrá zkušenost, ale že se tam hodí někdo víc společenský.

Saiph Lacaille: –přikývne – Máte dojem, že je něco, co jste koleji předala, a ona z toho dodnes těží? Koncept nějakého projektu, odkaz, myšlenku nebo něco jiného?

Keša z Borové: To si nemyslím.

Saiph Lacaille: Navzdory tomu, že jste dlouholetou a spolehlivou členkou koleje, nikdy jste nezastávala žádný post ve vedení. Neměla jste o to zájem? Jsou posty, u nichž nemusíte být ve středu dění, ale můžete pracovat jaksi „v ústraní“…

Keša z Borové: Takové ambice jsem neměla. Snažila jsem se sbírat body, podporovat kolej, když to bylo možné, ale zastávat nějaký post jsem nechtěla. Právě proto, že jsem věděla, že by to pro kolej nebylo to pravé.

Saiph Lacaille: Přesto mi to nedá – pokud byste některý post zastávat musela, který by Vás osobně lákal nejvíce a proč?

Keša z Borové: Pokladník. Jak bych tam věčně nebyla, nikdo by žádné peníze nedostal a kolej by ušetřila. – žertuje –

Saiph Lacaille: To by se Zmijozelu líbilo! – rozesměje se – Není tajemstvím, že jste bývala redaktorkou v Hadím králi. Máte ke zmijozelskému kolejnímu časopisu něčím specifický vztah?

Keša z Borové: Kdysi jsem ráda psala. Nejen do Hadího krále. Ale časem mě to přešlo. Nejen v Hadím králi. – usměje se – Myslím, že v HK odvádíte velmi slušnou práci.  – nežertuje –

Saiph Lacaille: Děkuju, madam. – usměje se a vytáhne z rukávu další otázku – V Létě 2012 jste se stala kolejní snaživkyní roku, v roce 2014 jste se účastnila Sedmiboje, což se nepoštěstí každému. Vaše působení rozhodně kolejí rezonovalo a zapsala jste se do její historie. Vnímáte to?

Keša z Borové: Já to nevnímám. A pak se stane, že mi to někdo připomene, a jsem hrozně překvapená. Protože si nemyslím, že bych dělala až tak moc. Byli, jsou a jistě i budou mnohem aktivnější hadi, než jsem já.

Saiph Lacaille: Je něco, čeho jste chtěla dosáhnout nebo co jste si chtěla vyzkoušet, ale jako studentka jste nikdy nedostala příležitost nebo jste to nestihla? Nelákala Vás třeba účast v poslední Bradavické čtyřce?

Keša z Borové: Nelákala. To byla také taková ta zkušenost, o které si říkám, že byla dost dobrá. Ale víte, že se přece říká: dobrého pomálu. Teď vážně. Ono je to časově náročné. Ve smyslu, že v určitou chvíli člověk musí být na hradě. Mám teď mezi mudly obtížné období. Nemohla bych s čistým svědomím slíbit, že budu v určitou chvíli na hradě, protože to jsem nevěděla ani dnes, když jste se mě ptala na tento rozhovor.

Saiph Lacaille: – přikývne, sroluje pergamen a zamrká na madam Kešu – Ačkoliv byl tento rozhovor zaměřen na Vaše studentská léta, chtěla bych Vám za redakci Hadího krále popřát mnoho štěstí ve fialovém hávu! Na závěr bych se chtěla zeptat už jen na jedinou věc – máte nějaké moudro, kterým je dle Vás moudré se v životě řídit, a podělila byste se o něj se čtenáři?

Keša z Borové: Hned, jak na nějaké takové přijdu, začnu se jím řídit.

Saiph Lacaille: – pobaveně se uculí při skvělé odpovědi – Děkuji Vám za rozhovor, kéž se Vám daří, madam!

To byla nová profesorka s původem ve Zmijozelu, která – ač si to možná sama nemyslí – byla už jako studentka výrazná. Nechť se jí v nové roli daří a nikdy jí nedojde zásoba kafe!

Pro Hadího krále
Saiph Lacaille