Den se se dnem sešel a nadešel čas, kdy se z nás háďat po dlouhém čekání, vyhlížení a plnění všemožných úkolů stali velcí silní hadi a hadice. Tak velká událost by se ovšem neobešla bez oslavy, a tak se celá naše krásná zmijozelská kolej sešla a společně to oslavila. A jak oslava probíhala?

Musím říct, že jako malé hádě jsem nečekala, že když přijdu do zelené koleje, bafne na mě vedle úžasné vnitrokolejky ještě Salazarova přísaha, přesto jsem však byla z takové výzvy nadšená! My, malá hadí nedochůdčata, jsme musela projít zkouškou ohněm a vodou (autorka slavnostně přísahá, že jako hádě rozhodně nebyla topena jinak než za trest v Hanibalově jezeře a vařit se ji taky nikdo nepokusil), abychom dokázala, že jsme hodna titulu plnohodnotného a právoplatného hada.

Absolvovali jsme různé více i méně obtížné úkoly, jako například skládání pokřiků na famfrpálová utkání, bádání po historii naší koleje, sssyčení a spoustu dalších. Samozřejmě je veškerý tento výcvik naprosto zásadní, pokud chcete v hadím životě uspět. Vše bylo pod dohledem madam Veronicy Narcissy Williamsové, aby háďata neublížila omylem sobě ani svému okolí. Nebojte se, nevypustili nás jen tak.

Nakonec nás zkouškami, úkoly a útrapami úspěšně prošlo devět háďat a (snad) jsme si tak vydobyli své čestné místo ve Zmijozelu. To bylo pochopitelně třeba oslavit, a tak se celá zmijozelská banda sešla k poněkud zvláštní oslavě bez jídla, ale za to se nám z pod řečnického pultíku objevovaly fazolky a lístky bylinek. Ve stanovený čas jsme stanuli v KNP. Ze všeho nejprve jsme se pod velením madam kolejní zase vydali z komnaty pryč a šli se fotit k Paštičkovi, abychom svůj velký den zvěčnili. Poté následoval krásný proslov madam Veru a následně se skládala přísaha, kterou za nás odříkali naši hadonoši (asi se báli, že jim uděláme ostudu a někde se zakoktáme nebo pozapomeneme text), a my, háďata, jsme její přednes zakončila zvoláním: „Přísaháme!“

Pak následovalo předávání diplomů, každý hadonoš totiž svému háděti předal potvrzení o složení Salazarovy přísahy, pokud bylo na oslavě. Háďata, která tam nebyla, mají utrum dostala své osvědčení sovou. Nakonec jsme dostali tu čest do konce roku nosit zmijozelskou putovní vlajku a máme přednostní účast na nadcházející výpravě do Zakázaného lesa! Kolem a kolem byla oslava prostě skvělá a moc se mi líbila, někteří dokonce přišli i slušně a pěkně oblečení, což nelze vždy očekávat, když jdete na takovou událost, že? – vzpomene si na kalhoty a top, co měla na sobě –

Každopádně jsem se s vámi chtěla podělit o tři outfity, které získaly moji pozornost – myslím v dobrém. Někteří Zmijozelští mají zkrátka na tyhle věci oči, no ne?! Já na nich teda mohla oči nechat (ještě, že jich mám pár schovaných z toho, jak je po Velké síni neustále někdo hází).

Bylo již pozdě večer (nebo možná časně z rána, co já vím), kdy jsem se doplazila zase zpět do svého pokoje, zalezla pod peřinu a potom usínala s úsměvem na tváři a s vědomím, že od zítra mě čeká pravý „dospělácký“ hadí život. Bylo to poprvé, co jsem šla spát jako pravý nefalšovaný had.

Pro Hadího krále
Suzzy Blackwood