Dnes jsem měla tu čest být součástí výpravy do Zapovězeného lesa. Sraz všech účastníků byl ve Velké síni zhruba 5 až 10 minut před začátkem výpravy. Bohužel se musím přiznat, že jsem od 18:00 slavila své narozeniny, které se shodovaly s datem výpravy. Takže jsem až těsně před zahájením naší cesty sehnala všechno potřebné, například vhodné oblečení do lesa. Místo do Velké síně jsem tedy rovnou šla zažádat o vstupenku a poté k lesní bráně.

Když jsme se všechny, tedy Christina Meadows, Jamie Taylor, Loralei Silwerin, Manon Černozobá, Ruby Élise Day, Sarah Thompson a já, nashromáždily u okraje lesa, ujala se slova madam Žába. Protože většina z nás v lese byla prvně, vysvětlila nám, jaká pravidla musíme dodržovat, pokud chceme z lesa vyváznout živé a zdravé.

Potom, co se madam ujistila, že vše chápeme, prozradila cíl naší cesty. Naše cesta směřovala lesem až na jakýsi kopec, kde v  kruhu mělo sedět 12 mužů. Těm se mezi mudly a kouzelníky říká Měsíčci. U nich jsme si chtěly vyprosit jahody na dort. Všechny jsme se začaly moc těšit, netrvalo dlouho a vyrazily jsme. Cestou jsme ze země posbíraly různé zajímavé předměty, co jsme našly. Ať už proto, abychom les vyčistily, nebo donesly něco dobrého na zub Ferdovi.

Zanedlouho jsme došly až k rozcestí tří cest, chvíli jsme dumaly nad tím, kudy se vydat, některé z nás měly totiž chuť se jít podívat na klepítka pavoukům, kdybychom pokračovaly rovně, došly bychom až do pavoučí jeskyně. V případě, že bychom se vydaly vpravo, čekalo by nás setkání s kentaury a návštěva jejich vesnice. Naše kroky však vedly doleva, na již zmíněný kopec za dvanácti Měsíčky. Výstup nám nijak neulehčovalo neustále prudce se měnící počasí. Chvíli pršelo, chvíli sněžilo, za minutu zase bylo skoro až nesnesitelné horko, ale nakonec jsme kopec zdolaly. Na jeho vrcholu se nám naskytl pohled na kruh mužů, kteří se hádali a prali o jedno jediné žezlo. Pánové si nás nejdřív ani nevšimli.

Málem jsme přestaly doufat, že si nás Měsíčci všimnou sami od sebe, když tu se ozvala madam Žába, aby pány upozornila na naši přítomnost. Bohužel se nezadařilo, tudíž jsme se začaly o pozornost, samozřejmě slušně, dožadovat i my, studentky. Nebylo to nic platné. Jak se tak o hůl Měsíčci přetahovali, zvedl se vír a ve vzduchu začala poletovat Sarah. Toho si naštěstí jeden z Měsíčků všiml a po chvilce přetahování se o kouzelnou hůl ji získal do rukou pan Únor. Sarah sebou plácla na zem a on se ujal slova.

Samozřejmě nás zajímalo, co je důvodem rozporu mezi ním a jeho bratry. Po chvíli pan Únor odpověděl, že se mu snaží žezlo neustále brát, i přesto, že na něj má času nejméně. Laskavě jsme ho žádaly, aby přesto propůjčil hůl jednomu ze svých bratří, abychom mohly natrhat jahody na dort. Pan Únor zprvu nechtěl svolit, ale nakonec ho přemluvil Duben s tím, že pokud rozluštíme odpověď na všechny tři hádanky, které nám zadají, splní nám Měsíčkové naše přání.

První hádankou, kterou nám zadal pan Duben bylo: „Co má první měsíc veprostřed, já mám na začátku a jedenáctý měsíc na konci?“

Naštěstí jsme na odpověď brzy přišly. Leden, duben a listopad mají společné písmeno D, které má místo dané v každém názvu měsíce tak, jak zadání požadovalo.

Druhou otázkou, kterou nám Duben položil, bylo: „Doplňte do řady L, Ú, B, D, K, _, Č, S, Z, Ř, L, P vhodné písmeno, tak, aby řada dávala smysl.“

Hned se nás několik ozvalo, že správnou odpovědí je písmeno Č, jako červen.

Poslední hádanka byla ovšem zapeklitá, pan Červen vyčaroval banány, avokáda a kokosy a zadal nám příklad.

První naší odpovědí bylo číslo 1. Pan Červen se jen smál. Potom si Manon všimla, že v posledním příkladu je kokos jen jeden, ne dva, takže jsme změnily výsledek na 3. To ovšem také nebylo správně a Červen se jen dál smál. Nakonec jsem si všimla, že v posledním příkladu jsou místo 5 plátků avokáda jen 4, takže naší konečnou, a jak se hned ukázalo správnou, odpovědí bylo číslo 4.

Zaradovaly jsme se, když Únor předal žezlo Červnovi a ten nám na mýtince nechal vyrůst hromadu krásně červených, zralých jahod.

Nejdřív jsme si je strkaly hlavně do pusy, ale potom nám madam Žába rozdala na jahody látkové sáčky, tak jsme jahody trhaly do nich. Když už jsme měly jahod tak akorát,  změnil se plácek s jahodami opět v zasněžené místečko, kde po jahodách nebylo ani vidu, ani slechu. Pan Únor nás varoval, že zřejmě velmi brzy začne vánice, a tak jsme s díky spěchaly z kopce, jak jen to šlo, abychom na sněhu neuklouzly a nezranily se. Jediný, kdo ničeho nedbal, byla Sarah, která z kopce válela sudy!

Cestou zpět jsme po chvilce narazily na další rozcestí, tentokrát byla možnost jít buď k hradu, k perníkové chaloupce, nebo k bludným kořenům. I přes prosby, abychom se vydaly ještě k perníkové chaloupce, jsme se vydaly k hradu. Madam Žába se nás cestou zeptala, jestli se jahody z našich sáčků teleportovaly ke skřítkům tak, jak měly. Po důsledné kontrole jsme zjistily, že u sebe opravdu nemáme jedinou jahodu.

Za několik okamžiků se k nám začala linou úžasná vůně jahod a šlehačky a zanedlouho jsme před sebou viděly známou mýtinku s hlavami a ohněm. Madam Barb nám prozradila, že nás tam čeká překvapení a nechala nás jít napřed. Hned co jsem dorazila na to malé prostranství, začaly hlavy zpívat „Hodně štěstí, zdraví!“ a objevil se krásný jahodový dort.

Všem jsem děkovala za přání a chvíli jsme si ještě všechny povídaly na mýtině, ale pak nás madam Žába poslala portálem zpět do Velké síně. Dort jsem tam samozřejmě nenechala. Vzala jsem ho s sebou a nabídla všem v naší kolejce. Byla to skvělá výprava, dlouho na ni budu vzpomínat!

Pro Hadího krále
Suzzy Blackwood