Když jsem dorazila k lesním branám, už tam stáli všichni nachystaní prváci i s madam Monny Whitecrow. Konkrétně tam postávalo 6 prváků: Enselis Ismenia, Manon Černozobá, Mathias Kjell, Suzzy Blackwood, Monika Blue a Hurrem Hatun. Já se k nim připojila jako sedmý prvák.

Nejprve nás madam Monny uvítala v lese a vzápětí už jsme všichni drželi krumpáče v rukou. Představovala jsem si, jak budeme kopat krumpáčem ve snaze opravit rozvodněný potok, a ani jsem na svůj vzhled po práci s hlínou nechtěla pomýšlet. Této špinavé práce jsme se nakonec nedočkali, takové ště… tedy smůla, ale o tom až za chvíli.

Madam průvodkyně nasadila tempo vyplašené činčily a my měli co dělat, abychom jí stačili. Do tohoto dne jsem neměla tušení, že činčila dokáže být tak rychlá. Vítr nám naše putování také moc neulehčoval a chvílemi jsem se divila, že mě neodfouknul zpět do hradu. Část cesty jsme se bořili do rozmočeného bláta, kde Monika objevila bílou myšku, která ihned získala jméno Karel.

S botami od bláta jsme doputovali k potoku, který připomínal rozvodněné a špinavé monstrum rychle tekoucí vody. Udiveně jsme hleděli na proud a smiřovali jsme se s úmorným kopáním. Madam Monny se to však nezdálo, nakázala nám zanechat krumpáče na místě a vydat se dolů po proudu. Zastavili jsme se u velkého stromu ležícího přes potok, to vše vysvětlovalo! Strom blokoval proud a rozvodňoval tok.

Na vyzvání madam průvodkyně jsme všichni tasili hůlky nebo párátka a společně jsme vyslovili kouzlo *WINGARDIUM LEVIOSA*. Strom se chvíli jen chvěl, ale pak se vznesl do vzduchu. Tento obrovský kus dřeva jsme hůlkami navigovali a bez problémů jsme ho položili vedle říčky. Tok vody se výrazně zmenšil a já jsem si myslela, že se vydáme zpět do hradu. Madam je však značně inteligentnější než já a nemyslela si, že se tam dostal sám. Strom byl zlomený a neměl žádné kořeny, to byla první podezřelá věc. Mathiase jako prvního napadlo, že ho sem někdo umístil schválně, což by i odpovídalo stavu, v jakém strom byl.

Začali jsme se rozhlížet po okolí s úmyslem objevit nějaké stopy po pachateli. Enselis z nás byla nejúspěšnější a na zemi objevila velké kruhové stopy. Padlo hned několik teorií, například mou bylo, že se jedná o UFO. Suzzy se domnívala, že by mohlo jít o kentaury nebo slony. Stopy vedly dál směrem od potoka a na pokyn madam Monny jsme se po nich s vytasenými hůlkami vydali. Kruhové tvary nás zavedly až na mýtinu a ztratily se v trávě. V tu chvíli se lesem ozval zvuk praskajícího dřeva, který nás vylekal. Všichni jsme se seběhli do křoví, abychom byli alespoň trochu v bezpečí. Zvuk lámajícího dřeva se ozýval blíže a my jsme ani nedutali.

Z lesa na mýtinu najednou vyšlo podivné stvoření. Mělo dlouhé nohy připomínající kůly a klátilo se ze strany na stranu, jak se snažilo koordinovat své pohyby. Nikdo z nás prváků neměl ani tušení, co právě vidí, a tak nám madam Monny objasnila, že se jedná o lešije. Naštěstí to byl ještě mladý lešij, takže nám nehrozilo nebezpečí.

Hned za ním vyběhla smečka patnácti malých vlčat. Jedno bylo roztomilejší než druhé a všichni jsme vylezli z keře, abychom se na ně mohli podívat blíže. Mladý lešij si s nimi hrál a jen taktak minul Manon, když vlčatům házel klacek jako aport. Pozdravili jsme tvora a vydali jsme se k roztomilým vlčátkům. Hleděla jsem, jak si ostatní hrají s vlčaty, z nějakého důvodu se ke mně žádnému nechtělo.

Lešij nám během toho sdělil, že vlčata hlídá. Hned poté nás prosil, abychom to na něj neřekli, protože by tam vůbec neměl být. Hrál si s vlčaty, ztratil pojem o místě, kde se nachází, a vzdálil se od rodiny, kterou momentálně marně hledal. Hned jsme mu nabídli, že mu pomůžeme. Jediné, co si pamatoval, bylo, že se ztratil na místě se spoustou stromů. Tato informace nám toho moc neprozradila, jelikož stromy byly všude kolem nás. Suzzy však přišla se skvělým nápadem a otázala se ho, jaké stromy se na onom místě nacházely. Jednalo se o borovice, což podle madam mohlo být v borovém hájku. Jediný Mathias stále myslel na původní cíl této výpravy a zeptal se lešije na mohutný strom ležící přes potok. Ten nám prozradil, že ze stromu chtěl udělat aport pro vlčata, ale lehce to přehnal s výběrem velikosti aportu a strom zablokoval průtok vody.

Jako celá skupina jsme se i s lešijem dali opět do pohybu. Vedli jsme ho lesem, kolem nás pobíhala vlčata a sem tam donášela nějaké větve. Jedno z vlčat dokonce ulovilo myš a poté si ji neslo za ocásek. Po chvíli jsme doputovali přibližně 50 metrů od borového hájku a nastalo loučení. Blíže jsme s lešijem jít nemohli, protože by setkání s dospělými lešiji nemuselo dopadnout dobře. Nikdo se nechtěl s vlčaty loučit, ale museli jsme, protože by se po nich jejich rodiče sháněli. Tři z vlčat dokonce získala krásná jména. Suzzy své vlče pojmenovala Bebe, vlče Enselis získalo jméno Raptor a vlče, které běhalo s Manon, dostalo jméno Asterin. Vzduch prořízlo hlasité zavytí, vlčata se na pokyn rozštěkala a rozběhla se za zvukem.

Madam Monny nám ušetřila dlouhé a únavné šlapání zpět a všechny poprosila, aby se jí chytili. Udělalo to s námi škub, strk, chyt, škrk, táh, bum, prásk, toč a rázem jsme všichni opět stáli na mýtině u hradu. Pro krumpáče poté nějaký (ne)dobrovolník nejspíše zašel, ale to už nebyla naše starost. Před hradem proběhlo rozloučení a každý se rozešel svým směrem do hradu. Z plánovaného rytí do hlíny se nakonec vyklubala úžasná výprava, kterou jsme si všichni užili a ještě dlouho utkví v naší paměti.

Pro Hadího krále
Sarah Thompson