V parném letním období 19. července 2021 až 23. července 2021 jsem se s kolegou z dějepisného oboru (který salazaržel studuji s mudly) podrobila svému prvnímu archeologickému výzkumu v srdci brněnského Bronxu – Bratislavské 84. Začátek práce byl v kritických 7:30 ráno, zmožení jsme mohli odcházet v 16:00. Pauza na oběd trvala pouhých 30 minut, v blízkosti staveniště však bylo asijské bistro i večerka, takže jedinou překážkou bylo tam zvládnout s bolavými svaly dojít. A vše samozřejmě bez hůlek a magie.
Pondělí 19. 7. 2021
Na pracoviště jsme došli s mírným zpožděním. Cejl v 7 hodin ráno připomínal kdejakou lacinou scénku z Divokého západu. Dokonce i ten sáček, co se nechal větrem unášet přes silnici, připomínal pověstného stepního běžce. Vše ostatní jinak utvářelo dojem varšavského ghetta roku 1944. Přišli jsme ke skupince, kterou jsme vyhodnotili jako zkušené matadory archeologie, a zeptali se, kde najdeme vedoucího archeologa, abychom mohli podepsat smlouvu, převléct se a tak dále. Skupinka nás rozverně poslala skrz po kolena hluboké bahno, takže když jsme došli k buňce, byli jsme celí od bláta. Být hned v první minutě, co člověk vkročí na pracoviště, vyprankován 60letými brigádníky si vyžádá velkou ztrátu důvěry v mudly.
Slunce úmorně pálilo, pro absenci kšiltovek jsme se úpalu ani úžehu nevyhnuli a naše jedno společné půllitrové pití nemohlo na pokrytí našich energetických výdajů zdaleka stačit. K naší do archeologie natěšené dvojice se přidal jeden z brigádníků, bytost zajímavého charakteru, říkejme mu Filip, který toho sice moc nenakopal, ale zato práci vynahrazoval soustavným tlacháním o kulturních sci-fi a fantasy dílech a těch největších podrobnostech o nich. Dozvěděla jsem se tak mnohé o mudlovském životě. Třeba celý děj Pána prstenů a dalších deseti sérií naráz. Jeho monolog narušil až další brigádník, který (naštěstí pouze jako jediný z naší asi 20členné skupiny) našel v povídání jisté zalíbení. Tento chlapec si pracovní morálku nenechal narušit ani zuřivým povídáním budoucího archeologa Filipa o Star Wars soundtracku, což bylo dobré, protože jsme konečně pracovali tři, ale když se vedlejší skupinka začala ozývat, že jsme jim sebrali stěžejního člena týmu, musel zpátky do své jámy. Hurá! Filip musel do práce a nahradit svého obdivovatele! Na druhou stranu se bezpečnost práce na pracovišti snížila tak o pět stupňů, neboť neváhal metat velké kusy hlíny na nás, co jsme hlínu po kopání přebírali a hledali ztracené artefakty.
O polední pauze jsme se šli občerstvit do nedaleké večerky. Takovou pracovní vyčerpanost jsme ani jeden nečekali. Nastupující úžeh tlumila jen dvoulitrová Kofola a vidina splněné praxe. Mé astrologické znamení, totiž rak, nabralo po 8hodinovém stání na přímém slunci věru jiný rozměr. Po práci nás čekala nepříjemná svalová horečka, ale aspoň jsme po dlouhé době naspali spoustu hodin. Škoda, že to tělo nezaznamenalo.
Úterý 20. 7. 2021
Poučeni jsme se další den vydali do práce vybaveni pitím i kšiltovkami. Jenomže v úterý se znatelně ochladilo, a tak byla potřeba spíš mikina než kšiltovka. Pracovní schopnosti zůstaly neutrální, neboť mozoly ze včerejšího dne a svalová únava provázely každé naše kopnutí do hlíny. Filip se zdál být neúnavným. Nevykazoval žádné známky utrpení, teda až na případ, kdy rozjel diskuzi o nevkusnosti zbroje nilfgaardských vojáků a míře efektivity manadalorské zbroje vůči Blasterům.
Protože jsme již jednu jámu zvládli vykopat a náš vedoucí archeolog ji i stihl nafotit, byl náš 3členný a značně dysfunkční tým přesunut k druhé vyznačené jámě. Ze začátku jsme na ni museli jít krumpáčem, ale v průběhu dne změkla do takové podoby, že připomínala spíš plastelínu, a sundat ji z rýče stálo nadměrné úsilí. Vyčerpáni jsme tak byli ještě dříve než předchozí den. Jednalo se snad o další prank?
Vedoucí archeolog naznal, že je načase nás nenechat napospas, a tak náš tým poslal do archeology ještě nepolíbené části staveniště. Zde pracovaly bagry, které nám přímo za zády za hlasitého pouštění AC/DC hloubily jámy, zatímco jsme museli těžce seškrabávat malou motyčkou velkou plochu. Filip, ke kterému jsme si po dobu naší praxe nevypěstovali přílišnou lásku, nás však vytáhl z této lapálie a díky jeho stížnostem jsme byli přesunuti na stanoviště s dobrou hlínou, kde už jsme si mohli vesele kopat. Taktika předstírání, že k této jámě patříme, a výhružný postoj, že si ji budeme bránit až do prolití potu, nám vyšla. Vděčíme mu teď za osvobození z jisté smrti v doupěti bagrů?
Ambice, za které by se nestyděl ani Hitler, naprosto nestačily. Po krátké slovní přestřelce jsme byli nuceni opustit vytoužené stanoviště a podobně jako tehdy vyslanec Mastný po mnichovské dohodě jsme se plni diplomatického zahořknutí vrátili na báječnou plastelínovou hlínu. Filip ze svého telefonu neustále pouštěl depresivní filmové soundtracky. Dvě hodiny do konce šichty se mu naštěstí vybil mobil, což ho donutilo k dezerci za svým kamarádem, a tak jsme na pekelnou jámu zbyli jen dva.
Do dnešního dne se mi nenarovnala záda.
Mám 176 cm a ten six-pack není dokreslený, určitě ne!
Středa 21. 7. 2021
Ve středu se na nás bohužel štěstí neusmálo. Slunce pálilo snad ještě víc než v pondělí, a ani pravidelné mazání opalovacím krémem nepomohlo. Náš tým, snad právě kvůli Filipově pracovní morálce, dostal k opracování zase onu nevlídnou včerejší půdu. Situaci nenapomáhal ani fakt, že se svého zvyku házet nevybíravě hlínu na hlavu svých spolupracovníků nezbavil.
U práce se ani nešlo zašívat, neboť na staveniště došel investor a my museli předstírat, že pracujeme na 100 %. Jak nám později vysvětloval vedoucí archeolog, jeho povinností není vést na svém staveništi archeologický výzkum. Stačilo by, aby zaplatil pokutu a žádní kopáči by jeho velké vize nezdržovali. Naštěstí se nám dostalo trochu odpočinku, když začali stavební dělníci rozebírat velká sila. Díky dodržení bezpečnosti práce na staveništi jsme se tak mohli uchýlit do stínu a s bolavými svaly popíjet znečištěnou vodu z blízké trubky. Tu svoji jsme už dávno vypili.
Při posledním mazání se na ochranu před sluncem jsme zjistili, že opalovací krém byl ve skutečnosti krém po opalování. Do té doby placebo fungovalo úspěšně.
Čtvrtek 22. 7. 2021
Náš osvědčený 3členný tým byl zase v největším vedru vyslán na neoblíbené stanoviště. Tentokrát jsme se však radovali, neboť nebyla potřeba seškrabávat hlínu, nýbrž už jsme mohli vesele kopat – a to pozor – do normální krásné hlíny.
Filipova pracovní morálka ani čtvrtý den nenaznala pražádného zlepšení. Tentokrát byl však odříznut od svého kamaráda (vedoucí archeolog měl jistě za ušima) a se značnou kyselostí se musel spokojit jen s naší společností. A tak za poslechu detailů o soundtracku animovaného filmu Kung Fu Panda jsme kopali další jámu.
A hle! V odpoledních hodinách, které se jinak neuvěřitelně vlekly, náš tým objevil docela malý střep. Každý takový nález se normálně dával do košíku, co měl každý kopáčský tým u sebe, ale když pak přišel archeolog a půlku košíku povyhazoval, že to jsou jen relikty doby, kdy na místě žilo místní ne zcela integrované obyvatelstvo, jeden už si dával pozor, aby ho volal jen kvůli každému střepu nebo šutříku, co vypadal, že má alespoň nějakou hodnotu. Přivolaný archeolog nás tedy všechny překvapil, když nám sdělil, že se jedná patrně o eneolitický střep z nádoby, a tudíž očekává, že právě kopeme díru, kde dřív stávala potravní jáma. Domů jsme šli tentokrát s vizí, že zítra třeba vykopeme ještě něco lepšího.
Pátek 23. 7. 2021
Inu, nestalo se. Ale prý jsme vykopali nějakou důležitou jámu, snad bývalou pec a studnu. Mnohem zajímavější tak byl milosrdný akt vedoucího archeologa, který z našeho týmu vyhodil Filipa a přiřadil nám milou pubertální slečnu. A také následná slovní přestřelka, když jsme kopali jámu vedle našeho někdejšího člena týmu, jenž považoval naše vtipné narážky na to, jak si se svým kamarádem během praxe přirostli k srdci, za naprosto nehumorné. Následně byl málem připraven rýčem o čelist, když naší slečně sdělil, že se rád při kopání zaměřuje na její hruď, aby nás všechny zpravil o tom, že není homosexuální orientace.
S mým kolegou z historického oboru jsme ale už byli natolik zmožení, že jsme se rozhodli zbaběle opustit pracoviště dvě hodiny před oficiálním koncem a zaparkovat naše vyšťavená těla v nejbližší hospodě s jediným cílem – zkalit se (studente, čti nabaštit se).
Pokud by někoho snad zajímalo, co jsme to tam vlastně vykopali, odpovědi může jeho lačná mysl najít přímo na oficiálních stránkách tohoto sadistického archeologického spolku. V případě nefunkčnosti odkazu hledejte na fb stránkách článek Po stopách prvého kovu!
Zasláním finanční odměny na konto autorky zajistíte, že nebude muset docházet na mudlovské letní brigády a nebude vás otravovat žádnými články, neboť na Bahamách se nic zas tak zajímavého neděje.
Pro Hadího krále
Veronica Narcheolog Williamsová
4 komentáře