První kategorií, v níž byly zveřejněny jména nominací, je redaktor roku. Minulý rok se jím stala Astoria von Pens za Hadího krále, ta však nebude mít možnost titul obhájit – letos její jméno totiž v nominacích chybí. Některá se ovšem z loňska opakují, konkrétně Amanda Wright za Denní věštec, Nebelbrach Mechacha za Lví tlapou a Petromila Nivalis za Žlutého Trimela.

Z výše jmenovaných vyčnívá primárně jméno Nebelbracha, který je nominován s opravdu pravidelnou přesností, letos navíc podruhé s tím, že se na hradě už dlouhodobě nenachází. Proto právě na něj směřovala má otázka.

Hadí král: Byl jsi nominován Lví tlapou na redaktora roku 2021 i přesto, že jsi zmražený. Jaké to je psát, aniž bys měl přímý přístup na hrad? A co tě motivuje s prací pro kolejní časopis pokračovat?
Nebelbrach Mechacha: Pokud na hradě jsem a blíží se uzávěrka, ocitám se mnohdy v časovém presu, ba stresu jako z partersu. Říkám si, že kdyby neexistovala Lví tlapou, měl bych čas udělat nějakou zajímavou soutěž, napsat lépe úkol, nebo si jen tak lehnout na břeh Hanibalova jezera a obdivovat mistryni v akrobatickém potápění, naši oliheň. Jako zmrazený prožívám termíny jinak. Pochopil jsem mnohé ze života hadů. Leží celí ztuhlí a náhle přijde oteplení. Krev se začne rozehřívat, hýbat, proudit žilami. Víčka se otevřou a oči spatří potravu. Tělo brní, ještě není schopno pohybu, ale už se těší, jak si pochutná. Potom skočí. Dlouho tráví. A opět ztuhne.
Nebýt Lví tlapou, má hibernace by se mohla stát chronickou. Z historie víme, že permanentní hibernace má vysokou letalitu. Takže bych odletěl do nenávratna. Díky časopisu neustále udržuji kontakt s hradem a přepadá mě touha opět do něj nahlédnout.
Naštěstí jsem ve Lví tlapou nikdy nebyl reportérem, který píše o tom, čeho byl svědkem či aktérem. Navíc mé články mají většinou náměty, které nejsou spjaty s aktuálním děním na hradě. Čili nijak mě neomezuje, že do něj nemám přístup. Spíše mi to pomáhá. Nic mě nerozptyluje.

Článek roku je druhou kategorií, kterou rozhodují svými hlasy čtenáři. I zde loni vyhrál Hadí král, a to díky článku Akademický klub od Marguerity Laux. Letos se do nominací dostaly počiny rýpavé, vtipné, polemické i informačně přínosné. Mé oko na první pohled zaujal článek Láskoskop zlým pohledem od Maeve Péregrine vydaný v Hadím králi – byl to totiž její debut a odnesl si rovných 22 komentářů!

Hadí král: Do nominací na článek roku 2021 se dostal Láskoskop zlým pohledem. Pozornost čtenářů si získal svou kreativitou i vtipem, který si nebral servítky. Pamatuješ si, na jakém místě tě napadlo článek sepsat? A ještě by mě zajímalo – láskoskop kterého znamení máš ty sama nejraději?
Maeve Péregrine: Hmm! – zamyšleně svraští čelo, jak se usilovně snaží vzpomenout si – Myslím, že to bylo prostě u mě doma, někdy uprostřed noci mě oslintala múza a napsala jsem první znamení. Ráno jsem se tomu zasmála, ale pak to nechala dlouho v šuplíku. Někdy před Antivalentýnem jsem si vzpomněla, že by bylo dobrý to dokončit a stihnout odevzdat dřív, než mě tehdejší šéfredaktorka flákne srolovaným výtiskem HáKáčka. Tak jsem zbytek láskoskopu dopsala během jedné noci, no. Tak nějak to bylo. – jasně, že si to už moc dobře nepamatuje – Ty jo, které znamení mám nejraději? To je jako kdyby ses ptala, které ze svých dětí mám nejraději! Ale abych odpověděla – asi to bude to znamení, které jsem sepsala úplně první. Kozoroh. Už jen kvůli tvojí mámě… – mrkne –

Hadí král ale pochopitelně není jediné periodikum, které umí přijít s šokujícím a povedeným článkem. Jeden z těch, co vyvolal celohradní diskuzi, pochází z brku Niny Yozhinske – a to 1 000 a 1 způsob, jak všichni porušujeme školní řád, který byl zveřejněn v Denním věštci. I k ní, jediné aktivní studentce, která si nikdy nevytvořila vlastní postavu, si našla cestu má sova.

Hadí král: Vzhledem k tomu, že tvůj počin nominovaný na článek roku se týkal porušování školního řádu, má otázka se zřejmě nabízí – jak ty sama nejčastěji porušuješ školní řád? A je něco, co ti v něm chybí a dopsala bys to do něj?
Nina Yozhinski: Nemá cenu se tajit tím, že výčet nejčastěji porušovaných pravidel se bytostně týká i mého kouzelného já. Ostatně díky tomu jsem byla schopna napsat tak brilantní článek, že… ale konec hraní si na Zlatoslava.
Myslím, že rčení „pravidla jsou od toho, aby se mohla porušovat“ mluví samo za sebe, takže žádné připisování by se za mé vlády rozhodně nekonalo. Možná by ale naopak nebylo od věci zjevně zaostalou listinu revidovat a vyšrktnout minimálně onu za mě nejporušovanější pasáž o oslovování zdrobnělinami, která v kontextu aktuálního chodu hradu prostě nedává smysl. Zvlášť, když se někteří nejmenovaní profesoři jmenují Trottertickler nebo Betelgeuse. To aby madam Vianueva nedělala nic jiného, než napravovala zlámané jazyky.

Do kategorií, o kterých rozhoduje odborná porota, spadá třeba projekt roku. Kromě již tradiční Módní patroly za Corvina Declaratio se dostalo i na projekty a akce zcela nové. Dvakrát byl dokonce nominován Adventní kalendář, a to za Hadího krále (podruhé) a Lví tlapou (poprvé). AKHK se loni umístil na druhém místě po Lovu bobříků od Sub Salixu. Jako jedna z jeho autorek si myslím, že nic navíc druhý ročník nepřinesl, tudíž jsem se rozhodla vyzpovídat autorku toho, který se odehrál poprvé – čtenářsky je zajímavější.

Hadí král: Adventní kalendář pořádaný Lví tlapou byl letos nominován na projekt roku. Mnoho lidí na hradě to zaujalo, některé bohužel nepříjemně – přišlo to rok po úspěšném adventním kalendáři v Hadím králi. Zajímalo by mě, kde se vzala inspirace pro uspořádání celé akce a zda jste sledovali stejnojmennou akci v Hadím králi (a pokud ano, přimělo vás to váš koncept třeba pojmout jinak?)?
Simelie Mallorny: V době, kdy se konal první ročník AKHK, jsem ještě nebyla na hradě a zpětně jsem si jiné kolejní plátky neprocházela, takže jsem se o zeleném kalendáři dozvěděla až při vydávání našeho červeného. V době, kdy jsem zabrouzdala na myšlenku kalendáře, jsem pro svého mudlovského synovce tvořila reálný kalendář doma a během procházení starých vydání Tlapek jsem si všimla ročníků kalendářů 2011 a 2012. Několik projektů jsem už v té době na počest minulých vedení měla rozpracovaných na obnovení, přišlo mi tedy pěkné obnovit i tuto dvojroční akci, která byla tehdy velmi pozitivně hodnocena a lidem se líbila. Ráda bych k tomu jen podotkla, že to byla moje iniciativa a i tak byla proplácena. Články byly proplaceny z fondu časopisu, ale veškeré odměny jsem zakoupila buď ze sponzorských darů, nebo je věnovala sama. I žabku 42 jsem věnovala ze svého majetku. Ne, že bych neměla podporu v koleji, kolej by mi darovala cokoliv, nevyžádala jsem si však kromě žabky nic, protože mi opravdu většinu pokryla tajná Fleutýnka.
Myšlenkou také bylo protažení lidí staršími vedeními napříč hradem, nemělo jít o nijak složité úkoly, ale poukázat na to, že minulost je stále s námi a Vánoce jsou ta pravá chvíle si vzpomenout i na ty, kteří hrad pro nás tvořili dříve.
Ne, ne, během se kalendář neupravoval, byl naplánován od konce října. Každý, kdo měl zájem, si mohl vybrat, o čem bude chtít psát nebo zda bude chtít ukázat nějakou tvořivou část, která se k Vánocům hodí. Dopředu jsme měli sepsaný seznam, kdy kdo bude vydávat, a  měnilo se to pouze ve chvílích, kdy někdo nestíhal, tedy jen pořadí článků, samotné texty nikoliv. Otázky pro otevírání okének se hledaly náhodně, když nějaké vánoční nebo prosincové číslo zaujalo.
Ceny byly taktéž dopředu zakoupeny a rozplánovány, ke kterému okénku se budou přiřazovat dle jejich finanční hodnoty, protože bylo garantováno, že čím blíže k Vánocům, tím bude vyšší hodnota ceny. Na poslední chvíli se nakoupilo pouze pár cen z nových kolekcí.

Neviditelnou tvář loni vyhrála hned dvojice věšteckých redaktorek – Beteramis Athenodoros a Lilien Emity Meissed.  Je to kategorie nejasná, možná proto spadá rozhodnutí o její výhře odborné porotě. Letos bylo nominováno hned několik osob, některé poněkolikáté. Zaujalo mě mezi nimi nové jméno, a to zmijozelské Mayi Prinz, kterou ale nominoval Denní věštec. A k její konkrétní práci toho moc neřekl.

Hadí král: Nejprve ti chci pogratulovat k nominaci na neviditelnou tvář roku za Denního věštce! Bohužel jde o kategorii, pod kterou si mnoho čtenářů nic moc nepředstaví, protože lidé, kteří v ní jsou nominovaní, dělají vskutku… práci, která moc vidět není. Chci se tě tedy zeptat, co všechno pro Denní věštec děláš a kolik času mu věnuješ?
Maya Prinz: Děkuju! Nicméně mně přijde, že toho zase tak moc nedělám a že by se určitě našel někdo, kdo by si to zasloužil víc. – zazubí se – Vlastně od začátku, co u Denního věštce jsem, se věnuju hlavně korekturám – původně jsem byla přibrána jako korektor bloků, tedy zpráv o aktuálním dění na hradě, které si můžou čtenáři počíst v postranních sloupcích, ale záhy jsem se začala věnovat i korektuře běžných článků. Vzhledem k časové vytíženosti dalších korektorů věštce to chvílemi vypadá, že mám na korektury monopol, ale to vážně nemám v úmyslu! – smích – Od letošního roku toho dělám ještě o trošku víc, ale vzhledem k tomu, že to není součástí nominace za rok 2021, to rozvádět nebudu. A k tomu času… Inu, to se docela špatně posuzuje, někdy celé týdny skoro nic, jindy to vydá i na dvě až tři hodiny denně, protože moje práce se odvíjí hlavně od práce druhých – korektury mohu dělat jen ve chvíli, kdy někdo napíše článek. Každý článek, který mi přistane na stole, se snažím pročíst třikrát, pokud termín vydání vyloženě nehoří, a ideálně ho projít co nejdřív, což se ne vždy povede.

Také mě pochopitelně zaujala chybějící nominace u Žlutého Trimela. Vyslala jsem tedy sovu směrem k Amandě Wright, která za něj letos dávala dohromady nominace.

Hadí král: Při pročítání nominací mi samozřejmě neuniklo, že za Žlutý Trimeles neznáme jméno žádné neviditelné tváře. Zároveň asi všichni ví, že Mrzimor dlouhodobě postrádá šéfredaktora… Poslední článek vyšel před více než třemi měsíci… Zajímá se o váš kolejní časopis ještě někdo? Existuje někdo, kdo se mu v tuto chvíli věnuje?
Amanda Wright: Přestože to nejde vidět, řekla bych, že v tuto chvíli je v centru pozornosti více jezevců. Nejsme slepí, vidíme, že ten časopis nefunguje tak, jak by měl. A pokud si někdo myslí, že je nám to jedno, nezáleží nám na tom a nezajímáme se, tak se mýlí. Ano, Trimeles si tohle vůbec nezaslouží… – povzdychne si – Ale prozradím… – zaťuká – …nějaké články se v současné době už připravují, ale co bude dál? To asi zůstává otevřenou otázkou, a přestože jsem optimista, člověk nikdy neví, co mu skočí do cesty. – mrkne – Neviditelných tváří ale máme v současné době určitě docela dost, už dlouhá léta se mu věrně věnují naši fialoví (konkrétně bych moc ráda zmínila jméno madam Oresty), kterým jsme za to moc vděční, a kdykoliv přijde nějaký článek, tak je připravena na značkách i korektorka Sjů. Velmi pomohla tento půlrok i Lakšmí nebo Serenity, které nás hezky rozproudily a přišly se skvělými nápady, bohužel jejich elán spolu s nimi již nějaký pátek zpátky opustil hrad. – pokrčí rameny –

Posledními kategoriemi (když si odmyslím časopis roku a šéfredaktora roku, neb u obou bych mohla zpovídat jen šéfredaktory a tohoto úkolu se již zhostila Lví tlapou) jsou novinářský debut a počin roku (týkající se jen Sub Salixu). Debutem se loni stala Maraike Auri Nordahl, počinem roku dílo Zdánlivé náhody od Myker Fae McGarden. V obou těchto kategoriích byla letos nominovaná nebelvírská prefektka, proto jsem se rozhodla, že je správným adeptem pro poskytnutí několika řádků.

Hadí král: Ne každému se podaří získat nominace v kategoriích debutu roku a počinu roku v Sub Salix najednou. Vypadá to, že sis v uplynulém roce našla cestu k psaní, je to pravda? A baví tě více fikce, nebo hradní novinařina?
Princess Star: Abych pravdu řekla, obě nominace mne velmi a mile překvapily. Co se týče počinu roku, tak jsem spíš měla štěstí v tom, že jsem do Ctnostně neřestného hostince poslala ucelený příběh. Osobně si totiž myslím, že se nejedná zrovna o moc kvalitní dílo. – zasměje se – A s odstupem času bych ho určitě napsala jinak. Přesto jsem moc ráda, že mne madam Eill nominovala. Její nominace, stejně tak jako nominace naší šéftlapky Sim na debut roku, mne moc potěšily a povzbudily do dalšího psaní.
Nikdy dřív mne totiž nenapadlo, že se stanu redaktorkou. Ne, že by mne to nelákalo, ale brala jsem to jako oblast našeho hradu, na kterou prostě nemám. Jsem proto moc ráda, že mne o loňských letních prázdninách naše primuska Sky donutila (ano, doslova donutila! – dodá se smíchem –) napsat svůj první článek a prolomit tak zeď, která mezi mnou a novinařinou stála.
Zatím jsem se nejvíce našla v mých oblíbených dotaznících, nově i v rozhovorech, a uvidím, kam mne lodička složená z novin odplaví dál. Ačkoli hodlám pokračovat i v psaní pro Sub Salix, v tuto chvíli na tvoji otázku odpovím: hradní novinařina. Ta mne v tuto chvíli baví víc než fikce.

Na úplný závěr článku jsem si nechala otázky pro dvě fialové. Jedna z nich je šéfredaktorkou Denního věštce, druhá posbírala hned několik nominací za Hadího krále, má tak velkou šanci alespoň jednu kategorii vyhrát. Jedna z nich je novinářský debut, o kterém též rozhoduje odborná porota.

Hadí král: Madam Williamsová, vy jste úkaz. Do UNC jste nominovaná vůbec poprvé, zato rovnou ve třech kategoriích – jako novinářský debut i redaktor roku, co možná sepsal článek roku. Podařilo se vám naši šéfredaktorku podplatit? Čím? Potřebuju to vědět. Ehm… ještě by mě zajímalo, jaká je podle vás hlavní funkce hradní novinařiny. Měla by vzdělávat? Měla by bavit? Měla by mapovat dění?
Veronica Narcissa Williamsová: Jo, je to tak. Nedělám si iluze, zas moc lidí do časopisu nepíše a já šéfredaktorku otravovala imrvére, tak jsem možná sebrala příležitost ostatním něco skvostného sepsat.
Podplacení probíhalo pouze textově. Já jí napsala, že jí to dneska fakt sluší, ona že mě za to nenominuje, tak já že ju sesadím ze šéfredaktora – a naráz už byly nominace. Teda co? Mám prostě talent.
Ale jokes aside, podle mě novinařina žádný konkrétní výchovný cíl mět nemusí. Může bavit, může poukazovat na hog problémy, může zvýraznit někoho (ne)obyčejného, může shrnout nedávné dění… každý článek zkrátka stojí za přečtení! A pevně věřím, že za každým vydaným článkem stojí nemalé autorovo úsilí, které nenahradí žádné vyplacené honoráře, ale poctivý komentář. A o tom to je!

Hadí král: Madam Brendi, jakožto šéfredaktorka v nejvyšším postavení máte o hradní novinařině zřejmě nejlepší přehled. Zajímalo by mě proto, kterému plátku byste vy osobně za loňský rok udělila titul časopis roku? A který šéfredaktor by si podle vás zasloužil ocenění šéfredaktora roku, které letos uděluje odborná porota vůbec poprvé?
Theresa Veilin Brendi: S titulem časopis roku je to podobně složité jako s šéfredaktorem roku. Nelze říct, že když člověk zastává místo šéfredaktora Denního věštce, má tím pádem také největší přehled. Zastávám názor, že každý šéfredaktor dělá pro svou redakci maximum. Možná to někdy není vidět, ale i o tom to je, a právě proto je tak složité takovou kategorii hodnotit. Nikdo z nás nevidí do jiných redakcí a fakt, že každá nějakým stylem vydává, ještě nepoukazuje na kvalitu šéfredaktora.
Podobně to vidím i s časopisem roku. Každý jeden plátek je něčím úžasný. Něčím výjimečný a odlišný. Kdyby byly všechny stejné, nikoho to nebude bavit. Nechci proto teď hodnotit, který je nejlepší. Svým způsobem každý, byť jsou všechny vlastně jiné.

Pro Hadího krále
Saiph Lacaille