Protože jsem v mé stíhací kariéře velmi úspěšná (Keša z Borové už si nedovolí vynechat kolejní večírek, Ked Looben vykonává úkoly do vnitrokolejky a bývalé zmijozelské vykopávky jsou na discordu!), když jsem ustíhala Ginevru de Naga a Annu Mariu Salomeovou k tomu, aby na hrad chodily častěji a účastnily se našich akcí, nemohla jsem si odpustit je nevyzpovídat. O Barbaře Arianne Lecter toho jistě víte už dost, drazí zelení čtenáři (a vy ostatní, hrstky, které rozhodně nediskriminuji!), ale co znáte o podobně starých zelenofialových?

Třebaže není v mých silách vydat monografii o dvou zvolených zelenofialových (a že by se jim to moc líbilo!), pokusím se v rozhovoru aspoň trochu odhalit jejich začátky na hradě, temné období jejich neaktivity a hlavně to, kým jsou dnes.

HK: Protože jsme chudé a ani jedna nemáme na nemovitost v Godrikově Dole, musíme sedět na diskrbu a doufat, že všechny tajnosti, které mi tu teď prozradíte, nebude někdo od vedlejšího stolu odposlouchávat! Snad se těšíte! Poněkud neurvale přeskočím zdvořilostní zvyklosti a zcela vynechám otázku, jak se dnes máte. Ne, že by mě to nezajímalo, jen se obávám, že po konci tohoto rozhovoru půjde vidět, jak šla vaše nálada dole vodou. Jen mi tady podepište, že souhlasíte se sdělováním nejpřísnějších tajemství pouze a jedině redakci Hadího krále, tj. autorce (to jsem já!), šéfredaktorce i korektorům a všem jeho čtenářům. – před obě zelenofialové položí papír se souhlasem a s připraveným brkem čeká na jejich podpis –

A: – Přiškrceně si odkašle při netaktní zmínce o své nemajetnosti. Neochotně pohlédne na pergamen a pod neverbálním nátlakem Veronicy nedobrovolně podepisuje dokument. –

G: – Dělá, že poznámku o vlastní nemajetnosti neslyší a podá si pergamen. Přespříliš dlouho ho studuje jen proto, aby ho nakonec s pokrčením ramen podepsala. – No, myslím, že po pár letech s našimi pokladníky už stejně všechna tajemství včetně celého duševního vlastnictví patří Zmijozelu tak asi stopadesátkrát, takže jeden podpis navíc už toho moc nezmění.

HK: Výborně, formalitka musí být. – rychle papír schová do váčku, než si to některá z nich rozmyslí – Přestože vás donedávna z hradního obyvatelstva a Zmijozelu zejména skoro nikdo neznal, vedly jste v koleji i mimo ni dřív velmi úspěšnou kariéru. Abych trochu procvičila váš jazyk, rozehřejme se rychlými odpověďmi. Pozor, střílím! – napřáhne se, jako kdyby chtěla odrazit zatoulaný potlouk, ale pak si uvědomí, že vlastně nikdy famfrpál nehrála, tak si spořádaně sedne, odkašle si a spustí – Znaly jste se vůbec mezi sebou coby zelené studentky?

G: – poposedne si a podívá se na Aničku, jako kdyby ji viděla prvně – Znaly jsme se, ale pokud si dobře pamatuju, tak jsme si nějak zvlášť blízké nebyly.

A: – přikyvuje – Jak říká Ginevra. Věděly jsme o sobě a bavily se na takové té klasické spolužácké úrovni.

HK: A teď jste na úrovni kolegyň, osud tomu snad chtěl! – odkašle si – Hádám, že vás to do kouzelnického světa dost táhne, když jste tu obě již od roku 2007–2008. Páni, v té době mi dost možná ještě nevyrašily ani ty mlíčňáky! Máte nějaký ověřený recept, jak se i po tolika letech vracet na hog? Jsou tu stále lidé, které jste znaly v době své největší aktivity? Vzpomenete si, jaké to na hogu tehdy bylo?

A: Já z hogu vlastně nikdy úplně neodešla. Flákala jsem se v Prasinkách, plížila se okolo hradních zdí, sem tam vás lehce šmírovala a pravidelně jsem utrácela výplatu na Příčné ulici nebo v NiTi. Asi by to tak bylo až do teď, kdybys mě nepřepadla v sovinci a nevtáhla opět do víru dění. – usměje se – Cítím se jako za mlada, když jsem ještě měla přístup do kolejní místnosti. Tenhle osobnější kontakt se zmijozelskými studenty mi opravdu hodně chyběl a vlil mi novou energii do žil. – rozesměje se – Na hradě je ještě spousta starých vykopávek, které jsou tu i déle než my. Všichni z řad studentů akorát zfialověli, nebo zde mají své potomky. –doufá, že je Veronica nebude chtít všechny vyjmenovat – Teda až na slečnu Gitu Hrdličkovou, která si stále prodlužuje své mládí ve studentských lavicích. – zamyslí se nad poslední otázkou – Jaké to tady tehdy bylo? Hlavně jsme byli mladí, takže vše bylo zalito sluncem. – rozesměje se – Pár věcí se tady změnilo, technický pokrok se dotknul i našeho hradu. Například jsme neměli mazlíčky a opravdu velkým přerodem prošel famfrpál. Tehdy jsme museli lítat na starém rozpadlém koštěti a sbírat terčíky. Také byl před velkým stěhováním docela adrenalin dostat se na nějakou větší slavnost či událost nebo se dostavit dokonce k zápisu do předmětů v prvním termínu. Hrad byl přeplněný, a tak nás pořád vyhazoval před brány. Teď je náš kouzelnický svět rozhodně vymazlenější, ale asi i o dost náročnější na údržbu, protože se tu docela přemnožily škrkny. – nadechne se, aby pokračovala, ale pak pohlédne na Ginevru, která vypadá, že by taky ráda něco řekla, a tak se odmlčí –

G: – přikyvuje během toho, co Anička mluví – Po relativně krátké lesnické kariéře se mi venku z hradu vcelku zalíbilo, takže jsem na nějakou dobu odešla úplně a věnovala se výhradně studiu magických biomů vzdálených od hradu na dlouhé míle. Po několika letech se ve mně vzbudila zvědavost a požádala jsem vedení, jestli bych nemohla na hrad občas zase nakouknout. Vyhověli mi, a tak jsem se podobně jako Anička poflakovala po Prasinkách, sem tam zavítala na hrad a zase zmizela. Tak to bylo až do doby, než mě jednoho dne načapala Williamsová a od té doby mě konstantně bombardovala zprávami. Pokaždé, když jsem dorazila na hrad, tam na mě čekala alespoň dvojice dopisů s pozvánkami. Jednoho dne jsem neodolala a zelenost mě zase praštila po hlavě. – zamyslí se – Jak že byla ta otázka dál? Jo, jaké to bylo tehdy a kdo tu zůstal? No a já bych řekla, že to tehdy byla zlatá éra, ale to řekne o té své asi každý. Přijde mi to jako včera, kdy jsem dostávala prefektský odznak a vyráběli jsme ročenky! – zasní se na chvíli – A držáků nebo navrátilců z „naší“ éry je vlastně docela hodně, ačkoli by se to přes ty lektvary mládí nemuselo zdát. Krom Aničky jsme se v koleji potkávaly taky třeba s Žábou, Gitou, Alexou, Wenai a Márč. Ta tu straší tak dlouho, že se jí to stalo celodenní náplní.

HK: To je pravda. – zazubí se – Mám vážný stíhací syndrom a nestydím se za něj! Ale zpátky k vám. Ani, jak je možné, že seš v jámě? Zmeškala jsem něco? Omámila jsi ďábla nebo pana ředitele?

A: To spíše toho ďábla. – začne se smát – Popravdě jsem byla taky hrozně překvapená. Já na sebe teda ještě v jámě nenarazila, ale tady kolegyně Ginevra už mě stihla vyjámovat a podle její teorie, cituji: „Asi přidali vykopávkovou edici slovíček!“ Tak čekám, kdy na ni v jámě taky narazím. – směje se –

HK: Já v jámě viděla i NaSaŠí a ta je rozhodně mladší, takže neboj! Spíš mi pověz, co Samantha Salomeová? Nepřiznaný potomek, pouhá příbuzná nebo se stydíš, že není ve Zmijozelu?

A: – směje se a kroutí hlavou, co ta Veronica všechno nevypátrá – Nijak netajíme, že je to můj pokrevní potomek. Rozhodně se za ni nestydím, ba naopak. Bohužel se potatila a takhle to dopadlo. – zasměje se – Určitě bych byla ráda, kdyby tíhla ke zmijozelské koleji jako já, ale na druhou stranu jsem i ráda, že to takto dopadlo. Může v nebelvírské koleji v klidu studovat, navazovat nová přátelství a dělat různé neplechy bez toho, aby na ni neustále dohlížela matka. A popravdě jsem taky ráda, že nevidí, co pro změnu vyvádím já tady. – rozesměje se – A jmenuje se Samanta bez H, tím se odlišuje od nekonečného zástupu Samanth na hradě.

HK: Takže Samatha, píšu si! Tak doufejme, že na diskrbu nemáme žádného informátora, co donáší červeným o tvých- no, to necháme na čtenářově fantazii! Gin, minimálně jeden rozhovor jsi už poskytla, když tě zpovídala slečna Kristie Smithová ohledně tvého čerstvého postu průvodkyně v Zakázaném lese. Jak se cítíš teď, když jsi tento post opětovně získala? Pamatuješ si ještě na svou první výpravu, kterous měla pod svým palcem?

G: Ten rozhovor si absolutně nepamatuji. – zasměje se – Ale když teď na fotografiích vidím, jak moje jméno vypadalo zelené, tak se mi najednou nějak stýská. Pocit je to dost jiný. Tehdy jsem dostala nabídku ve chvíli, kdy jsem začínala být unavená ze studentské existence. Les byl tehdy dost nehlídaný a hlavně jsem byla taky o dost mladší, takže jsem se toho o dost méně bála. Teď mi to přijde jako větší zodpovědnost. Musela jsem si zalistovat lesnickou knihou, abych zjistila, co jsme tehdy dělali. Když si zavzpomínám na to, co se v lese tehdy dělo celkově, tak se občas divím, že to všichni přežili ve zdraví.

HK: Tak snad nezapomeneš na tento! – zhrozí se – Necítíš se ochuzena, žes nikdy neabsolvovala OVCE? Kdyby sis teď představila, že jsi zase student, jaký předmět by sis ke zkoušce vybrala?

G: No já taky doufám, ale stáří nezastavíš! No a ochuzená se cítím, vlastní vinou samozřejmě. Kdybych se ale mohla rozhodovat znova, nejspíš bych dokončila Zvěromagii, kde jsem strávila dlouhé roky v lavicích. Ani nevím, jestli ji teď někdo učí. – zamyslí se na moment – Pokud by nešla ona, tak bych se pustila do Taje lesa, to je k tomu tak nejblíže.

HK: Zvěromagii měla Janel Weil a od té doby si na tento předmět nikdo jiný netroufl, můžeš to zkusit! – mrkne na kolegyni – Když už jsme ale u těch zkoušek, Ann, na Zmijozel nezvykle jsi absolvovala zkoušky OVCE ze Studia mudlů v létě 2010 na téma Mudlovští úředníci a úřady. Proč zrovna tento předmět? Vzpomeneš si ještě, jakým otázkám jsi musela čelit na ústní části?

A: V té době to byl velice prestižní předmět, protože ho učil tehdejší oblíbený zmijozelský kolejní ředitel Nekro The Gravedigger. Mám pocit, že jsem to stihla opravdu na poslední chvíli, protože záhy nato odešel ze školy. Jelikož to byl snad jediný předmět, který jsem měla celý vystudovaný, OVCE byly jasnou volbou. Bohužel je to opravdu už hodně dávno a na otázky z ústní části si opravdu nepamatuji. Ale určitě byly velice záludné. – zasměje se – Na co si však živě pamatuji, je osobní předání osvědčení na jednom z letňáků. Dodnes mám diplom založený, i když po těch letech již mírně zplesnivěl.

HK: – škubne sebou při zmínce o plísni, které je ve sklepení víc než dost –Gin, dostala jsi řád ve stejné době, ve které Anna absolvovala zkoušku OVCE. Řád ti udělil Nekro, ale vzpomeneš si ještě proč? Čekala jsi, že ho ten rok dostaneš?

G: To by asi řekl lépe on než já. – zasměje se – Ale tuším, že to bylo v roce, kdy jsem byla v koleji hodně aktivní a taky už většina dalších podobně aktivních lidí řád měla. Nemyslím, že by v tom bylo něco dalšího, nic přelomového jsem asi úplně neudělala. První roky na škole jsme se ale rozdávali pro kolej úplně všichni, se kterými jsem se bavila, nečekala jsem tedy, že to budu zrovna já. A taky je škoda, že se řádů nemohlo rozdat víc. On to nakonec nikdy netáhne jen jeden člověk.

HK: To máš pravdu, udělovat řády se nikdy neobejde bez něčího rozkyselení! Ann, jak už ses naprášila, účastnila ses minimálně jednoho pobytu v Honorově. Plánuješ do budoucna, že by ses účastnila zas? Nebo tě tento pobyt poznamenal natolik, že se mu vyhýbáš obloukem?

A: Já mám obavu, že jsou spíše poznamenaní ostatní účastníci, když tam přijedu. – rozesměje se – Každý rok to se mnou cuká, vždy chci přijet a tiše závidím všem, co tam jsou. Stalkuju všechny fotky z letňáku na sociálních sítích, ale bohužel mi do toho vždy vlezou nějaké rodinné a mudl záležitosti. Letos jsem ale opravdu odhodlaná a pokud se nic zásadního nezmění, měla bych do Honorova dorazit i s potomkem. – zlověstně se usměje –

HK: – s obavami o zdraví letošních účastníků Honorova seobrátí na druhou kolegyni – Máš v plánu vrátit se k návrhářství? Vzpomeneš si, za jakými návrhy na Příčné nebo v koleji stojíš?

G: Tak plány by byly. Horší je to, hlavně teď, s časem. Zajímalo by mě, kam se zvládnu posunout od těch dob, kdy jsem se snažila na PU něco dostat. Z těch, co se mi líbí doteď, je tam asi tak jeden, a to Černý svetřík. – zasměje se – A pak několik, které bych snad i byla raději, kdyby neprošly. V koleji do mých návrhů patří třeba vycházková hůl nebo smaragdová čelenka. Myslím ale, že má Zmijozel o dost hezčí předměty z úplně jiné ligy.

HK: Vycházková hůl je můj nejoblíbenější předmět! Ale je pravda, že sebekritika je pro zelené důležitá, jinak bychom měli až moc velké ego! – zasměje se – Když už jsme u těch comebacků, Ann, jistou dobu jsi v Hadím králi vedla rubriku Žhavým drátem do oka. Co se pod takovým názvem skrývalo? A neuvažovalas, že by ses k novinařině vrátila?

A: Nenazvala bych to zrovna novinařinou. Jednalo se o drby z hradu, které jsem kreslila. Momentálně o návratu neuvažuju, protože toho času je opravdu teď nějak málo, ale nikdy neříkej nikdy.

HK: A co ty, Gin, v seznamu všech redaktorů tě stále eviduje Denní věštec. Nepřemýšlelas, že by ses k novinařině vrátila? Třeba aspoň v rámci Hadího krále?

G: Vůbec ne. Nemyslím, že mám na psaní talent, jak jsme se o tom mohli již několikrát přesvědčit. Na druhou stranu občas se stanou věci, nad kterými člověk moc nepřemýšlel.

HK: Naše šéfredaktorka zastává opačný názor, tak třeba se jednou vrátíš k návrhařině i novinařině! – pokýve hlavou nadšeně –Ann, protože se nám povedlo vypátrat hadonoše až do Zimy 2008, nemohla jsem si nevšimnout, žes právě v tomto roce hadonoškou spolu s Parfumou DeLamo byla! Jména tehdejších háďat mi moc neříkají, ale jedno mě přece jen trklo – Jean Molliacová! Máš ještě nějaké vazby na svá někdejší háďata nebo vzpomínky na toho, kdo tebe uvedl do tajů našeho hradu?

A: Uf, to už je opravdu dávná historie. Nebudu lhát, vůbec si nevzpomínám, kdo byl mým hadonošem a ani koho jsem měla na starost já. Jsem spíše člověk, který vyhledává osobní kontakty před těmi online. Hned pár dní po přijetí na hrad se konal Pragáč a já narychlo spíchla hábit a už jsem se na něj řítila přes celou republiku, aniž bych někoho znala. S lidmi, které jsem tam tenkrát poznala, jsem pak udržovala kontakt jak na hradě, tak i mimo něj. Takže jsem spíše vymetala srazy, než abych budovala nové vazby zde na hradě. Navíc mám odjakživa hrozně špatnou paměť na jména. Takže se někdy ke mě hlásí lidé, které nedokážu vůbec nikam zařadit, než mi připomenou, odkud se známe. Nebo se vrací na hrad úplně pod jinou identitou, a to mi už v tom dělají totální bordel. Takže se moc omlouvám jak mé hadonošce, tak i mým svěřencům za svou senilní paměť.

HK: Gin, snad děravá paměť nepostihla i tebe, v Létě 2008 si tě pod svá křídla vzala Amanda Lembrijová, budoucí zmijozelská dušice. Po dobu následujících pěti školních let jsi hadonošila (tehdejším jazykem držela patronát) nad velkou spoustou háďat, která, salazaržel, se dnešních dní nedožila. Vzpomeneš si, jak tehdy hadonošení vypadalo a čím vším musela háďata projít, aby se stala právoplatnými hady?

G: Když mluvila Anička, tak jsem si říkala, že si skoro nic nepamatuju, ale vyvstalo mi na mysl právě Amandino jméno. Tak jsem ráda, že aspoň něco mám správně. Salazaružel, jsou to dlouhé roky, takže původní patronská procedura čtenářům asi zůstane neodtajněna.

HK: Já tu paměť ale ještě trochu potrénuju! Ann, zúčastnila ses Sedmiboje 2008 a následně o čtyři roky později v této soutěži porotovala! 2008 ses účastnila po boku naší Márč a bývalé zmijozelské dušice Amandy Lembrijové. V porotě tehdy nebyl nikdo z naší koleje! Pamatuješ si, jaké úkoly jsi vypracovávala a jak soutěž probíhala?

A: Tenkrát jsem byla hrozně hrdá, že jsem mezi vybranými, abychom reprezentovaly naši kolej v Sedmiboji. Záhy jsem toho litovala, protože úkoly byly opravdu záludné. – směje se – Víš, jak jsem na tom se svou pamětí, ale vybavuji si jeden úkol, kdy jsme měli profesory, nebo snad dokonce porotu, nakreslit jako bohy. Vzpomínám si, že jsem kreslila Papulku jako boha hojnosti s hromadou bůčku a Letitiu te Tibu obrostlou snad břečťanem? To stejné bylo i s porotcováním. Byla jsem hrozně nadšená, že jsem v porotě, a pak mě ta radost rychle přešla. Musím říct, že porotcování bylo mnohem horší, než se Sedmiboje účastnit. Nutili nás, abychom v každém hodnocení, které nebylo na prvním místě, napsali nějakou kritiku, proč zrovna toto vypracování nedostalo plný počet bodů. To pro mě bylo hrozně těžké. Všichni ta vypracování měli opravdu parádní a hledat chyby mě hrozně deptalo. Znovu bych do toho rozhodně nešla. – začne se smát –

HK: Takové vypracování musím vidět! – směje se – A co ty, Gin? V létě 2010 ses rovněž účastnila mezikolejní soutěže Sedmiboj. Jaks dopadla? Vzpomeneš si, jaké téma soutěž vůbec provázelo? A kdo vyhrál?

G: Snažila jsem se vyštrachat informaci o tom, že bych se Sedmiboje účastnila, ale nejsem si tím úplně jistá. Máš určitě správného člověka? – vypadá absolutně zmateně – [zelenofialové byly poté podstrčen další článek] Koukám, že Les toho odvál z mojí paměti hodně. Pravděpodobně jsem v Sedmiboji nepodala tedy dost dobrý výkon na to, abych si zapamatovala, o čem to bylo. – nervózně se zasměje –

HK: No teda! Takže kdybych nevyhrála B4, taky nevím, že jsem se kdy účastnila? – vytřeští oči a přemýšlí, jestli má Gin udělat radost a v článku pro dobro její image předstírat, že otázku nepoložila, ale pak se jen zákeřně zasměje – Ann, co tvoje paměť? V Sedmiboji 2012 jsi hodnotila významné členy naší koleje – Darkness, Barbaru a nakonec i vítězku Cerridwen. Bylo těžké je hodnotit objektivně?

A: Jako porotce jsem získávala vypracování anonymně, takže i kdybych holkám chtěla nějak nadržovat, ne že by to zrovna tyhle tři potřebovaly, tak to vůbec nešlo. Ze začátku jsem si i zkoušela tipovat, čí je které vypracování, ale vždy jsem byla úplně mimo. – zasměje se – Takže jsem to pak ani nezkoušela.

HK: U tipů ještě chvíli zůstaneme. Před nedávnem jsem vám dala seznam 10 otázek, ze kterých jste si měly vybrat jednu, kterou položíte té druhé. Jak vypadal nejhorší účes u mudlů, to vás nezajímalo. Dokonce ani existenciální otázka, jaká zelenina/ovoce by ta druhá byla! Paradoxně jste si obě zvolily pro druhou stejnou otázku – Jakou, podle tebe pro ostatní podivnou, věc běžně děláš? Zároveň jste dostaly odkaz na stránku, kde jste měly nakreslit či napsat váš odhad, co tedy ta podivná věc druhé asi je. Zde vám přináším vaše tipy. –odkudsi vyštěrchá umaštěný pergamen a rozvine ho před kolegyně –

HK: Gin, opravdu v lese ztrácíš pojem o čase?

G: Hm, myslím, že ztrácím jen, když jsem tam sama a je kolem klid. – zazubí se – Jinak spíše naopak, mám vždy starost o posádku výpravy, takže koukám na každou minutu.

HK: Tak aspoň vím, že když budu chtít někoho ze Zmijozelu nenápadně ztratit, nechám zarezervovat kolejní výpravu u Žáby! – ušklíbne se – Ann, máš spoustu seminářů s hadím jazykem, opravdu jím někdy nevědomky mluvíš a divíš se, že ti nikdo nerozumí?

A: Tak tím to je! – začne se smát – Já si říkala, proč na mě někdy studenti a kolegové hledí jako Artur Weasley na gumovou kachničku. Musím si na to dát pozor.

HK: Teď bych byla ráda, kdybyste napsaly či nakreslily, jakou podivnou věc děláte. Každá sama za sebe. Nejideálněji znovu přes tento pergamen. – počká, až kolegyně dočmárají – A tohle, drazí čtenáři, jsou kompromitující materiály, čtěte bedlivě! Opět žhavé drby pouze na stránkách Hadího krále!

HK: – odkašle si a dělá, že tyto kompromitující materiály rozhodně nevyužije – Hrad je známý nejen pro svá kouzla a čáry, ale také milostné vztahy. Týkala se tato epizoda hog života i vás? Měly jste někdy na hradě své drahé polovičky nebo jste si tu snad nějakou našly?

G: Chtěla bych alespoň na něco odpovědět zajímavě! – zubí se – Ale zklamu tě a ani tady ze mě žádný drb nevytáhneš, milostné vztahy jsem v rámci hradu neměla.

A: Bez komentáře, prosím! – začne se smát –

HK: Inu, některá tajemství zůstanou pohřbena! Náš rozhovor pro chudé se chýlí ke konci. Protože mi to ale nedá a potřebuji z vás vydlabat nějaké vaše kreativní schopnosti, zde se prosím umělecky vyřáděte a našim skvělým čtenářům něco osobitého vzkažte na závěr! Textové rozloučení je totiž nůda!

[Pozn. red.: Ani jedna ze zpovídaných už v rozhovoru nechtěla déle pokračovat, Williamsová tedy skončila prokletá a s bolebřichem se odplazila na ošetřovnu. De Naga i Salomeová se dušují, že jen přebrala ohnivé whisky. Redakce by si věrohodnost této výpovědi nikdy nedovolila zpochybňovat.]

Tento rozhovor probíhal neuvěřitelných 76 dní, což jest dva pekelné měsíce v náruči Williamsové a 15 dní k tomu. Pěkně dlouhý večer, to vám povím, ale co bych pro naše drahé hadokrálové čtenáře neudělala!

Poznáte, která z následujících koláží patří Gin a která Ann?

A čím se chcete stát vy, až na hogu dospějete?

Pro Hadího krále
Veronica Narcissa Williamsová