Letošní boj o školní pohár je snad nejtěsnější v historii. Nebelvír ani Zmijozel se nehodlají jen tak vzdát. Hradem kvůli tomu koluje napjatá atmosféra. Na studenty to má neblahý vliv a začíná se to na nich podepisovat. Někteří se hroutí přímo na chodbách, jiní začínají mít tiky v oku, chodí neupravení a ‚‚lehce“ zapáchají. Pár exemplářů dokonce zešílelo a za podivných okolností z hradu zmizelo.

Probíhá vše ale tak, jak má? Jsou pojmy jako krádeže a korupce něco, co na našem hradě neznáme? Nebo je tomu naopak? Pojďme se tomu podívat na zoubek a vyptat se několika lidí, jež by s tím snad mohli mít něco společného!

A začneme u Nebelvíru, koleje, která, jak se zdá, má ke školnímu poháru momentálně blíž…

Princess Star, primuska, Nebelvír:
Enola: „Prin, všímavý pozorovatel mohl postřehnout, že poslední dobou se ve tvém majetku, stejně tak na tvých outfitech, objevuje záhadně velká spousta nových předmětů. Co bys nám k tomu řekla?“
Princess: – po vyslechnutí otázky se snaží nenápadně schovat ruce s drahými prsteny a nohou si přikopne brašnu blíž k sobě, aby nebylo vidět dovnitř – „Nové předměty?“ – zatváří se nechápavě – „Vůbec nevím, o čem mluvíš. Tedy vlastně ano, třeba tyhle punčocháče jsou vánočním dárkem od madam Josti.“ – vyhrne si šaty, aby punčocháči odpoutala pozornost od náhrdelníku na krku – „A co se týče majetku… No ano! To jsou všechno vánoční dárky. A taky… No… Jezero! V jezeře plave věcí.“ – napadne ji a přemýšlí, jestli Enol ví, že tahat moc nechodí –
Enola: „Takže popíráš, že by to mohlo souviset s tím, jak jsi vysoká, a že by pro tebe nebyl problém přihazovat rubíny do bodovacích hodin?“
Princess: – shrbí se – „Vysoká? Ale Enolko, prosím Tě.“ – hystericky se rozesměje – „Vždyť já jsem úplný trpaslík!“ – shrbí se ještě víc –

Freya Reeves, studentka 1. ročníku, Nebelvír
Enola: „V poslední době jsi byla často viděna, jak se ochomýtáš okolo pokladnice s drahokamy do bodovacích hodin. Máš k tomu co říct?“
Freya: – ošije se – „Víte, kolik je na těch bodovacích hodinách prachu? Skoro ani nešlo vidět, kolik má kdo bodů.“ – zarazí se – „Nic jiného v tom nehledejte!“ – našpulí ret v bojovném gestu –
Enola: „Není tedy možné, že jsi plánovala, nebo snad realizovala krádež rubínů?“
Freya: – zrudne – „Samozřejmě, že ne! My v Nebelvíru jsme vždy vyhrávali čestně! Navíc nezdá se vám, že se teď ty rubíny v těch hodinách nějak víc lesknou?“

Ema Talia, prefektka, Nebelvír
Enola: „Zaslechla jsem o tobě, nebo jsi mi možná dokonce i sama řekla, že byste letos chtěli vyhrát školní pohár. Co všechno jsi pro to ochotná udělat?“
Ema: „Ano, řekla jsem to i sama.“ – usměje se, napije se kávy – „Mám ráda výzvy, ráda zkouším, co dokážu. A když navíc vím, že nejsem sama, že je nás hodně, lev vedle lva, rozhodla jsem se zapsat si 25 předmětů. Na víc jsem si netroufla zejména kvůli svému zaměstnání. A jelikož se blížíme ke konci školního roku, dnes již odpověď na otázku, co bych byla pro pohár schopna udělat, vím. Byla bych schopná držet kamarády, podporovat je, hledat každou kapku síly, hledat vlídná slova naděje, posílat energii. A tak to také bylo. Podporovali jsme se neskutečně, drželi se, bylo neskutečné sledovat, jak v hodinách přibývalo kamínků jak zelených, tak červených, jak jsme se předháněli, nervy drásajíce střídali. Pominu teď famfrpál, ten bohužel mi přijde, že je někdy více o štěstí, ale tím samozřejmě nechci shodit to, jak hráči denodenně dřou na trénincích. Není to o jednom lvovi. Je to o všech, o stmelení, spojení sil. A to je na hogu to nejkrásnější. Jak se dokážeme spojit, tahat za jeden provaz. Sypat bod po bodu do hodin a mít radost z každé maličkosti. Byla jsem se silami na dně, ne jednou. Už jsem nemohla. Služby v práci byly kruté, esejový poslední týden mi dal moc zabrat. Obdivuji Saiph, nesmírně. Ale něco jsem objevila. Když nemůžeš, přidej víc! Ono to vážně funguje! Díky madam Mintace a její zpětné vazbě u úkolů jsem měla chuť psát další, díky madam Heky a mým přepisům v runách jsem se zasmála a zase našla sílu, díky madam Nerysce jsem se zasnila v básních, když jsem napsala sovu madam Aki, že už nemůžu, vždy se mi dostalo vlídných slov: „Ale můžeš!“ Takže co bych byla ochotná udělat? Sáhnout si na dno. Protože když kolem tebe jsou dobří lidé, co tě podpoří, mají rádi, vždy si na tebe najdou chvíli, od profesorů přes spolužáky přes úžasnou madam kolejní po primusku, máš vlastně vyhráno. A je jedno, kolik je bodů v hodinách.
A ještě neodolám dodat: letos jsem navštěvovala mnoho hodin s kartami. V jednom úkolu k madam Mintace bylo říct si otázku, jejíž odpověď bude ANO/NE. Já se zeptala na výhru poháru,“ – směje se – „a víš, co mi karty řekly? Ano. Ale ty karty byly tak poskládány, že jako vedlejší podnět bylo spojení, spojení sil, přátelství, podpora jeden druhého. A v té chvíli jsem věděla, že ta výhra má menší hodnotu než samotná přátelství, co Hog přináší. To uvědomění bylo tak hřejivé, jako bych s nejbližšími seděla u krbu. Hodně blízko.“ – usměje se –
Enola: „Takže ať už to dopadne jakkoliv, bude to výhra?“
Ema: „No přesně! A upřímně přeji výhru i Zmijozelu, myslím, že si ji zaslouží taky. Co by ne, makají jako jeden velký tým. A jsou to soupeři, jak mají být. Ať vyhraje ten lepší! Nebudu lhát, že mít pohár by pro nás bylo fantastické, ale tak uvidíme, chybí ještě kousíček.“ – usměje se –
Enola: „To je od tebe hezké. Ale přece jen si neodpustím nezeptat se… Popisuješ tu samé legální činnosti. S organizovaným zločinem krádeže a přisypávání rubínů do bodovacích hodin tedy nemáš nic společného?“
Ema: „Och, tak tady mám též jasno. Může za to Emil a Eda. Že nevíš, kdo to je? Zde tě musím odkázat na madam Hekateu,“ – potutelně se culí – „ale já, i když jsem se v hodinách přeměňování velice snažila, netoulala jsem se po nocích, nezkoušela přebarvovat zelené smaragdy na rudé. Já opravdu ne! S touto organizovanou krádeží nic společného nemám. A ty, co byly na zemi, ty jsem jen ze slušnosti zvedla.“ – směje se – „Co kdyby na nich někdo uklouznul, že. A mám za sebou jen první ročník první pomoci.“
(koho by zajímalo, kdo je Emil a Eda, vysvětlení je připojeno v závěru článku, pozn. red.)
Enola: „Jsi ochotná to vypovědět pod přísahou?“
Ema: – vrtí se – „Ale jo no…“

Zdá se, že Nebelvírští hrají férovou hru. Tedy až na Emila a Edu. Ale co Zmijozel? Pojďme vyzpovídat i je…

Saiph Lacaille, pokladník, Zmijozel
Enola: „Jak se ti daří letos při sběru smaragdů? Minulý školní rok jsi vyhrála snaživce roku. Letos k němu míříš opět. Ale nejsi náhodou po minulém výkonu již patřičně unavená?“
Saiph: „Daří se mi dobře, řekla bych! Únavu neznám od doby, co mi Ferda z Brazílie dovezl ještě do redakce jakési speciální bylinky. Dělám si z nich výluhy… A od té doby nemůžu zamhouřit oka.“ – velmi nápadně kontroluje, zda jí z kapsy nekouká řetízek od obraceče času –
Enola: „Takže nám chceš tvrdit, že i letos sbíráš smaragdy v souladu se školním řádem?“
Saiph: „No jasně, jak taky jinak! Má múza Asterin by to jistě mohla potvrdit.“

Nessa Naiadés, prefekt, Zmijozel
Enola: „Není tajemstvím, že kolej Zmijozel se pyšní živým baziliškem jménem Ferdinand. Též se ví, že se zmijozelskými studenty prožívá školní dění včetně sběru bodů za účelem získání školního poháru. K čemu všemu jej v této souvislosti využíváte?“
Nessa: „Máš na mysli našeho hadího krále, který nám ve sklepení vládne a kterému musíme přinášet časté obětiny v podobě bodovacích smaragdů, aby nás nesežral? Jo, to zní jako náš Ferdinand!“ – ztiší hlas – „My ho k ničemu nevyužíváme, to on využívá nás! Když nepřineseme koleji body, sežere nám svačinu. Pak oběd. Večeři. Nakonec… možná i nás. Snídani po ránu naštěstí nestíhá. Každopádně je to pro nás velká motivace. Je lepší získat sem tam nějaký bod než skončit v jeho žaludku. Teda co… to jsou určitě jenom klepy. Jistě se dá logicky vysvětlit, proč nám občas zmizí spolužák, který má úplnou náhodou málo bodů, nebo nedejsalazare je v mínusu. Jen chci říct, že Ferdinand má pohár tuze rád a dost tohle období prožívá. Tak hlavně nedráždit.“
Enola: „Ale přece jenom, přesně jak jsi nastínila, Ferdinand vede aktivní život především v noci. Velice snadno by tak mohl nepozorovaně přemisťovat smaragdy ze školní pokladnice do bodovacích hodin. Co mi k takové možnosti povíš?“
Nessa: „Aaale. Spekulace! Konspirace!“ – poušklíbne se – „Aby to nebylo spíše naopak. Kdo ví, možná nám chybí slušná hromádka smaragdů v bodovacích hodinách, protože Ferdinand si je určitě nasyslil k sobě do hadího pelechu. Smaragdy má náš Ferdinand moc rád! Co ty víš, třeba teď Zmijozel má mít v bodovacích hodinách tak o pět tisíc smaragdů více! Ale nikdo není tak hloupý, aby mu lezl do pelechu zjistit pravdu. Nebo se snad nabízíš jako dobrovolník? Tak to tam určitě vlez zkontrolovat těsně před Ferdovou večeří.“ – andělsky se usměje –

Maya Prinz, famfrpálový kapitán, Zmijozel
Enola: „Jak už to tak vypadá, pravděpodobně rozhodne o výhře školního poháru famfrpál. Jak to jako kapitánka zmijozelského týmu vnímáš?“
Maya: „Za mě skvělý! Konečně všechny ty kůže líné vidí, že se nestačí jen neustále šprtat, ale musí taky občas hejbnout kostrou a vylézt z knihovny na čerstvý vzduch. Většina Zmijozelských to naštěstí chápe, tak se to snad odrazí i na výsledcích!“
Enola: „Je pravda, že hadí Letce to letos skvěle létá. Dalo by se říct, že čím dál líp. Jednoho by napadlo, zda to není třeba používáním nelegálních steroidů. Co nám k tomu řekneš?“
Maya: „Nelegálních steroidů?“ – vykulí oči – „No to ne, my používáme jen samé legální! Teda pravda, nejsem si tak docela jistá, co mají holky v tom lepidle na košťata, ale nic nelegálního to určitě nebude! Hahaha… ha…“

Vypadá to, že ani Zmijozelští nechtějí kápnout božskou. Nebo je potřeba umět číst mezi řádky? Nedostaneme třeba něco z kolejní ředitelky?

MgM. Veronica Narcissa Williamsová, kolejní ředitelka, Zmijozel
Enola: „Jste pyšná na počínání svých studentů při boji o školní pohár?“
Madam Williamsová: „Nejen za jejich snahu získat školní pohár, ale také za to, jak fungují jako komunita, jak si k tomu bodohrotu najdou ještě čas na famfrpál a všechny ty interní kolejní aktivity, co se pro ně vymýšlí, na dotazník, mnozí z nich také na incestní množení… Otázkou spíš je, jestli nemají hog život tak naplněný, až hrozí, že jim mudlové na jejich kouzelnickou identitu přijdou!“ – směje se – „Jsou prostě skvělí! A hrozně cením, jak netrpí barvismem a jde cítit, že rivalita mezi zelenými a studenty Nebelvíru je ryze sportovní. Až někteří fialoví by si z toho mohli vzít ponaučení. Jo a ještě jim to u toho bodosběru sluší, ať už Módní patrola tvrdí cokoli!“

To jsme zrovna také nepochodili. Ale proč bychom při zpovídání zůstávali jen u studentů soupeřících kolejí? Dopouštějí-li se snad nějaké nekalé činnosti, jistě mají připravená alibi a jiné výmluvy. Ale jestli je tento organizovaný zločin rozšířen i do jiných kolejí, žlutí a modří studenti už by nemuseli být na výslechy tak dobře připravení. Zkusíme se zeptat i tam…

Elizabeth Eileen McAlcarnar, prefekt, Havraspár
Enola: „Nenabízel ti někdo ze soutěžících kolejí o školní pohár něco výměnou za tvé body?“
Elizabeth: „Ehm, nenabízel a jsem za to ráda.“ – usměje se – „Kolej je moje srdce i duše, s láskou mi snad i kluše. No každopádně k nekalým činnostem v rámci ŠP by mne nepřemluvil ani ministr kouzel.“ – směje se –

Envy Reeves, studentka 1. ročníku, Havraspár
Enola: „Nenabízel ti někdo z kolejí soutěžících o pohár něco výměnou za tvé body?“
Envy: „No samozřejmě, že nabízel. Začalo to lehkými nabídkami na třpyt zlatých galeonů, pokračovalo to nabídkou vzácných druhů místního zvířectva a čokoládových žabek. Tomu všemu jsem odolala, přece jenom na každý bod jsem se musela pořádně nadřít. Vzápětí však ti, co toužili po poháru nejvíc, přitvrdili. Věhlas, věčnou slávu, nesmrtelnost… Teprve v tu chvíli to začalo být zajímavé, ale přesto se má mo(u)drá duše nenechala uplatit. Chvíli pak byl klid, až jsem si říkala, jestli jsem náhodou nepromarnila šanci, ale jakmile jsem na to pomyslela, okamžitě přišel jiný druh nabídky: „Body, nebo život!“ Tohle už nebyla sranda! Obrátila jsem se tedy na pomoc ke své sestře. Ta mě chápavě přijala, utěšila slovy: „Ti jsou tak zlí“, objala mě, dala mi čokoládu na nervy. Bylo mi mnohem líp. Když jsem však odcházela, prohlásila, ať se nebojím, že vždycky u nás platilo „co je tvoje, to je moje“, takže moje body jsou u ní v bezpečí. A takhle to, vážení, dopadlo s mými body. Příští rok sepisuji sourozeneckou smlouvu!“

Enid Bloom, studentka 1. ročníku, Mrzimor
Enola: „Nenabízel ti někdo ze soutěžících kolejí o školní pohár něco výměnou za tvé body?“
Enid: „Cožee?! Tady někdo něco nabízel za body? Asi jsem nepotkala toho správného člověka.“ – směje se – „Ale samozřejmě bych nepustila ani jeden bodíček.“ – opět se usměje a v koutku oka se jí zaleskne soutěživost –

Violleta Amanita Omelleta, studentka 2. ročníku, Mrzimor
Enola: „Nenabádal tě někdo z konkurenčních kolejí k nekalým činnostem ve spojitosti s bojem o školní pohár?“
Violleta: „Zatím nikdo a ani nevím, kdo by to dělal.“ – směje se – „Pokud bys to nechtěla dělat ty, Enolko… Ale jinak bych se takovéto zlomyslné činnosti nejspíš nezúčastnila.“ – nevinně se usměje –

Jak je vidět, všichni se tváří, že jsou čistí jako lilie. A já se musím ptát: Dá se tomu věřit? Nebo je to spíše záležitost pro bystrozora? Uvidíme, jak to celé dopadne. Nezbývá nám nic jiného, než tento napjatý boj nadále sledovat. A pokud by náhodou skutečně vyhrál Nebelvír, nějakého bystrozora povoláme!

Pro úplnost článku a proto, že jediné možné podezření zrovna padá na Emila a Edu, rozhodla jsem se zapátrat po těchto uličnících. Jelikož mě Ema navedla na madam Centaurix, rozhodla jsem se, že se jí na tuto záležitost zeptám…

Dr.M. Hekatea Centaurix, ak.Č., profesorka, aprobace: Artušovské legendy, Druidi a jejich umění, Latina, Starodávné runy
Enola: „Madam Centaurix, Ema Talia mě v záležitosti velké krádeže rubínů navedla na stopu Edy a Emila. Kdo jsou oni dva zmínění ovšem nechtěla dále prozradit a odkázala mě na vás. Mohla bych vás tedy požádat o pár slovíček na toto téma?“
Madam Centaurix: „Jako prvního ke mně slečna Ema vyslala Edu – přinesl mi její úkol z run. Předmět jste úspěšně absolvovala, takže víte sama, jak blízko k sobě mají runy Ehwaz, Mannaz a Dagaz, že ano? Člověk se tak soustředí na to, že naše M je v runách vlastně E, že pak stačí chvilka nepozornosti – a ejhle, Eda je na světě.
Uznejte prosím sama, že ignorovat jsem jej nemohla, mohl by se cítit nechtěný a přehlížený.“

Madam Centaurix: „Emil se pak vyklubal v soubojovém klubu. Jeden ze způsobů, jak se naučit nové kouzlo, je tzv. okoukávání. Bojujete s člověkem, který dané kouzlo umí, a snažíte se z toho, jak je používá proti vám, vysledovat, jak se to dělá. A váš soupeř se snaží vzít si co nejslabší kouzla, aby vás pokud možno nevyřídil příliš rychle a poskytl vám čas okoukávat. Nu… a jedním z vůbec nejslabších kouzel je vyvolání supa.
Naneštěstí jsem si neuvědomila, že slečna Ema supa nezná… a on, jakmile ji uviděl, zamiloval se. Neustále se vtíral, přímo se k ní lísal a žárlivě si střežil, aby se k ní snad nedostalo jiné kouzlo, zvlášť ne to, které si přála okoukat. A protože má slečna Ema srdce na dlani, nakonec jeho vypelichanému pohledu neodolala a nechala si jej.“

Děkuji za objasnění záhady, ale tak nevím, nevím… supa bychom si snad na hradě všimli, ne? Leda, že by slečna Ema trpěla rozdvojenou osobností…? 

Pro Hadího krále
Enola Gatito