Pohádka o nezbedném děvčeti

Barbara, tak se jmenovala jedna profesorka ze Zmijozelu, která měla jako koníček vyrábění dřevěných hraček. Práce jí šla opravdu od ruky – takové šikovné řezbářky nebylo široko daleko, dokonce její kousky občas prodávali v hračkářství na Příčné ulici. Byla však osamělá. Měla sice kabinet plný zachráněných čokoládových žab, proto se jí také začalo říkat Žába, a jednu nezbednou kočku, které říkala Vulpecula, ale neměla žádného skřítka nebo potomka, jenž by jí dělal společnost v domečku.

Barbara na stará kolena litovala jen jedné jediné věci – že neměla synka ani dcerku, kteří by ji dělali šťastnou a vařili za ni čaj studentům.

Když jednou na procházce v Zapovězeném lese uviděla krásný kus dřeva, hned věděla, že z něho bude skvělá loutka. Dřevo uřízla a ještě ten den se doma pustila do práce. Velmi se radovala, když dílo dokončila, protože loutka vypadala úplně jako živá. Uměla hýbat ručičkama i nožičkama a na sobě měla oblečení ušité z krásné látky. Barb měla radost ze své práce a Vulpecula vedle ní vesele vrtěla ocasem a spokojeně vrněla.

„Pojmenuji tě Suzzy,“ nadšeně zvolala Barbara a položila dřevěnou slečnu na skříňku vedle svojí postele.

Protože byl už pozdní večer, Barb se chystala spát. Všude vládla tma, a tak se stařena zahleděla z okna do temné noci.

Vulpi, podívej, jaká je nádherná obloha,“ vzala do náručí kočku a společně hleděly na noční oblohu plnou hvězd.

„Ach, taková škoda, že mi nebyla dopřána dcerka. Kdyby tak byla Suzzy živá, a ne jen ze dřeva vyrobená,“ modlila se ke svojí hvězdě, která pokaždé svítila na obloze nejjasněji. Věřila, že je to její šťastná hvězda. A také že byla.

     Ilustrovala Veronica Narcissa Williamsová.

V ten večer, když byli všichni v říši snů, ta šťastná hvězda sestoupila z oblohy a za jasného svitu měsíce se proměnila ve vílu. Kouzelná víla Nessa přistoupila k Suzzy a řekla: „Vroucné duši přání splním, z neživého živé udělám!“

Zamávala kouzelnou hůlkou a dala Suzzy život.

Když se tak stalo, Suzzy pomalu otevřela očička a vystrčila před sebe opatrně nejdříve jednu ručku.

„Jsem živá,“ řekla překvapeně, „jsem skutečná holka!“ Postavila se a začala radostně poskakovat po místnosti.

Suzzy, dávej si však pozor!“ varovala ji Nessa. „Opravdovou dívkou zůstaneš, jen když budeš upřímná, čestná a odvážná. Musíš rozeznat zlé od dobrého a pomáhat Barbaře, když to bude potřebovat.“

„Ale jak mám vědět, co je správné, a co ne?“ zmateně zamžourala na vílu.

„Teď už máš vlastní duši, proto se rozhoduj rozumně,“ dořekla, zmizela pryč a zůstalo po ní jen pár jiskřiček.

Suzzy víle tiše poděkovala a netrpělivě čekala, až vyjde slunce a přijde nový den.

Když se Barbara ráno probudila, Suzzy ji hned pozdravila: „Dobré ráno, maminko.“

Barb se zmateně rozhlédla po místnosti, ale nespatřila nikoho, komu by mohl hlas patřit.

„Také jsi to slyšela, Vulpinko?“ promluvila ke kočce, která jen přikývla.

„Tady jsem. Já mluvím,“ pokračovala Suzzy.

„To není možné! Copak ještě sním?!“ divila se Žába.

„Jsem tvá vytoužená dcerka! Tvé přání se splnilo, maminko,“ zvolala nadšeně dívka.

I když tomu Barbara stále nemohla uvěřit, velmi se zaradovala. Ihned vzala Suzzy do náručí a vroucně ji objala. Celý dům byl najednou plný radosti.

Neuběhlo ani mnoho dní a Suzzy se zachtělo jít do školy.

„Mami, chtěla bych být normální holka. Chtěla bych se naučit kouzlit a čarovat, abych ti mohla pomoci vydělávat peníze,“ říkala staré Žábě.

Stará čarodějka se zaradovala, že má šikovnou a moudrou dceru, avšak na učebnice neměla dostatek peněz. Nepřemýšlela dlouho, prodala svoji oblíbenou pletenou vestu a za utržené peníze koupila dcerce věci do školy.

Když jí matka podávala do rukou knihy, Suzzy se udiveně ptala: „Ale kde máš svoji vestu?“

„Už jsem ji nepotřebovala,“ zalhala a usmála se na dívku, „tu máš, ať ti dobře poslouží.“

Suzzy byla velmi vděčná a radostí skočila Barbaře kolem krku.

Nadešlo ráno a Suzzy se vesele vydala na cestu do školy. Jak tak šla, uslyšela zpoza keřů hlasitou hudbu. Podívala se lépe a spatřila velký barevný stan. Jako každá malá holka byla i Suzzy velmi zvědavá, a tak se vydala za zvuky hudby. Zanedlouho zjistila, že je to cirkus.

„Prosím vás, jak se můžu dostat dovnitř?“ zeptala se vysokého muže před Cirque du Magique.

„Musíš si koupit lístek,“ promluvil muž hrubým hlasem.

„Nemám žádné peníze, jen tyto knihy,“ ukázala je muži. Ten si je vzal a podal Suzzy barevný lístek.

„Teď už můžeš vejít,“ pustil ji dovnitř.

Suzzy se prodrala davem lidí až úplně dopředu a nestačila valit oči. Na pódiu probíhala loutková hra. Dvě dřevěné figurky tancovaly díky tenkým lankům, která měly upevněné na nohách a rukách. Suzzy nevydržela a přidala se k nim. S nadšením spolu tancovali, jako by objevila staré kamarády. Lidé začali jásat a házeli na pódium peníze. Když to spatřil majitel cirkusu, hned si uvědomil, že dřevěná loutka, která tancuje sama od sebe, mu může přinést hodně peněz. Po představení vzal Suzzy a zamkl ji do klece.

„Pane, prosím. Nenechávejte mě tady! Musím jít do školy,“ křičela na muže v drahých šatech.

„Co to říkáš? Proč jsi u mě v cirkusu, když máš být ve škole?“ zmateně se ptal muž.

„Jsem totiž skutečná dívka, ne dřevěná loutka. Prodala jsem svoje knihy, abych viděla vaše představení. Ale teď toho hodně lituji,“ vysvětlovala zklamaně. Už si uvědomila, jakou chybu vlastně udělala.

„Ach, děvče! Tady máš mince, kup si nové knihy a dávej na sebe pozor. Ne každý je takový dobrák jako já,“ varoval ji muž a pustil Suzzy z klece ven.

„Děkuji, děkuji, pane,“ s úsměvem se loučila a spěchala do školy.

„Tentokrát jsem měla štěstí a uvědomila jsem si, co je správné“ pomyslela si Suzzy.

Netrvalo dlouho a cestu jí zkřížila liška.

„Kam že to jdeš?“ promluvila a obtočila se jí kolem nohou.

„Do školy přece,“ s úsměvem odvětila Suzzy a kráčela dál.

„Škola je zbytečná. Nač chodit do školy, když můžeš mít všechno, co jen chceš, a nemusíš se ani učit,“ motala jí hlavu.

„Jak to myslíš?“ zastavila a překvapeně na ni hleděla.

„Pojď se mnou. Ukážu ti místo, odkud nikdy nebudeš chtít odejít,“ sešla z cesty a zamířila k blízkému lesíku. Suzzy ji mlčky následovala a poslouchala, jak jí liška vypráví o tom kouzelném místě. Nemohla se dočkat, a když konečně dorazily na místo, přesvědčila se, že liška nelhala. Všude byly sladkosti, lízátka, čokolády, bonbony a hračky. Ale také děti v jejím věku, samí noví kamarádi. Zaradovala se a hned se rozběhla za ostatními.

Ani nevěděla jak, uběhlo několik hodin. Pomalu se stmívalo a Suzzy se stále bavila s chlapci a děvčaty. Na ustaranou Žábu, která na ní doma čekala, si vůbec nevzpomněla.

Bylo už přítmí, když se konečně na chvilku zastavila. Měla jakýsi zvláštní pocit, jako by měla něco na hlavě. Chytila si ouška a cítila, že jsou velká a chlupatá. Postavila se a rychle utíkala k nejbližšímu zrcadlu. V něm uviděla, že má najednou ocas a oslí uši. Nevěděla, co se děje, ale bylo jí jasné, že to musí zastavit. Kam se to jen dostala? Jak to, že se mění na oslíka? Opět se dala zlákat na špatnou cestu, opět se nechala oklamat a nerozeznala, co je správné. Z toho všeho vinila vychytralou lišku, přestože skutečná pravda byla taková, že za to mohla jedině ona.

  Ilustrovala Veronica Narcissa Williamsová.

Začala utíkat, ale dozorci, kterých si předtím ani nevšimla, se rozběhli za ní a snažili se ji chytit. Utíkala, co jí její dřevěné nohy stačily. Když se konečně dostala ze Zapovězeného lesa, uši i ocas jí hned zmizely. Suzzy však nepřestávala běžet. Bála se jako nikdy předtím, ale chtěla zjistit, jestli ji muži ještě stále pronásledují, a tak na chvíli zastavila a ohlédla se.

V té chvíli si všimla, že stojí na rozhraní jezera a pevniny. Nebyla daleko od hradu ani od Prasinek. Když uslyšela za sebou hlasy a kroky, neotálela a skočila do vody. Chvíli plavala, a protože byla vyrobená ze dřeva, snadno se udržela nad hladinou. Z ničeho nic se však před ní ocitla oliheň. Viděla zejména obrovská chapadla, ze kterých už nedokázala vyplavat. Oliheň ji chytla a hodila si ji do tlamy. Ham, zhltla ji jako malinu. Suzzy spadla až do jejího břicha, kde k velkému překvapení spatřila chudáka Barbaru.

Ta se do velryby dostala při hledání své jediné dcerky, která se dlouho nevracela ze školy. Když už prohledala pevninu, řekla si, že to zkusí na moři. A tam narazila na tuto obludu.

„Maminko? Jsi to ty?“ skočila Žábě kolem krku.

„Co tu děláš, Suzzy? Kde jsi byla?“ ptala se, zatímco pevně objímala dívku.

„Když jsem ráno kráčela do školy, kdosi mě zatahal za ruku a vzal pryč. Nemohla jsem nic dělat,“ začala lhát Suzzy, ale ještě to ani nestihla doříct a její nos se najednou pořádně prodloužil. Nevěděla, co se děje, a tak lhala dál. „Později zjistili, že jsem ze dřeva, a rozhodli se mě hodit do vody,“ dokončila a její nos ještě víc narostl. Vyděšeně se za něj chytila oběma rukama.

„Jsi si jistá, že to skutečně bylo takto?“ nevěřícně se jí zeptala Barbara.

„Ano, bylo,“ opět zalhala Suzzy. Avšak nos opět rostl a už byl tak dlouhý, že kvůli němu ani pořádně neviděla.

Jakýsi hlas v hlavě jí našeptával, že lhát se nemá. A tak Barbaře vyprávěla všechno tak, jak se to skutečně stalo. Hodně se za svoje chování styděla, ale věděla, že musí říct pravdu. A skutečně se měla za co stydět! Jak se Suzzy po pravdě ke všemu přiznala, nosík se jí opět zmenšil. Teď ale musely vymyslet, jak se dostanou z břicha olihně. Kolem sebe viděly vraky starých lodí a různé ztracené předměty, které už oliheň sežrala. Suzzy napadla skvělá myšlenka.

„Mami, co kdybychom založily oheň? Kouř by rozdráždil oliheň, takže by potom musela kýchnout. A to by byla naše cesta ven,“ navrhla potěšeně.

„Doufejme, že to vyjde, dcerko. Nu, vzhůru do práce,“ prohlásila Žába.

Jak Suzzy řekla, tak se také stalo. Založily oheň, oliheň kýchla a vystřelila je až na břeh. Matka s dcerou se objaly a měly radost z toho, že měly obrovské štěstí a dostaly se opět na svobodu.

Večer se v jejich domku objevila víla Nessa a zajímala se, jak se Suzzy dařilo.

„Ne moc dobře, nechala jsem se zlákat. Nerozeznala jsem, co je správné, a lhala jsem,“ řekla Suzzy dívajíc se smutně do země. Myslela si, že ji víla znovu promění v němou loutku.

„Je to tak, Suzzy, udělala jsi věci, které nebyly správné. Ale teď jsi tady, živá a zdravá. Chvíli to trvalo, než jsi zjistila, co je správné. Byla jsi odvážná a upřímná. Přišla jsi na to, že lež není cesta, po které se chceš vydat, že?“ ptala se Nessa.

„Ne, není. Prosím, neproměňujte mě zpět ve dřevo,“ prosila zklamaná holka.

„Neboj se. Celý život se učíme rozeznávat dobro a zlo. Dnes jsi zjistila, že svět není dokonalý, a tak ses stala skutečnou lidskou bytostí,“ řekla víla a namířila svůj kouzelný proutek na Suzzy, která se rázem proměnila ve skutečnou dívku z masa a kostí.

Suzzy se z vlastních chyb poučila. Věděla, že nemůže věřit každému, koho potká, a Žába byla tak šťastná, že ani nevěděla, jak má víle poděkovat. Splnil se jí jeho největší sen – měla dcerku, Suzzy.

     Ilustrovala Veronica Narcissa Williamsová.

 

Pro Hadího krále
Suzzy Blackwood

 

Pozn. redakce: Podobnost s živými či mrtvými osobami je čistě náhodná a Ferdinand (či jeho podřízení) nenesou žádnou odpovědnost.

9 komentářů

  1. Vulpecula Aldrovanda Vesiculos
    4. 6. 2024 (12:03)

    Krásná pohádka, Suzz… Jsko kdybych to jméno kočky už někde slyšela. 😀

  2. Jéé, to je kouzelný, Sjů! Moje nejoblíbenější postava je rozhodně kouzelná víla Nessa! 😀
    Ty ilustrace od slečny Verči jsou krásný!

  3. Wow, taková napínačka. Ještě štěstí, že cirkusák je taký dobrák, asi by neměl dělat cirkusáka 😀
    Krásné ilustrace <3

  4. Enselis Ismenia
    18. 6. 2024 (13:13)

    Ja jsem si rikala, ze bylo posledne u madam Zaby nejak vic naklizeno…a ona pomaha dcerka! 😀 krasna pohadka a nadherne ilustrace 🙂

Komentáře jsou uzavřeny.