Měsíc: Leden 2011

Skandál: Nimrandir Elenére- konec oblíbenosti?

31. 1. 2011 Kristie Smithová 21
Pan ředitel si totálně pokazil pověst, čím? Ti co byli na slavnosti to jistě ví, kdo ne, ať si přečte tenhle článek! Byl večer, Velká síň byla přeplněná studenty, všechno probíhalo hladce a ceny jen létaly k jejich novým majitelům a majitelkám. Když tu to přišlo. Měl se vyhlašovat největší snaživec roku. Všem bylo jasné, že to bude slečna Wenai Lafayette, která v průběhu školního roku nasbírala 11 856 bodů. Ale..ALE! Pan ředitel předal cenu největšího snaživce rivalce Wenai, Jane Mooren a Wenai ze soutěže vyloučil, no nenaštvalo by vás to? Když přemýšlím, jak dlouho Wenai psala úkoly, ještě do toho stíhala Hadího krále a občas se zjevila ve Velké síni, tak musím konstatovat, že tohle je opravdu hnus! Pan ředitel to odůvodnil tak, že prý Wenai nedělala úkoly sama, že prý je dělala určitá skupina lidí. Což Wenai okamžitě popřela a osazenstvo Velké síně se začalo bouřit. Padaly výkřiky jako: "Cože?" "To má být vtip?" a podobně. Ne, vtip to opravdu nebyl. Pan ředitel to myslel vážně. Teď se, ale už doslova celá síň bouřila, až na hlouček červených, kteří gratulovali Jane. Všichni se začali dovolávat vysvětlení, nejen zelení a fialoví, ale i modří a žlutí. Dokonce i pár červených, kteří zrovna negratulovali Jane. Pan ředitel však položil Wenai otázku: "Opravdu jste to všechno dělala sama?" Wenai odpověděla a nejen to, přísahala dokonce na samotného Salazara! Pan ředitel se na chvíli zamyslel a začal všechny ignorovat. Řešení hodné ředitele Bradavické školy, nemyslíte? Opravdu mně to přestávalo bavit, tak jsem se naštvala a šla před profesorský stůl, stoupla si před pana ředitele a dožadovala se nějakých důkazů. Bylo mi úplně jedno, že jsem prvňačka, ale na spravedlnost má snad právo každý, ne? I přesto jsem byla ignorována a pan Nimrandir Elenére si pokračoval ve vyhlašování, jako by se nic nestalo. Co ho vedlo k tomuto řešení? To je ve hvězdách. Ale je to snad náhoda, že je to ZASE Zmijozel? Všichni jsme si mysleli, že aférou s naším bývalým kolejním to skončilo, ale šeredně jsme se spletli! Co znamenají ty famfrpálové zápasy, které jsme prohrávali o deset bodů? Co znamenalo to, že si Jane Mooren po ukončení zápisu mohla zapsat ještě pár předmětů? To se vedení školy snaží Zmijozel vážně zrušit? My se nedáme, klidně si nás zrušte, ale my prostě budeme otravovat, dokud se nám nedostane vysvětlení, nebo spravedlnosti. Tady, už je vyjádření k věci od pár obyvatelů hradu: Melánie Hale- Jakmile jsem slyšela vyjádření pana ředitele, nemohla jsem uvěřit svým očím. Nejdříve jsem si myslela, že se jedná o nějaký fake, ale po strhujícím skandálu a tom, že byly Zmijozelu odečteny body, jsem poznala, že to pan ředitel myslí vážně. Osobně si myslím, že je Wenai nevinná, jelikož nebyly zatím nalezeny žádné důkazy. Dokud nebudou důkazy, stojím za Wenai. Samantha Ulvenová- Já bych chtěla hlavně vidět důkazy. Snad žijeme v moderní společnosti, kde platí, že dokud nebyl někdo odsouzen, tak je nevinný. A podle mě nikdo nemůže být odsouzen bez důkazů. Bez podání vysvětlení a důkazů považuji Wenai za nevinnou a neprávem obviněnou. Někde jsem zaslechla, že důkaz je, že se přihlašovala i z jiné IP, ale kdo se nepřihlašuje? Já sama se přihlašuji z domu, z mého noťasu, od přítele, ze školy, z kolejí a kdoví odkud ještě. Takže tohle podle mě neplatí. Až uvidím nějaký platný důkaz a mluví se, že jich je spousty, tak pak tomu uvěřím. Zatím je mi to velice líto a jsem smutná, jak to muselo dopadnout a jak to na škole nyní vypadá...

Innela Craenová- Podle mě měl ředitel určitě důkazy na to, aby to udělal. Podle toho, co jsem slyšela z důvěryhodných zdrojů, měl na to plné právo. Nechci tu odsuzovat kolej Zmijozel či naopak pozvedávat ostatní, ale pokud jsou důkazy pravdivé (což asi jsou), měl ředitel plné právo tak rozhodnout.

Tydynka Flyová-Myslím, že je to zbytečně vyhrocený a dělá se z toho víc než by mělo. Asi se to nemělo napoprvé ohlásit na oslavě ke konci školního roku. Jane si asi svou výhru moc neužila, nemluvě o tom, že do konce večera se nikdo moc nesoustředil +usměje se+

Mintaka Orionis- Musím říct, že jsem byla danou záležitostí velmi překvapena a zaskočena. A docela mě mrzí, že to pokazilo celou slavnost, která se mi do té doby celkem líbila. Hlavně mě mrzí, že celá věc nebyla lépe vysvětlena, takto opět zanechává více otazníků než je zdrávo... A díky tomu mohou bujet nejrůznější spekulace, což podle mě dobře není.

Tak to vidíte, no není to smutné? Dospělí kouzelníci se chovají, jako malé děti. Nyní bych ráda citovala výrok zmijozelské studentky Elanis Aelany Roselfové: "A já jsem asi naivní a věřila jsem že lidé co mají moc mají i spravedlivé srdce." Něco na tom bude, nemyslíte? 

Posbírané perličky z Velké síně

29. 1. 2011 Kristie Smithová 4
Aneb co z nás vypadlo: Slečna Sirael řeší velké dilema, ale naše prefektka Elíza Lextrová jí mileráda pomohla: Sirael de Gevaudan > - má chuť kreslit ... asi teda dneska něco chlupatého - Elizabeth Lextrová > nakreslete Werewolfa ;D Narcissa Teacherová > Eliz =DD Sirael de Gevaudan > :DDD  Dyž ten chvíli neposedí ... a já pohyblivý obrázky ještě moc neovládám :-D Elizabeth Lextrová > uspávací šipky? žrádlo? stříbrná kulka? :D Teodorik Valdorius > no jestli se to pan Werewolf dozví :-D Narcissa Teacherová > Teo, myslím, že použít návrhy Eliz, tak se to dozví určitě... =D No jo, školní řád je všemocný: Nebelbrach Mechacha > Pal, dnes bych si dal jablkový závin. - mrkne - A moc, ať si můžeme dát všichni. Palačinka Med Džemová > - odběhne do kuchyně péct 1000000 závinů xD -  Midar Kilahim > Raději těch závinů pečte tolik, kolik Vám dovolí školní řád - usměje se -  Teodorik Valdorius > školní řád se zmiňuje o závinech? Nebelbrach Mechacha > Pane Midare, ono to omezuje i počet závinů? To je přísný řád. Tak teda deset milionů. :-) Palačinka Med Džemová > eht můj ty neht - ukloní se směrem k p. Kilahimovi, omluví se, otočí se na botce a šupajdí péct tolik závinů kolik povoluje školní řád xD - Nebelbrach Mechacha > Pane Midare, ono to omezuje i počet závinů? To je přísný řád. Tak teda deset milionů. :-) Myšlenkové pochody Riannon mají něco do sebe: Melánie Hale > - čmárá do Corvina. -  Riannon Evansova > - duma nad uklidem, asi by mela jit spat -  Poučení pro studenty, PŮLNOČNÍK JE NEJEDLÝ! : Narcissa Teacherová > - má hlad a uvažuje o snědení Půlnočníčka - Kristie Smithová > - klidně s tím Cysse pomůže -  Narcissa Teacherová > - vážně si Kristie myslí, že Cissa potřebuje pomoct, či že se snad chce dělit??? -  Kristie Smithová > - ona Kristie někdy myslí? =D -  Narcissa Teacherová > - ukradne Půlnočníčkovi čepičku, strčí si ji do pusy a jde spokojeně spát -  Cerridwen Lowra Antares > - lituje půlnočníčka, že mu bude zima na hlavu -  Midar Kilahim > - spíš lituju studentku že se odvážila něco takového strčit do úst aniž by si ověřila zda je to zdravotně nezávadné, když s tím ten skřítek vytírá podlahu a smrká do toho - Narcissa Teacherová > - po přečtení myšlenek se zarazí a vyplivne čepičku - co.. cože s tím dělá?

Lov na nováčky-úspěšný!

27. 1. 2011 Kristie Smithová 3
Teda prozatím to vypadá, že aspoň pro Zmijozel ano. Zatím. Kdo ví, jak to bude, jestli zrovna tyhle dvě slečny, které jsem vyzpovídala pustí do hradu a jestli vůbec zezelenají, ale já pevně doufám, že ano. Zmijozel by minimálně tyhle dvě přivítal s otevřenou náručí. A proč? Čtěte dál a dozvíte se to!  Bloumala jsem parkem, až najednou mně napadlo, že bych mohla napsat článek. Jelikož se to tam nováčky jen hemžilo, podala jsem si "inzerát". Nic, žádná odezva. Tak jsem to tedy zkusila znovu. Zase nic. Do třetice všeho zeleného řekla jsem si a pokusila se nováčky nalákat znovu. Do půlnoci jsem měla v externím sovinci dvě sovy. Jedna byla od NaSaŠí Jackson a druhá od Nelly Sarah Waldorsen.Nejprve jsem se pustila do rozhovoru s NaSaŠí, která se mnou komunikovala pomocí s-krbu. Tak tady máte něco z mého vyzvídání: Kristie: Ahoj NaSaŠí, jak se máš? Koukám, že tady před bránou je pořádná zima. -usměje se- NaSaŠí: Ano, to máš pravdu. Už se nemůžu dočkat, až nás vpustí dovnitř. Čekám tu něco přes týden -povzdechne si- Ale jinak se mám dobře. Vyplnila jsem vstupní esej... To bylo něco! -oddechne si, že to má konečně za sebou-  Kristie: No jo, vstupní esej, ta někdy dává zabrat. Né, že bych tě chtěla strašit, ale úkoly dávají taky docela zabrat. Opravdu tu čekáš tak dlouho? V parku jsem tě zahlédla teprve dneska. NaSaŠí: Vážně? To je teda zvláštní, já tam jsem skoro denně. Nemůžu se dočkat a tak ztřeštěně pobíhám sem a tam. -neví, jak je možné, že si jí Kristie nevšimla.- Škoda, mohly jsme se víc poznat -povzdech- Bylo by fajn znát někoho ze Zmijozelu. -tajemný úsměv- Kristie: Také je možné, že tam bylo moc lososové barvy, takže jsem tě nezmerčila. Oni se totiž někteří vtipálci rádi nepřihlašují a chodí v béžových hábitech. No, jo, ve Zmijozelu jsou někteří lidé super, vlastně skoro všichni. Barvismus za tím nehledej -zasměje se- Takže ty asi budeš chtít být hádě, viď? -úsměv- NaSaŠí: No jasně, to se rozumí, doufám celým srdcem. Myslím, že povahově se tam taky hodím, takže by neměl být problém. Tedy... nevím, jestli bych rozdejchala jinou kolej. -zamyslí se- Kristie: -Vzpomene si na svoje scény, když zjisitla, že bude ve Zmijozelu- Ale jo, snad bys to rozdejchala, já to taky rozdejchala a myslím, že nikde jinde by nebylo líp. -Zamyslí se, jestli je NaSaŠí taky zlobivá - Když tak přemýšlím, jak vlastně vzniklo tvé jméno? NaSaŠí: No.. moje babička umřela den před mým narozením a rodiče hrozně moc truchlili. Tak mi dali jméno po babičce. Kristie: Aha, tak to je mi líto. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, napadají mně, dvě otázky, tak se nemůžu nezeptat. Jak to vidíš s body, budeš se "ulejvat", nebo nebudeš stíhat odesílat úkoly? A plánuješ redaktorskou kariéru? NaSaŠí: Ach, doufala jsem že se zeptáš -mrkne na ní a začne povídat- Plánuji dělat úkoly tak pilně, jak to půjde.. S časem problémy nemám, budu to zvládat. Pokud se dostanu do Zmijozelu, neboj, nebudu dělat ostudu... S redaktorskou kariérou to vidím takto: jasně že se po tom vrhnu! Být spisovatelkou je můj velký sen, proč nezačít u školního časopisu/novin? -tváří se natěšeně- Kristie: Nebojím, jak tak koukám, tak tvůj budoucí patron/patronka tě do bodování nebudou muset kopat, ulehčíš jim práci. Jé, tak to abychom ti začali pomalu dělat místo v redakci. -směje se- NaSaŠí: Jo, v podstatě jo -zazubí se-  Hele, bejt tebou, asi bych to míst v redakci nedržela, nevíš, kam mě přiřaděj. -zamyšlený výraz- To bych potom musela škemrat o místo jinde, ale stejně je Hadí král nelepší! -usmívá se-
Losos
Kristie: Myslím, že škemrat nemusíš, redaktory všude vítají s otevřenou náručí. Tak to bude asi všechno, tak se zatím měj. A budu držet palce, aby tě přijali a abys nám zezelenala -s úsměvem zamává- NaSaŠí: Jo, díky, doufám, že se zase setkáme... na koleji -taky mává- Jak sami vidíte Zmijozel jsem NaSaŠí nevnucovala, chce do něj sama. A nyní druhý rozhovor s Nelly Sarah Waldorsen. S tou jsem musela komunikovat výhradně externí sovou, poněvadž měla málo času. Ale něco jsem z ní přeci jen vydolovala:  Kristie: Jak jsi si krátila čekání před bránou? Nelly: Přijela jsem teprve včera, protože venku je hrozná zima. Raději jsem si zjistila, kdy je otevřena registrace, abych tu nemusela zbytečně dlouho mrznout. Zatím jsem si pročetla hradní periodika, prohlédla obrazárnu, zavítala jsem i do čítárny, prolezla jsem snad všechny kouty, které jsou nováčkům přístupné. A teď se pomalu snažím napsat nějakou smysluplnou esej, aby mě do hradu vůbec pustili. -zasměje se- Kristie: A nyní tradiční a pěkně otravná otázka: Do jaké chceš koleje a proč?  Nelly: No, tohle je hodně záludná otázka. Přemýšlím nad ní hodně dlouho. Asi nejspíš do Zmijozelu. Proč? Třeba proto, že mám zelené oči? -smích- Jsem hodně komplikovaný člověk, prostě typický štír, i když se to možná někomu na první pohled tak nezdá. Nedávno jsem četla jednu knížku, ve které bylo napsáno, že had je nejinteligentnější tvor na zemi, že on se nenechá nikým a ničím ošálit. Nebo tak nějak to bylo, už si to přesně nepamatuji. -zubí se- Kristie:  Hodláš se flákat, nebo budeš pilně psát úkoly? Nelly: Jsem dost vytížená mudly, ale úkoly bych chtěla plnit. Ještě nevím, kolik předmětů mi mudlovské okolnosti dovolí si zapsat, také samozřejmě záleží na tom, kolik si na výuku našetřím, ale ráda bych čtyři, pět předmětů určitě. Také bych chtěla dělat nějaké soutěže, na body samozřejmě. Nevím, co podle tebe znamená se flákat.  Kristie: Chceš se dát na redaktorskou kariéru? Nelly: Určitě bych chtěla sem tam nějaký článeček napsat, když mi zbude trocha času. Kristie: Jak vzniklo tvé jméno? Nelly: Dostala jsem ho od rodičů. Tvé snad vzniklo jinak??? -záchvat smíchu- Kristie: Ne, samozřejmě, že ne. Tak, a poslední otázka. Byla jsi, už někdy na Hogwarts, nebo nějaké podobné škole? Nelly: Ano, byla. Nelly i NaSaŠí moc děkuji za rozhovor a za to, jak se pěkně rozepsaly. Jinak jim přeji, aby se dostaly k nám do hradu a místo lososového hábitu, oblekly zelený. Tak, jak si obě přejí!

Mýdlová opera posedmé – Ta čtvrtá kolej 2.Díl

22. 1. 2011 Redakce 4

"Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná." 

„Barb, jak to myslíš: ‚nezmizeli jsme úplně‘,“ zeptala se nevěřícně Tydynka. „Vždyť nás nikdo nemůže vidět ani slyšet nemůžeme se ničeho dotýkat, nemám nic. Jsme nic.“

„Ne, jedna naše věc tu přece jen zůstala,“ řekla šibalsky Barb a mrkla na Elanis. Ta nasadila opravdu nechápavý výraz a pak jí to konečně došlo.

„Peníze! Naše peníze!“ Ostatní na ní hleděli trochu zaskočeně, neboť když spojíte Elanis a galeony máte osobnost nevídanou a neslýchanou. Ona s nimi byla jako jeden. Když se ale rozeběhla z místnosti dolů do tajné chodby, která vedla ke Gringottovým a k jejich pokladnici, neváhali ani vteřinu a běželi za ní.

Elanis však neběžela k jejich kolejní pokladnici. Běžela k profesorskému kontu.

„Co to sakra děláš,“ zarazila jí Elizabeth. „Tohle my přece neděláme.“

„Ne, neděláme, ale oni ano. Když jsem zjistila, že jsem jaksi tohle,“ ukázala na svou postavu a chtěla tím naznačit, že je nic. „Myslela jsem si, že jsem mrtvá. Chtěla jsem se jít rozloučit se svými galeonky když jsem tu narazila na redaktory Corvina, jak shrnují všechno, co v pokladně bylo velkou lopatou do pytlů a odnáší to všechno do profesorské pokladny. Věř mi, srdce mi pukalo, když jsem viděla naše nastřádané galeonky v rukou těch nepravých, ale díky tomu, že právě modří dělali tuhle práci, máme ještě šanci, že to, co tam bylo, tu stále ještě zůstalo.“

Elizabeth na ní hleděla s otevřenou pusou stejně jako celý Zmijozel absolutně nechápala, o čem to Elanis mluví. Elanis se tedy nadechla a spustila.

„Když jsem nedávno počítala galeony, spadl mi mezi ně můj Přívěšek, Kámen ochrany. Chtěla jsem ho najít, ale spěchala jsem, tak jsem to odložila na později a pak znovu na později. A vlastně jsem se od té doby ještě nedokopala k tomu, abych ho našla. Takže je pravděpodobné, že je mezi těmi galeony stále. Což znamená, že je uvězněn v profesorské pokladnici. A my ho musíme dostat ven.“

„Promiň, ale nechápu, jak nám nějaký tvůj přívěsek může pomoci,“ řekla s velkou dávkou nedůvěry Kristie.

„No je pravda že všechno co kdy bylo Zmijozelské zmizelo, že všechno co nějakým způsobem připomínalo Zmijozel zmizelo. Profesoři se o to postarali. Naše věci, naše odevzdané úkoly, naše navržené věci na PU. Všechno. Jenže o tomhle přívěsku nikdo nevěděl.“

„Je to jen přívěsek. Nic se Zmijozelem nemá společného,“ ozval se někde z davu Henrik.

„Mýlíš se,“ opravila ho Elanis. „Tenhle přívěsek byl první věc, kterou jsem na téhle škole dostala jako Zmijozelský kolejní dárek. Patří ke Zmijozelu.“

Z davu se ozvalo souhlasné mumlání a mručení. „Tak proč to nezkusit,“ řekla Barb a vydala se směrem k profesorskému trezoru a všichni se vydali za ní. Došli k trezoru a zarazili se. Elanis natáhla ruku k trezoru, aby ho otevřela, ale klika jí jenom prolítla rukou. Nemohla na nic šáhnout. Nemohla vlastně nic vzít do ruky. „No tak co, tak tam prostě strčím hlavu." Pokrčila Elanis rameny a strčila skrz dveře hlavu. Za chvíli vnořila do trezoru i rameny a později i zbytek těla, až na konec nebyla vidět vůbec. Uběhlo deset, patnáct, dvacet minut a už se začalo ozývat ustrašené mumlání, když v tom se Elanis objevila zpátky a měla červený obličej, pokud to u „Nic“ šlo.

„Je tam! Je v rohu toho trezoru, ale nemůžu ho sebrat. Vždycky moje ruka jenom projede tím medailonkem a těma špinavýma galeonama, které tam profesorští měli.“ Elanis se zamračila.

„No a co teda uděláme? Nemůžeme kouzlit, nemůžeme ho sebrat, nemůžeme s ním nic dělat. Tak co tedy?“ Zeptal se Henrik, který neustále pochyboval o tom, že nějaký medailonek pomůže koleji z tohoto problému.

Barbara koukala na Elanis, která stále trčela ve dveřích od trezoru, jako kdyby jí tam přibili.

„Tak mě napadá…“

Primuska se otočila do davu a zamyšleně koukala na skupinku několika málo chlapců, kteří stáli kousek od ní.

„Copak jsme dívčí kolej?“ Pomyslela si Barb, ale to už ze sebe chrlila otázky: „Kdo mi to podával ten časopis?"

Z davu se ozvalo vypísknutí.

„No, někdo z vás mi podával Corvina, jak jste se k tomu dostali? A jak jste ho vzali do ruky?!“

„Nooo,“ protáhl Lee a poškrábal se na hlavě.

„Prostě jsem ho vzal těm prvačkám a ty se děsně divily, že jejich časopis umí lítat a že je to děsnej zázr...“

Barbara Leeho přerušila mávnutím ruky.

„Nejsme vymazaní! Jen... Byla tam o nás zmínka, i když ne úplně přesně! A existovali jsme!“

„To je fakt,“ připustila Elanis, která se právě úplně vysoukala z trezoru a uhlazovala si šaty.

„Takže...“ Barbara si stoupla na špičky, aby lépe viděla do davu zmijozelských, kteří na ni nechápavě koukali.

„Nemáte tady někdo brk, inkoust a pergamen? Víte, já obvykle do postele nechodím s tímhle vším a hm... Jak je vidět, mám na sobě jen pyžamo.“

Z davu se ozvalo šustění a hrabání, jak si studenti prohrabávali hábity a po chvilce měla Barb v ruce rozvrzaný brk, kalamář s nazelenalým inkoustem a několik poskládaných pergamenů.

„Napíšeme se do tohodle hradu zpátky!“

„Napíšeme? Bože to přece nemůžeme jen tak prostě vepsat se,“ řekl někdo z davu.

„Tak a dost! Když nebudeme věřit, že se nevrátíme, tak se nevrátíme. Musíme věřit, že se dostaneme zpátky. Prostě to uděláme. Povede se to,“ řekla odhodlaná Elíza a snažila se víc přesvědčit sama sebe než ostatní. Ona sama chtěla uvěřit. Barb vzala pergameny, brk a ingoust. Nadechla se, pohledem se snažila najít podporu u některých Zmijozelských, avšak většina z nich jen smířeně koukala do země. Nikdo tomu nevěřil. Barb smutně sklonila hlavu. Elanis jí chytla za ruku.

„Já chci svoje galeony zpátky! Piš.“

„Já chci znovu vykopávat ty bestie do jezera,“ řekla Elizabeth a stoupla si vedle ní.

„Já chci dostat toho bodožrouta,“ procedila zlostně mezi zuby Wenai.

„Já chci dokázat, že jsme nejlepší hráči famfrpálu,“přidala se Cerri.

„Já chci vyhrát v čaropřehlídce,“ řekla smutně Tydynka.

„Já chci dokončit svá vyprávění v Hadím králi,“ řekla Kristie a lehounce se usmála.

„A já chci Zmijozel zpátky,“ zakřičel Henrik a spolu s ním i ostatní ze Zmijozelu. V tu chvíli to v trezoru šumělo. Všichni byli plni odhodláni vrátit úder zpátky, všichni byli odhodlaní znovu povstat z popela. To přimělo Barb k činu.

Zvedla pero.

Namočila ho do inkoustu.

Postavila ho nad papír.

Zelená kaňka jí ukápla na pergamen a Barb přemýšlela. Jakou větu napsat?

„Napiš, co cítíš,“ houkl jí do ucha Lee, který se pomalu vytrácel.

„Lee? Co se děje?“

„Nic Barb. Jen už je všechno tak jak má zase být. Salazar s vámi holky moje,“ řekl a vzal Barbařinu ruku do své a společně napsali:

„Zmijozel žije!“

Losos vypráví IV. – Vpuštění na hrad

22. 1. 2011 Kristie Smithová 6
Doufám, že ti vyděrači, co vyhrožovali a vydírali budou mít radost. Jinak přeji příjemné čtení.  " Alex Preskot - Přijat!" Alex se zatvářil radostně a prchal za bránu, pan ředitel se nadechl, aby četl dál: "Ašiga ze Zliče- Přijata!" dívka, o které jsem vůbec nevěděla, že je v našem mini táboře (nejspíš dorazila, až nad ránem) nakráčela k Alexovi. Pan ředitel četl další a další jména: "Angelina Agnes Spirittsonová- Přijata!" nikdo se neuráčil projít bránou, pan ředitel tedy zopakoval: " Angelina Agnes Spirittsonová- Přijata!" stále nic. "Vypadá to, že tu není" pronesla tiše Leroy. "A vůbec, vykašleme se na tohle, stejně se vás tak půlka ztratila a trefila buď do Kruvalu, nebo Krásnohůlek. Ty!" ukázal na mne "Jak se jmenuješ?" "Jjj-já jjj-js-jsem Kr-Krist-Kristie Smi-Smitho-Smithová." vykoktala jsem ze sebe odpověď na nečekanou otázku. "Nerozumím ti, nadechni se a vydechni a pak to zkus říct ještě jednou." pan ředitel se mile pousmál a já cítila, jak mě probodávají pohledem všichni čtyři kolejní ředitelé.

Dodala jsem si odvahu tím, že jsem se snažila se na ně nedívat, zhluboka jsem se nadechla, potom pomalu vydechla a znovu řekla: "Já se jmenuji Kristie Smithová." řekla jsem sebejistě. "No vidíš, to je lepší. Gratuluji ti a vítám tě na Škole Čar a Kouzel v Bradavicích" dodal s úsměvem. Čapla jsem svojí kabelku a s naprosto tupým výrazem se vydala za bránu k místu, kde stáli Alex a Ašiga. Chvilku jsem nemohla uvěřit, že zrovna mně vzali, ale to mě z mého překvapená vyrvala Connie, která přiběhla hned za mnou a křičela: "Přijata...přijata!!!" "To je super, ale mohla by jsi mi přestat řvát do ucha, díky" dodala jsem s úšklebkem, protože jak mi Connie popisovala svojí vstupní esej, tak měla přijetí jisté. Po chvíli jsem slyšela pana ředitele, jak čte: "Megan McWoodsová- Nepřijata!" černovlasá dívka vyletěla z hloučku, jak neřízená střela a bylo slyšet, jak hlasitě vzlyká. Následně pan ředitel vyslovil: "Jasper Jimbo Johnson- Nepřijat!" ihned potom se Jasper naštvaně zvedl a dupal pryč od hradu, při tom hlasitě nadával. Pan ředitel a kolejní ředitelé to pozorovali s pozdviženým obočím. Když za jásotu nacupitali za bránu další noví lososi, mezi kterými byla Scallion, Evelina, Leroy, Nicol, Suirou, Astoria, Justin, Serafína, Verity, Maxmillian, Jane Karen a další, ale byl to takový šok, že si, už nic moc nepamatuji. Všichni přítomní ředitelé všeho možného udělali krok vzad a pan ředitel mávl hůlkou a brána se zase zavřela. Poté kývl na všechny kolejní ředitele, ti se s námi rozloučili a odešli. Až na jednoho. Zůstal tu zmijozelský kolejní ředitel Nekro The Gravedigger. Nechápala jsem proč. Až to všechno objasnil pan ředitel: "Tady Nekro..Ehm chci říct pan profesor Nekro The Gravedigger je školní pokladník a tudíž má za úkol vám rozdat kapesné, které dostáváme z ministerstva kouzel pro nováčky." Profesor The Gravedigger přitáhl velký pytel, očividně byl velmi těžký. Poprvé šáhl do pytle a vytáhl menší kožený váček, ihned po tom ho podal Astorii. Ta si váček vzala a začala zkoumat jeho obsah. Vytáhla z něj tři galeony a pár srpců. Za chvíli, už byl velký pytel prázdný a každý losos měl svůj malý váček. "Tak, a teď mazejte do hradu!" řekli oba ředitelé sborově a my jsme se rozutekli na všechny strany. Já letěla ihned do hradu, tam jsem lítala všemi chodbami, kudy to jen šlo. Až najednou před sebou vidím modrý flek a slyším: "Lamičky, lamičky, kdopak vám dal hlas?" Co to je za zmutovanou koledu? A vůbec, to jsou vánoce? Ve svém zamyšlení jsem zapomněla se modrému fleku vyhnout a vrazila do něj. Ležela jsem na zemi a v puse mi přistál ementál. "Ty...ty..ty čórko! Dej to sem, ten ementál je můj!" Někdo mi vytrhl z pusy ementál a slyšela jsem jakési slintání, či co. Dříve, než jsem se zvedla, tak mě ta modrá žroutka ementálu zatáhla za ruku a postavila na nohy. "A ty seš která?" zeptala se mně. "Já jsem Smithovic" odpověděla jsem. "Jéé, ty jsi sestra Seleny?"  "Cože, jaké Seleny? My v rodině žádnou Selenu nemáme."  "Ty neznáš Selenu Enail Smithovou?"  "Ne, jak bych taky mohla, teprve mě sem pustili, jediný koho tu znám jsi  ty. A vlastně ani tebe neznám, jak se jmenuješ?"  "Já jsem Linn- Lama Rose- Ementál Lairová" no ta je teda vtipná pomyslela jsem si.  "A jak že se to jmenuješ křestním jménem?" zeptala se mě. "Kristie" odpověděla jsem. "Fajn, tak, já, už musím letět, tak ahoj" řekla jsem jí. Linn jen mávla a začala si zase zpívat: "Kde lama mááá?" "Ta má dost" zašeptala jsem si a uchechtla se tak, aby to Linn neslyšela. Šla jsem se zase potulovat po hradě, až mě najednou udeřila do očí cedule: "Ložnice pro nováčky" šla jsem do dveří. Za dveřmi byly dvoje schody nad kterými visely cedule:" Dívky-vlevo" "Chlapci-vpravo" šla jsem tedy po levých schodech nahoru. Koukala jsem, že na postelích byly cedulky se jmény. Super! Měla jsem postel mezi Nicol a Astorií. A jak jsem tak koukala, byl tam i můj kufr z domova. Byla jsem pěkně nevyspaná, tak jsem se bleskurychle převlékla do pyžama a zaplula do postele. Když jsem se rozhlédla kolem, nebyla jsem jediná, kdo se rozhodl spát. Byla tu i Evelína se svým mozkem v akvárku, Křídlatka, která měla nos zavrtaný do polštáře, Bree, které trčela noha z postele a Caitlin, která padla do postele ještě v uniformě. Dál, už jsem nikoho neviděla, usnula jsem. Po chvíli se ozvalo hlasité "BUM!" Všechny jsme se probudily a snažily jsme se zjistit co, že to spadlo. Po chvíli zkoumání bylo jasno. Elen Jenkinsová spadla z postele. Au, to muselo bolet, když je tu kamenná podlaha. Jelikož jí to nevzbudilo, tak jsme jí opatrně vytáhly zpátky do postele a přehodily přes ní přikrývku. Potom jsme ještě dokopaly Caitlin k tomu, aby si místo uniformy vzala pyžamo, ta nakonec poslechla, takže jsme šly zase spát. Nevím, jak dlouho jsem spala, ale probudilo mne ostré světlo. Když jsem ospale zamžourala k vedlejší posteli, tak Nicol pípla: "Promiň, už zhasínám" ospale jsem se na ní usmála, převalila se na bok a spala dál.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Losos vypráví III.- Před branami

20. 1. 2011 Kristie Smithová 1
Po delší době další díl vyprávění. Poté, co profesor domluvil, přiběhlo ještě dalších  osm lidí, tentokrát se stříbrným P na hrudi. Postřehla jsem jen, že jedna z nich se jmenuje Elizabeth, druhá Narcissa a třetí Bilkis. Dál, už jsem v tom řevu nic nepostřehla. V tom jsem uviděla Elizabeth, jak s kamennou tváří lezla na jednu z laviček. Když na ní vylezla zakřičela: "Ticho!" Řev okamžitě utichl a všichni začali Elizabeth sledovat. Ta obratně seskočila z lavičky, uculila se "Děkuji" řekla, a odkráčela kamsi k ostatním stříbrně opéčkovaným. Prefekti i primusové si mezitím stoupli do řady a ve slabém slunečním světle se jim na hrudi leskly odznaky. Všichni byli oblečení v kolejních barvách a seřazení tak, že uprostřed stála primuska a kolem ní dva prefekti. Vypadalo to docela krutopřísně, až najednou z hradu přiletěla obrovská sova s dopisem. Na obálce bylo jméno:  Ginevra de Naga. Zeleně oděná slečna tedy křikvačila k místu, kam sova dosedla a rychle otvírala dopis. Až najednou se jí dopis vyškubnul z ruky a začal ječet: "PÉČKA DO HRADU, OPAKUJI, PÉČKÁÁÁ DO HRADŮŮŮŮ! HNÉÉÉD!" Všichni prvňáci si okamžitě zakrývali uši, ale prefekti a primusky si okamžitě přiacciovali koště, nasedli a mířili ke hradu. Očividně se tam něco stalo. Na to se hulák otočil na profesora Midara Kilahima a utrhl se na něj: "A TY MIDARE MAZÉJ TAKÝÝ! Díky za vyslechnutí, Nim." Profesor se zatvářil vyděšeně a všichni prvňáci se začali hihňat. Hihňání však ustalo, když nám pan Midar řekl, že prý si máme cestu ke hradu najít sami, protože musí jít něco vyřešit. Merline, z Prasinek do hradu? A sama? Významně jsem pohlédla na Evelinu, Connie a Nicol. Měly stejně vyděšený výraz, jako já. Kdo by neměl, že. Až se najednou se z davu vynořila záhadná dívka, kterou jsem vůbec neznala. Prej nějaká Jane Karen Langley. Začala kolem sebe mávat rukama a něco mlela a mlela. Znělo to dost odborně, takže jsme na ní všichni koukali s pozvednutým obočím. Maxmillian Addams zakoulel očima, vybraným chováním Jane odstrčil trochu stranou. Pak začal překládat to, co Jane řekla do srozumitelnějšího jazyka: "Takže to vypadá, že tady Jane Karen chtěla říct, že bude lepší, když každý půjdeme úplně sám. Žádné skupinky! Tak máme větší šanci, že se nás do hradu dostane co nejvíc." Tuhle teorii jsem sice trochu nechápala, ale vykašlala jsem se na to, protože jsem ocenila to, že se tu našel i někdo chytrý. Tak jsme se všichni rozutekli do všech směrů a bloudili po Prasinkách. Marně jsem hledala rozcestník, který by mi ukázal kudy do Bradavic. Až přeci jen nakonec jsem ho našla. Cesta která vedla vpravo byla ta, kterou se jde do hradu. Cesta vlevo byla cesta na Příčnou ulici. Ačkoli se mi víc zamlouvala cesta na Příčnou ulici, musela jsem zvolit tu do Bradavic. Měla jsem z toho špatný pocit, protože právě začalo pršet, a já musela jít lesem, kde byla tma, jako v pytli. "Tak a jsem v háji". Sedla jsem si na blízký pařez. Pršelo, už docela dost, takže nejen, že jsem byla celá mokrá, navíc jsem měla i konec hábitu od bláta. Úžasné, doufám, že to půjde vyprat. Jinak mi z toho asi fakt rupne v bedně. Začínala mi být zima, tak jsem se zvedla a rozhodla se jít dál. V pravé polobotce jsem ještě měla sucho, tak jsem se koukala kam šlapu. Ale to mi bylo houby platné, poněvadž tma byla čím dál tím větší a já, už si neviděla ani na ruce, natož na nohy. Najednou se přede mnou ozvalo strašlivé: "Hůůůů" znělo to jako hejkal. Ani nevíte, jak jsem se lekla. Zalovila jsem v kabelce, která, jako jediné zavazadlo putovala se mnou. Vytáhla jsem mudlovskou baterku a rozsvítila jí. Kupodivu svítila, takže jsem usoudila, že Bradavice nejsou zas tak blízko, jak jsem si myslela (pozn. Na hradě a v jeho blízkém okolí mudlovské věci nefungují). Šla jsem dál, když jsem to podivné "Hůůů" uslyšela přímo před sebou, chtěla jsem si posvítit baterkou, ale to, už to "Hůůů" bylo nade mnou a zčistajasna mě nějaké pařáty srazily k zemi. Ach jo! Teď, už jsem špinavá celá! No, uvidím, jak dopadli ostatní. Zvedla jsem se a šla dál. Po další půlhodině tápání mi začala baterka nebezpečně blikat, ale pořád byla tma, jako v pytli. Tak hold budu muset jít poslepu, to se snad zas tak moc nestane. Zahodila jsem baterku a letěla kupředu. Začala jsem zkoumat, zda nemám něco v kapsách, ale to jsem neměla dělat. Když jsem šáhla do levé kapsy hábitu, tak jsem vrazila do stromu. Nepochybovala jsem, že při mém štěstí bych mohla ještě místo do Bradavic trefit do Kruvalu. Ale to se merlinudík nestalo, protože po mém dalším patnácti minutovém tápání se objevilo světlo, tak ostré, že jsem si ,musela zakrýt oči. Po chvíli, kdy mé oči zase navykly na světlo, tak jsem zamrkala a užasle koukala na velikou bránu a hrad, který se přede mnou náhle objevil. U brány bylo pár stanů, spacáků a karimatek. To mohlo znamenat jediné: Někteří z lososových se, už k hradu dostali. Když jsem se přiblížila blíž ke stanu, někdo na mě zezadu skočil a já se okamžitě skácela k zemi, protože jsem, už sama šla z posledních sil. Najednou mi někdo vesele zahlásil do ucha: "Zdarec, Kris!" Byla to Evelina. "A...a..a kde jsou ostatní?" samozřejmě jsem tím slovíčkem nemyslela jen Nicol a Connie, ale i ten početný dav prvňáků, co jsem viděla na nádraží. "Ještě tu nejsou, a z hradu nám poslali sovou, že prý tam je nějaký problém, takže nás pustí o dva dny později." když jsem se tak na Evelinu zadívala, tak teď vypadala úplně stejně, jako já. Zablácená, špinavá a mokrá. Evelina mě vzala do stanu a ukázala na jednu z více než šedesáti postelí. "Tady budeš spát, já mám postel hned vedle" uculila se a vrazila mi do ruky čisté oblečení. "Měla by ses vykoupat, támhle v tom druhém stanu jsou sprchy, mazej tam" do rukou mi vrazila navíc ještě ručník a strkala mě do dalšího stanu. Již vysprchovaná a čistě oblečená jsem se vrátila před bránu. Ostatní tam mezitím rozdělali oheň. Docela hezky jsme si povídali, až nás o půlnoci nahnal do postele půlnočník, který přiběhl z hradu, že prý se nemohl koukat na to, jak tu ponocujeme. Začala jsem přemítat, zda ostatní ještě příjdou a o těch nových lidech, co jsem dnes poznala. Když jsem nemohla usnout, tak jsem tiše počítala, kolik, už nás tu je: "Takže, Já, Evelina, Justin, Jane Karen, Maxmillian, Ester, Michael, Caitlin, Suirou, Hannah, Křídlatka, Scallion, Alex, Jasper, Carla, Elen, Samantha, Bree, Leroy, a ještě pár dalších, ale ty, už jsem si nebyla schopná zapamatovat. Druhý den dorazilo asi ještě dalších deset lidí a navečer i Nicol. Stále jsem měla strach, že Connie snad ani nepříjde. Ale jo, přišla a zrovínka vrazila po půlnočníka. Vypadalo to, že nás, už víc nepříjde. Brzy ráno, když jsme ještě všichni spali, se ozvalo hlasité: "Vrrrrrzzz." Všichni jsme vyběhli za stanu. Brána se otevřela!! Všichni byli hned na nohou a rychle balili. Poté jsme se vzorně seřadili před bránou. Přišel k ní nějaký neznámý kouzelník, zřejmě školník. Ten, ale rychle odešel a přišel jiný kouzelník. Toho jsem znala! Byl to pan ředitel a vedle něj byli kolejní ředitelé jednotlivých kolejí: Betelgeuse Orionis, Nekro The Graveddiger, Letitia te Tiba a John Werewolf.  Ředitelé kolejí se mile usmívali a pan ředitel nasadil vážnou tvář, vytáhl pergamen a začal číst: "Milí nováčci, vítám vás na Škole Čar a Kouzel v Bradavicích. Rádi bychom vás pustili dovnitř všechny, ale přihlásilo se vás strašně moc, takže dovnitř půjdou jen někteří. Všichni jsme zbledli a Scallion se začaly mírně klepat ruce. Nimrandir Elenére roztáhl pergamen a začal číst. Byl to úctyhodně dlouhý seznam jmen, takže jsem nepochybovala, že půlka těch, jejichž jména jsou na seznamu tu ani nejsou. Pan ředitel se zhluboka nadechl a začal číst,

POKRAČOVÁNÍ PŘÍSTĚ