Byl předposlední únorový den, když se pár jednotlivců sešlo ve Velké síni a čekalo na slečnu Barb, která jim ukáže cestu do Zakázaného lesa. Našla se dokonce i čtyři odvážná háďata, která ukázala, že se ničeho nebojí. A jedním z nich jsem samozřejmě byla já, jak jinak… No přece jsem si to dobrodružství nemohla nechat ujít! Slečna Barb se ukázala jako jedna z prvních. Moje první myšlenka byla: Dochvilná! Pak jsem si ale všimla jejích tmavých kruhů pod očima, načež si slečna zívla. No bála jsem se, aby nám v lese neusnula… Během pár minut se objevili jednotliví účastníci výpravy a, což mě překvapilo, na poslední chvíli se k nám přidala také slečna Suzzy. Lesnice zkontrolovala, zda máme všichni lucerny, a rozdala nám vstupenky. A my se s radostí, ač nervózní, vydali do Zakázaného lesa.

Jakmile jsme překročili práh brány vedoucí do lesa, ozvalo se tiché zajíknutí Jidáše: „Ježiš, já jsem zapomněl mámě říct, ať mě na dnešek pojistí…“

Všichni jsme se zasmáli a já ho ujistila slovy: „Neboj se, jistě to zvládneš i bez toho pojištění. Koneckonců, nikdo ho tady nemá, pokud vím.“ Jen teda slečna Suzzy si dovolila rýpnout a vyděsit nás, háďata, s povolenými ztrátami. Ale my jsme jí to odpustili, nebojte! Naše slečna Barb změnila téma a přivítala nás v Zakázaném lese. Předpokládám, že to jistě všichni znáte a že je to ohrané… poslouchat průvodce… nevybočovat z cesty… bla bla bla. Konečně jsme se rozešli dál do lesa. Vzduch byl docela studený a byla hustá mlha. A co nás docela vyděsilo, byly obří vyryté koleje do hlíny. Někdo zde musel táhnout určitě něco těžkého do lesa. Ale co? To jsme nezjistili.

Slečna Barb nám objasnila, co je naším cílem: „Dnes se vydáme ke Strážci. Je to starý pařez, který má v lese podivnou funkci, které nikdo nerozumí, ale všichni ví, že je nepostradatelný.“ Prý se kolem něj poslední dobou pohybuje podivné světélkování a my jsme měli zjistit, co to je. Když jsme se zastavili na menší mýtině, zacítili jsme ve vzduchu pach síry a většina z nás si zacpala nosy. Jen teda slečna Barb byla odolná. Asi za svou dobu působení v lese cítila daleko horší pachy. Nakonec se rozhlédla a máchla beznadějně rukama. „Musíme zvolit správnou cestu, takže… kudy?“

Bylo nějakou chvíli ticho, než jsem ho prolomila mou první myšlenkou, která mě po její otázce napadla: „Já bych to zkusila podél té hluboké rýhy. Někam vést musí, ne?“ Slečna pouze kývla a vydala se daným směrem.

Ethel se po cestě rozhlížela, hledala ponožky. Litovala, že si nevzala teplejší. A mezitím Bryce našla tučnou housenku. Jaké štěstí ta holka má! Přísahám, že jsem si jí ani nevšimla… Zatímco jsme opatrně našlapovali, ať nezahučíme někam do bláta, což se mi mimochodem málem stalo, se zpoza stromu mihl velký stín. Viděli jsme ho všichni, ale nikdo ho nedokázal identifikovat.

„Co to bylo?“ zeptala se Jagga. I slečna Barb vypadala docela vyděšeně. Bryce poznamenala, že stín vypadal jako osoba.  A slečna Suzzy, přestože se snažila vypadat klidně, se klepala jako ratlík. Řeknu vám – měli jste ji vidět! A hned nato se stín objevil znovu. Po chvíli postava vystoupila ze šera. Nebylo to monstrum, ale byla to mohutná postava s rozcuchanými vlasy a vousy. Byl to kentaur! Nebudu ani zmiňovat, jak jsem obdivovala jeho vlasy… Za takové vlasy by každá holka vraž… teda, dala cokoli! Prý je to díky hormonům či co.

Jakmile jsme se všichni vzpamatovali z prvotního šoku, poslušně jsme pana Horymíra, jak jsme později zjistili, že se jmenuje, pozdravili. A taková malá vsuvka – nikomu neuniklo, jak se na něj slečna Barb neustále culila. Pan Horymír nám nakonec ukázal správný směr ke Strážci. Jaké zklamání pro mě bylo, že to byl úplně opačný směr, než jsme šli. Bohužel tentokrát jsem se se správnou odpovědí, tedy směrem, netrefila. S kentaurem jsme se zase rozloučili a vydali se tentokrát už správně. Čím déle jsme šli, tím silnější byl zápach síry. Tentokrát jsme už se zacpaným nosem museli jít všichni.

Po chvíli jsme v dálce spatřili stín velkého pařezu. Strážce! Okolo něj poletovala světýlka a Lyanna je obdivovala, nemohla z nich spustit oči. Jidáš se na druhou stranu rozhodl Strážce pozlobit. Už už se mu chystal strčit prst do nosu. Naštěstí jsme ho zastavili, ale Strážce jsme stejně vzbudili… Zívnul a otevřel jedno oko. Pak se natáhl a vyletěla z něj sprška modrých jisker. To byla teprve nádhera! Všichni jsme se s ním pozdravili a následně se nás zeptal, co tady v tuto hodinu děláme.

„My jsme vám přišli pomoct,“ odpovědělo pár z nás jednohlasně. Jakmile nám sdělil, že žádnou pomoc nepotřebuje a že hlídá zřídlo magie, zpozorněli jsme.

„Co to je?“ ozvalo se z jedné strany.

„Hlídáte… před kým?“ ozvalo se z druhé.

Do mysli nám vstoupila myšlenka, zda nemá toto zřídlo spojení s tím, co se momentálně děje na hradě s mazlíčky. Jediné, co nám odpověděl, bylo: „Přede všemi! Ve špatných rukou může být magie nebezpečná zbraň! Proto mě tu kdysi vysadili ti čtyři, kdo postavili školu. A nechali mě tu hlídat, dokud budu živ… i poté!“

Slečna Suzzy se pokusila zeptat, jakmile schytala modrou jiskřičku během další spršky: „Pane Strážce, a v poslední době se někdo náhodou o něco nepokusil?“

Bylo vidět, jak se mocný pařez zadíval přímo na slečnu. „Často se o to někdo pokouší, ale já vydržím!“ Padla další otázka ohledně zápachu síry. Na to měl jednoduchou odpověď: „Síra zůstává po těch, jejichž úmysly nejsou čisté a dotknou se mých jisker.“

Hned se většina z nás začala očichávat, zda nejsme náhodou cítit po dané vůni. Naštěstí ne.

„Čím více zla, tím více jisker je potřeba,“ dokončil svůj proslov, zívnul a opět upadl do hlubokého spánku.

Slečna Barb se zamyslela a zamračila se: „No, vás asi odtransportuji zpět na hrad a půjdu říct tohle zjištění Horymírovi.“ Než nás však poslala zpět, někteří našli pár bylinek a dokonce i bílou myšku a potkánky. Po dalším usilovném hledání, během nějž jsme už nic nemohli najít, nám slečna rozdala bonbónky a my jsme tvrdě skončili pozadím na zemi ve Velké síni. A to jsem ji prosila, ať je milosrdná!

No a tady naše dobrodružství skončilo. Někteří se vydali do svých pokojů, někteří zůstali ve Velké síni a zbytek se prostě někam vytratil. Nejdůležitější je, že nebyly žádné ztráty a všichni jsme zdraví!

Pro Hadího krále
Amarantha Nocturne

Sovy, sovy, sovy. Jsou všude, kam se člověk podívá. Vypelichané koule či honosní dravci za několik desítek galeonů. Co příjemce ovšem nejvíc zajímá, je jméno sovy, která s dopisem či zásilkou přiletí. Vymyšlení vhodného jména je podle mě ta nejtěžší věc při pořízení zásilkového bobkovacího letounu. Zajímá vás, jaká jména se objevují v sovincích zmijozelské koleje? To jsem zjišťovala za vás.

To jsem se tak ráno probudila a zjistila jsem, že mě něčí sova klove do ruky. Vstala jsem a ona chtěla, ať jdu za ní. Zavedla mě do místnosti plné sov. Byla to místnost plná zmijozelských opeřenců. Každý měl na bidýlku jmenovku. Zvědavě jsem si jejich jména prohlížela a některá mě skutečně neskonale pobavila. Řekla jsem si, že se o ně s vámi podělím.

Hned jako první mě zaujala sova jménem Smrdím jako pan Zlomhůlka, tak jsem si přičichla. Opravdu po fialkách nevoněla. Větší záhadou však zůstává, kdo je to ten pan Zlomhůlka. Na to mi už dotyčná sova neodpověděla. Po její pravici poskakovala jiná a vypadala, jako by týden pila jen energetické nápoje. Asi proto získala jméno Už si to přečti! Já chci domů! Myslím, že to chce každá, když dorazí se zásilkou. Další mě hypnotizovala svýma vykulenýma očima a na její cedulce stálo: Vo co ti jde? Jsi nikdy neviděl šalinu? Jestli se identifikuje jako mudlovský dopravní prostředek, tak má její majitel asi problém. Měl by zavolat zvířecího lékaře. Nebo počkat, až sova zemře přirozenou smrtí.

Přišel, sežral, odletěl. Důkladně si jej prohlížím a mám spoustu otázek. Kam přišel? Koho sežral? Kam odletěl? Nahání mi to hadí kůži. Nemám to někam hlásit? Nad mou hlavou létala sem a tam sova jako namydlený Forcer. Na nožičce měla cedulku se jménem Jsem lepší než Česká pošta, což soudě podle faktu, že své majitelce nikdy nehodila balíček na hlavu nebo ho nedoručila vůbec, protože „adresát nebyl zastižen“, byla pravda pravdoucí. Najednou jsem z jednoho rohu zaslechla jakýsi zvuk a praštil mě do nosu hrozný zápach. Seděla tam sova a tvářila se jakoby nic. Věděla jsem dobře, že to šlo od ní, taky měla na bidýlku jméno Bacha prdím. Raději jsem co nejrychleji popošla z jejího dosahu. Bůh ví, co té staré dámě dávají k jídlu. Vedle ní se krčila malá sovička se jménem Krajská veterinární služba Lídlu, jak vám můžeme pomoci? No, vážená paní sovo, pomoci byste mohli té sově, co si myslí, že je tramvaj. Ostatní to od ní pochytí a kdo pak bude nosit dopisy? Jo, vy mi nerozumíte. Hůů hůů hůů, jasný? Děkuji. Na vedlejším bidýlku se pohnula sova Otvíráme pokladnu č. 2. Hledám tu pokladnu s galeony. Nikde nic. Apríl ještě není! Prosím pracovníka vedení prodejny do kabinetu madam Liddle. Chudák, tu dostat nechceš. Snad její majitelka svým pracovníkům dobře platí.

Vedle seděla další, která vypadala hodně drsně. A má i drsné jméno: Ťuk ťuk a máš po dveřích. Raději jí vždy otevřete, jestli nechcete škole platit za nové dveře. Další sova bude expertem na interiéry. Už její jméno říká vše: Tohle je dost podivuhodné místo. Vy tu bydlíte? Jestli je posílána i k fialovým majitelům nemovitostí, tak se nedivím, že majitelku tohoto opeřence nikdo nezve na čaj o páté. Pokud k vám přiletí sova jménem Nesu ti hemeroidy!, zapalte celý sovinec a vykoupejte se v dezinfekci. Našla jsem taky sovu, která svým jménem děsí všechny famfrpálové hráče, no posuďte sami: Tak tohle ale vážně překračuje všechny mezní! Nedoporučuji posílat famfrpálovému vedení, mohlo by dostat infarkt.

Pak tu máme sovu Jedeš! Nežer to!, která sní vše, co se jí dostane pod zobák. Asi měla být holubem, ale příroda si to rozmyslela. Další pošťačka byla přihlášena do kouzelnické soutěže Miss sova. Bohužel se neumístila navzdory svému jménu Šarmantní hroznýš.  Porota se nejspíš obávala, že by jim zakousla ostatní soutěžící. No škoda, určitě si výhru zasloužila. Jedna sova do mě začala klovat. Tu už znám, občasně se objeví v redakci. Jmenuje se A tebe, lenochu redaktorská, tebe taky sežeru! Asi si šéfotrokářka šéfredaktorka takto označuje redaktory, aby věděla, na koho dělat bububu a na koho ne. Jestli další sova pojmenovaná Nesu špatné zprávy nosí opravdu jen špatné zprávy, nebo je to jen nějaký marketingový tah, ví jen její majitelka. Budeme věřit, že nosí i zprávy dobré. Dopis jsem ztratila, tak se jdu k vám aspoň najíst… Určitě chudinka nedostává od majitelky najíst! Tak musí jíst jinde. Haló, kde je nějaký spolek na ochranu sov? Máme tu případ týrání!

Potřebuješ půjčit peníze a nevíš, jak si o to říct? Sova jménem Kolik mi půjčíš? to dokáže říct za svou majitelku. Už žádné sáhodlouhé prošení! Žába poštu nenosí. Opravdu? Tak tuto raději neposílejte madam Žábě. Proslýchá se, že jí poštu nosí čokoládové žabky, které odebere studentům. Ne sovy pojmenované po nemocech nebo s divnými a těžko zveřejnitelnými jmény. Těžko čitelný je také opeřenec se jménem Oškubali mě! Koho oškubali? Majitele? Tu sovu? O co byli oškubáni? O peníze? O peří? Samá záhada. Další sova si chrupkala na nějaké truhličce. Sova byla pojmenována Tohle je přepadení! Naval prachy! Kdybych nevěděla, komu patří, myslela bych si, že tu je někdo, kdo chce ze studentů mámit peníze, i když vlastně nejsem tak daleko od pravdy. Tato sova spíše upozorňuje dlužníky na splátky půjčky a na nedobrovolné příspěvky na konto.

Většina z výše uvedených sov pochází z mikulášské kolejní akce, ve které byl jedním z úkolů právě nákup vtipně pojmenované sovy pro svého zeleného spolužáka nebo zelenofialového. S touto akcí se pojí i několik vtipných memes, o která se s vámi ráda podělím!

Tak to by byl náhled do sovinců zmijozelské koleje. A jaké sovy vlastníte vy? Podělte se o to s námi do komentářů.

Pro Hadího krále
Angelina Darkness

Existují věci, které z hlavy jen tak nedostanete. Písnička z rádia, která se vám zasekla někde mezi uchem a poslední mozkovou buňkou. Trapný moment z dětství, kdy jste si oblékli dvě různé ponožky a nikdo vám to neřekl. A pak jsou tu vzpomínky, u kterých si říkáte: „Tohle bych si přál zapomenout, ale ono to nejde.“

Ano, mluvím o svém rýmu: „Místo lidí kousne svíci, spolkne brko, čichne k plíci.“

Nebyl to plánovaný horor. Tenhle verš vznikl spíš z úplného zoufalství! Představte si mě, 11letý chudáček uprostřed halloweenského tréninku, během nějž mě málem sežrala obří čokožába. (O tomto tréninku si můžete přečíst zde, pozn. redakce) Od té doby se to šíří rychleji než kouzelnická kletba. Někteří se smějí, jiní nevědí, co si mají myslet, a pár statečných se snaží pochopit, jak se vlastně čichá k plíci. A já? Já sleduju, jak moje zoufalství přerostlo ve verš, který mé spolužáky baví ještě dodnes. A musím přiznat, že i mě. A právě to mě přivedlo k napsání článku. Přemýšlela jsem, jak se jeden vtipný rým může usadit v hlavě a odmítat odejít. A pak jsem si řekla: proč si o tom nepopovídat?

Kolikrát se vám stalo, že vám nějaká věc, věta nebo písnička uvízla v hlavě a vy jste s tím nic nemohli udělat? Něco, co jste slyšeli jednou, možná jen zahlédli, a přesto vás to pronásleduje? Můj rým je přesně ten případ. Ale co je to u vás? Co se vám vrylo do paměti a pořád se vrací, i když byste si přáli, aby to zmizelo? Pojďme se společně podívat na svět věcí, které uvízly v našich hlavách, a zjistit, proč některé z nich dokážou zůstat nesmrtelné.

Ema Talia: Moje hlava je divná díra, pořád tam něco šumí a o uvíznutí ani nemluvím! Zde je nynější stav: Písnička… nevím proč, ale asi tak týden se jí nemohu zbavit. Dále mi v hlavě zvoní melodie upozornění zvonku v práci (lůžkové oddělení v nemocnici): „Prosím, pozor, volání z pokoje číslo 6… Prosím, pozor, volání z pokoje číslo 4…“ Já ten hlas té ženy fakt nesnáším! V neposlední řadě se mi hlavou honí vzpomínky na meloun. Neptejte se proč, chci ho! Asi mé tělo volá po létě.

Suzzy Blackwood: „Love is in the air, everywhere I look around.“

Amanda Wright: Momentálně tam drží hrdé místo: Papeček žlázy.

Christina Meadows: Já mám problém přestat s Had nikdy nespí. Vždycky, když to někde zahlédnu nebo uslyším, už mi v hlavě jede ta písnička. – směje se –  A trvá mi klidně pár dní, než na to zase zapomenu.

Princess Star: Mně se pravidelně vrací písnička Hop hej, cibuláři a, madam Ariettka snad promine, ale posledních skoro šest let jedu mama jokes, ale teda jenom s Cinexem, protože u něj vím, že si je můžu dovolit. – směje se –

Lucy de Lioncourt: Co mi uvízlo v hlavě? Jednoduché – ten mudlovský a pro mě naprosto nepochopitelný trend 6, 7. – směje se –

Isabella Williams: Siix seeeven.

Sarin Coyle: Ungala bungala. – rozesměje se –

Lady Čarohůlka: Přišel jednou anděl na vánoční trh. Když tu scénu viděl, málem z toho vrh. (O pokračování si napište slečně, pozn. redakce)

Arya Arcus: Poslední dobou mi v hlavě uvázla písnička banana bread od Caspar Babypants. Suďte mě!

Meningitida Epidemica: Raz, dva, tři a křup!
Čtyři, pět… mmm! Svěží chuť!
Šest, jsme sladké, a teď všichni:
Sedm, osm, Bonduelle!
Raz, dva, tři, jsme křupavé!
Čtyři, pět a teď už víš,
že neodoláš a všechny sníš,
to je zlatá kukuřice, sladký hit zeleniny Bondue-elle!

Varda Elisabeth Rývorová: Od základní školy, kdykoliv jsem ve stresu a nervózní, pobrukuji si jednu a tu samou písničku. Myslím, že se jmenuje Partyzánská. Netuším proč a proč zrovna tuhle…
Skal a stepí divočinou,
hladový a roztrhán,
s puškou v ruce, s ohněm v srdci…

Aurora von Borealis: Balalamba, balalamba. – směje se – Už asi 2 týdny… z nějaké české písničky. – směje se –

Ema Jane Michaels: Teď aktuálně asi nic. – usmívá se – Ale fakt dlouhou dobu tam bylo Nothing beats a Jet2 holiday. – směje se –

Saiph Lacaille: Já jsem strašně ráda, že se mě ptáš a nemusím svou odpověď dopisovat během korektury potají! Můj mozek je totiž schopný si na Spotify jednu písničku klidně přehrávat týden v kuse a slyšet ji více než tisíckrát, aniž by se omrzela. To není nadnesené – statistiky to (bohužel) potvrzují. Aktuálně ujíždím na Taylor Swift, i když ji nemám ráda. Asi proto, že už mi není 22 a nemůžu hrát normální famfrpál! (A jo, považuju to za bizár. BUT I’M FEELING TWENTY-TWO!)

Děkuji všem, kteří mi napsali, co se jim honí hlavou. Doufám, že jsem i vám, čtenářům, nasadila brouka do hlavy.

Já se s vámi pro dnešek loučím veršem:
„Snědl průvan, upekl stín, v uchu nosí naftalín.“

Pro Hadího krále
Nicolle Muerte

Čímž děkuji naší šéfredaktorce Christině Meadows, která mi obětavě poslala záznam z Komnaty nejvyšší potřeby vprostřed divadelního představení tučňáčího tyjátru, které její výr se jménem „JÁ NESOUHLASÍM“ mírně narušil. Naštěstí se herci po dvou hodinách přemlouvání přestali bát létajících příšer a dohráli poslední dějství inscenace Cool-túra. Souhlasím s nimi, že před sovami od šéfredaktorů se vyplatí utíkat. Abych snížila jejich počet, uvolila jsem se, že tuto reportáž sepíšu. Dobrovolně.

Komnata, která byla velmi pravděpodobně nádherně vyzdobená (o čemž ovšem nic nevím) a plná skutečně chutného jídla (o čemž bohužel také nemám žádný důkaz), se začala plnit 2. února v 19 hodin. Mezi prvními do ní vtrhla Lady Čarohůlka, a to ještě předtím, než prefektka Bryce Sorrengail vůbec stihla dovylepit letáčky o tom, že se něco koná. U občerstvení se jako první ztratila zástupkyně kapitánky Faye Sages. Bylo mi však řečeno, že jakmile do komnaty dorazila její nadřízená Valvika Lopez, nenápadně se vzdálila a utřela si prsty do závěsu, aby skryla důka– jo, o tom vlastně psát nemám. Během prvních deseti minut se podařilo všechny hady nahnat na focení, které se rozhodla madam Annya Liddle využít k tomu, aby zastínila všechny, kdo se oblékli lépe než ona. Vzala si velký, špičatý klobouk. K její velké smůle se však Jagga Viggo stihla přesunout, a tak profesorka pomyslnou soutěž o nejlepší outfit nevyhrála.

Po popostrkování u Paštičky jsme se konečně dostali k hlavnímu programu večera. Jako první se na pódium doplazila naše primuska Enola Gatito se svým dlouhým proslovem a ještě delším pergamenem, kvůli kterému musela zástupkyně šéfredaktorky Hadího krále dokonce zvedat nohy.

Enola Gatito: „Další školní rok je za námi a tentokrát mám skutečně pocit, že utekl jako voda. I přesto se ale mnoho událo, máme spoustu nových zážitků, hodně se nám toho povedlo, a z toho, co se nepovedlo, si odnášíme cenné zkušenosti. Tak například jsme získali poháry! Hned dva! Jeden famfrpálový a jeden kagíkový a já ani nedokážu říct, na který jsem pyšnější! Ten famfrpálový jsme si totiž zasloužili už dávno, ale minulý rok bohužel nestála štěstěna při nás.“

Kromě zisku pohárů však Enola chválila také aktivitu v kolejním časopise pod vedením staronové šéfredaktorky, fungování pokladny, originální popisky při posílání předmětů a také zapojení celé koleje do získávání kolejních magíků. Slova chvály si odnesli i jednotliví funkcionáři a členové zasedačky. Následně se pustila do rekapitulace Zimy 2026.

Jako první zmínila Salazarnálie, v rámci nichž nám Fleutýnka nadělila nový kolejní předmět – Zmijozelskou haduku, která je zřejmě inspirovaná Medúsou z řecké mytologie. Pro účely článku nám zapózovala famfrpálová profihráčka Andra Tigers, která je sice na nucené zdravotní dovolené po konci sezóny, ale z módy nevychází ani v nemocnici. Haduku si pod stromečkem rozbalili všichni aktivní členové koleje.

Další kolejní předmět – jehož podobu ani název však primuska neodtajnila – si odnese hned 27 šikovných zelených a fialových, kteří se v průběhu roku aktivně zapojovali do plnění kolejních magíků. Aktuálně vzniká v dílně správkyně Příčné ulice Ginevry de Naga. Kdy se na něj můžeme těšit, zatím není jisté.

Po radování přišel čas uvést emoce do rovnováhy, a tak se nám primuska rozhodla nahnat strach. Připomněla nám totiž, že jsme letos v rámci vnitrokolejky trčeli v polorozpadlém domě plném prachu a podivných zvuků s duchem rodu Blacků. Byla to pecka.

Ačkoliv to s některými nevypadalo moc nadějně, protože jim stačilo se zabarikádovat na půdě, a s jinými taky ne, neboť se propadli do podivné pukliny a prakticky nikdo si toho nevšiml, nakonec se nám společnými silami 29 odvážných podařilo se ze sídla dostat zpátky do Bradavic. Díky nadšencům do lovení duchů jsme dohromady sesbírali 3 818 zrníček písku. Obrovskou zásluhu na tom mělo 13 hadů, které bych tímto směle přejmenovala na největší milovníky urbexu:

• Avastie Namua Whakaari
• Barbara Arianne Lecter
• Bryce Sorrengail
• Enola Gatito
• Enselis Ismenia
• Faye Sages
• Christina Meadows
• Lucy de Lioncourt
• Nicolle Muerte
• Noah Limbani
• Ruby Élise Day
• Saiph Lacaille
• Valvika Lopez

Nová vnitrokolejka je v zasedačce aktuálně rozpracovaná a upřímně doufám, že nás tentokrát čeká něco milejšího než pavouci a vůně zatuchliny. Spočítat by ji mohla pokladnice Enselis Ismenia, která na pódiu vystřídala Enolu. Než však stihla přednést jakoukoliv statistiku, svou zmínkou o „troše počítání“ vyděsila půlku čistokrevných studentů a musela jim zamykacím kouzlem zabránit opustit místnost.

Enselis Ismenia: „Galeony obvykle zaokrouhluji na stovky nahoru nebo dolů, jak se mi to zrovna hodí.“

Zmijozelští jsou šikovní v interpretaci reality tak, aby lahodila jejich oku. Ještě šikovnější jsou ve vybírání odměn tak, aby byli se svými kousky spokojení. 44 hadů letos dosáhlo na výběr v nejnižší kategorii, což dle pokladnice znamenalo zapojení 72 % koleje a 80 % fialových stařešin. Jsme rádi, že je máme!

Svůj proslov pokladnice zakončila prohlášením, že jsme sice za zimní školní rok zchudli o 383 galeonů, ale nemáme z toho být smutní. Tak teda nebudeme. Kumbál byl totiž zásoben mnoha různými lektvary a navíc se do něj nakoupila hromada oblečení na odměny pro ty, kteří si je jednou budou moct za svou aktivitu vybrat. Koho by tento propad konta trápil, může ho navíc kdykoliv vyrovnat.

Následně přišel čas pro šéfredaktorku Hadího krále Christinu Meadows. Ta svůj proslov započala děkováním každému, kdo byl ochotný do redakce nejenže přispět svou prací, ale dokonce si třeba i jenom vzpomenout na to, že existuje. Připomněla také nominace v rámci UNC, a to především v kategorii neviditelná tvář časopisu, které si odnesly její zástupkyně Faye Sages a korektorka Saiph Lacaille. Pokud nevyhrají, může je potěšit alespoň fakt, že si za svou aktivitu obě odnesly poukázku na předmět z kumbálu Hadího krále.

Jako první se také rozhodla pro udělení speciálního kolejního předmětu, s nimiž si večírky obvykle spojujeme. Zmijozelský opečetěný dekret za hadokrálovou aktivitu letos zaslouženě putoval do rukou redaktorky s vytříbeným brkem a grafičky, která se práci pro časopis věnuje již několik školních let – Mioness Naiadés.

Po vážné části proslovu se najednou atmosféra změnila. Započal gambling. Losování! Podmínky pro zapojení v rámci celoroční akce splnilo jen pět hadů, kteří se Hadímu králi aktivně věnovali. Jeden galeon si odnesla Faye Sages, tři Valvika Lopez a rovných pět zlatých putovalo k Barbaře Arianne Lecter. Negratulujeme a závidíme.

Na závěr ještě Christina odtajnila, že nás brzy čeká tradiční Antivalentýn. Hadí král také kromě spousty skvělých článků chystá akci, v níž bude možné získat Zmijozelskou stříbrnou korunku. Redaktoři se navíc mohou těšit na pravidelné měsíční bonusy za tematické články. A taky na to, že se jim veškerá aktivita počítá do stříbrných odznaků.

Na pódiu se následně zjevila kapitánka hadí letky Valvika Lopez, aby nejenže oslavila vítězství ve školní lize, ale také práskla, že její tým za celý rok vypil 583 lektvarů rozvahy. Na tomto čísle se velmi zdatně podílely především Angelina Darkness, Enola Gatito a Ruby Élise Day. První jmenovaná se navíc stala také letkyní, která během sezóny posbírala nejvíce zkušeností – 67 023. Druhého Vrtichvostíka Střípka, který nalétal 55 141, překonala skoro o 12 tisíc. Oba dva si za svou aktivitu odnesli speciální odměnu – volbu mezi soukromým náramkem do jámy a dvěma galeony.

Zmijozelský h(l)adoplášť, speciální kolejní předmět za aktivitu na famfrpálovém poli, si letos odnesly dvě hráčky – renesanční Avastie Namua Whakaari a sama kapitánka Valvika Lopez. Obě jsou budoucností hadí letky a zcela jistě jejich výkony ještě budeme napjatě sledovat na famfrpálových zápasech.

Koho už ale hrát za tým nikdy neuvidíme? Legendární odrážečku Ruby Élise Day a chytačku Sarah Thompson. Obě oslavily své 21. narozeniny a přesunuly se tím pádem do profesionální ligy. Zároveň si však jako poděkování za své letecké schopnosti a dovednosti odnesly pekelně drahou Bednu s famfrpálovými míči, aby na zmijozelský tým jen tak nezapomněly.

Na úplný závěr večera se na pódium ještě rozhodla postavit kolejní ředitelka Barbara Arianne Lecter. Ta si připravila především poděkování všem, kteří pro kolej odvádějí práci a díky nimž je Zmijozel takový, jaký je. Za zmínku rozhodně stojí její rozhodnutí udělit Řád Salazara Zmijozela prefektce Bryce Sorrengail za skvělou práci v průběhu let, ochotu přispěchat vždy na pomoc a správu tabulek. Putovní kimono Jin a Jang za mnohdy neviditelnou, ale velmi důležitou práci si potom na další školní rok převzala Faye Sages.

Zasedačka se po letech rozloučila s Rheou De Morgan a bývalou šéfredaktorkou Christyne Halwiger. Pro Léto 2026 ji rozšířila druhačka Nicolle Muerte a čerstvá absolventka zkoušky OVCE Saiph Lacaille.

Poté se večírek dramaticky změnil. Oficiální část vystřídala zábava, která zahrnovala pukliny, duchy a podivné zvuky. Než se však všichni ztratili v oslavách, kolejní ředitelka ještě jednou předstoupila, aby oznámila, že má kolej nový putovní předmět – Prokletý župan. Ten si za aktivitu v rámci vnitrokolejky vysloužily Annya Liddle a Faye Sages. Následně byli všichni vzděláni v žabích faktech. Kromě mě teda. Věděli jste, že na světě existuje přes 7 000 druhů žab a že podle Enselis dokáže žába udělat 80 skoků za minutu a k tomu jeden sed leh? Já taky ne. (Ve skutečnosti je to 20–30 skoků, pozn. redakce.)

Pro Hadího krále
Saiph Lacaille

Rok 2025 byl pro Hadího krále rokem plným změn, přesto se v redakci psalo, kreslilo, opravovalo. Někdy víc, někdy míň. Jak ale kdysi řekla jedna nejmenovaná šéfredaktorka: „Kvalita je víc než kvantita.“ Proto i občasná okurková sezóna není nutně na škodu, abychom se následně rozepsali plní sil. Vyšlo mnoho skvělých článků a do týmu redakce jsme přivítali několik nových tváří, dokonce i pár těch staronových. Pojďte si se mnou uplynulý rok zrekapitulovat.

Rok 2025 v lednu otevřela svým článkem Nikol Astra Lacosta, která se rozepsala o famfrpálovém zápase Zmijozelu proti Mrzimoru. Následně ji doplnila ještě Leontýnka Střípková, která přesně o týden později přišla s článkem Co se nám letos povedlo a jaká vznikla předsevzetí?, jehož název mluví jasně – v článku Leontýnka s ostatními Zmijozelskými bilancuje uplynulý rok. Pamatujete si ještě na soutěž Hádanková historie Hadího krále? Ta vyšla také v lednu. Provedla nás několika články, některé z nich dokonce sahaly až do dávné historie časopisu. Leden v redakci uzavřela Faye Sages se svými 8 tipy, jak si opepřit souboják. Doufám, že jste alespoň jeden z nich vyzkoušeli!

Jak už to v běžných kalendářích bývá, po lednu přichází únor a každé malé hádě ví, že v únoru je přece Antivalentýn! V roce 2025 jsme ho oslavili už pojedenácté! Kromě úvodního článku se vzorníkem antivalentýnek nechyběl ani klasický s těmi již adresovanými. Vyšly ovšem také pěkné články, které ale ještě pořád mají atmosféru začátku nového roku, protože bilancují a vzpomínají. Prvním je report ze zmijozelského závěrečného veřírku od Nikol Astry Lacosty, druhý nese název Éra pana Williamse. V něm bývalá kolejní ředitelka Zmijozelu, Veronica Narcissa Williamsová, shrnuje své působení v ředitelském křesle. Článek je tradičně, stejně jako její proslovy, dlouhý jako týden před výplatou, ale stojí za to! Po několikaměsíční odmlce znovu vydala i Silvia Rivierová jeden ze svých komiksů, tentokrát s názvem Petronela a růžový démon. Posledním únorovým článkem se stal souhrn tipů, co dělat, když není den z pera madam (tehdy ještě slečny!) Mioness Naiadés, jejíž ostrovtip nás v redakci oslnil natolik, že jsme se počin rozhodli nominovat na článek roku v UNC. Ještě stále pro něj můžete hlasovat!

V březnu jsme si mohli přečíst pohádku O mlsné studentce Suzzy, kterou napsala (tehdy ještě studentka) Suzzy Blackwood. Po více než roce se v Hadím králi také otiskl článek Memes pro každý den a taky jeden ze série Co by nikdy neřekl…, který si tentokrát vzal na paškál Noah Limbani. Březen završila primuska Enola Gatito, která po dlouhých letech konečně veřejně přiznala, že i na ni zkrátka někdy leze jaro a hoří láskou k jezernímu muži, se kterým sepsala rozhovor!

V dubnu nám Faye poradila, co si obléct, když nevíme, co na sebe. Od té doby se v redakci sice o dost lépe oblékáme, ale naše váčky s galeony se tento měsíc o dost ztenčily. Celá redakce totiž utíkala ladit outfity, dokupovat chybějící kousky, nakrucovat se před zrcadlem a další články už nikdo nepsal! Měli byste slyšet, jak Ferdinand prskal, když jsme donesli další z nákupních tašek! Tehdejší šéfredaktorka Michelle Corbin situaci vzala natolik vážně, že svůj post předala staronové šéfredaktorce Christyne Halwiger a sama šla relaxovat při ladění NiTě a kolekcí z Příčné.

Nákupní horečka a módní šílenství se naštěstí v květnu již uklidnilo a v Hadím králi se zase začalo psát! Madam Veronica se se širokou veřejností podělila o úskalí při opravování soutěží a s povzdechem „A tak se nám to opravuje“ zahájila květen v našem kolejním časopise. Následuje článek sestavený z příspěvků redakce, který nese název Proč uctívat Ferdinanda? Článek doporučuje 1/1 Ferdinandů! Čekali jste 10/10? Chyba! Ferdinand je totiž jen jeden!

V červnu se psalo, až se od brků kouřilo! Vyšel další díl oblíbené série Čarostorky, tentokrát s pořadovým číslem 14, z pera Gity Hrdličkové. Následoval report ze zmijozelského srazu, který si společně střihly Enola Gatito a Christyne Halwiger. Rady, jak se stát soubojovým mistrem, sepsala Michellína Corbinová a Leontýnka Střípková se rozhodla upéct zmijozelský narozeninový dort. S přílivem nováčků jsme v Hadím králi také počítali, a proto byla spuštěna letní akce přímo pro ně: Magická přípravka aneb škola hrou!

Konečně prázdniny! Ale v redakci žádná dovolená přece není. Bez práce nejsou koláče! Proto jsem se i já po dlouhé době rozhodla sepsat článek s tipy, kam zajít na letní brigádu. Dalším vydaným článkem byly Memes pro každý den, následované dalším dílem Čarostorek od Gity Hrdličkové. Věrným fanouškům jistě srdce zaplesalo, protože Čarostorky hned dva měsíce po sobě? Luxus! Následně jsem se osobně obětovala a zaměřila se na zkoumání nejdivnějších příchutí Bertíkových fazolek a na konci měsíce byla vyhlášena tradiční Ďáblova výzva, v době, kdy se v jámě stojí fronta na průchody.

Srpen byl ve znamení odpočinku, protože bylo takové vedro, že by hada ze sklepení nevyhnal! Ale i přesto se našla jedna odvážná duše, Michellína Corbinová, která sepsala povídání o tom, jak se chladí had.

S novým školním rokem vysoké teploty naštěstí ustaly, a to redaktorům vlilo novou krev do žil! Nastala také další, tentokrát již poslední personální změna v tomto roce. Na postu šéfredaktorky jsem vystřídala Christyne Halwiger. Předávání šéfredaktorského křesla naštěstí redaktoři nevzali jako povel k poflakování a hned první zářijový den vyšel článek Angeliny Darkness, Když bodohrotič pohoří. Nemohli jsme zapomenout ani na vyhodnocení Ďáblovy výzvy, na které všichni netrpělivě čekali. V redakci jsme si taky trochu utahovali z madam Mioness, která se stala terčem série Co by nikdy neřekl… Ze záhrobí se ozvala Nikol Astra Lacosta, která nás informovala o tom, jaké to je být vedoucí na Letním táboře. Hadí král našel také svojí první letošní debutantku do UNC, Lady Čarohůlku! Její knihomolské tipy ocenil nejeden milovník literatury. Školní rok už běžel, co ale ještě vyhlíželi nadšenci létání, byla famfrpálová sezóna. Nerissa Metz na tom byla stejně, proto sepsala Zmijozelský létající manuál.

Ani v říjnu jsme se nenudili, zahájila ho Annie Elizabeth Harlow se svým článkem o Brně, který svými ilustracemi doplnila Annya Liddle. Hned po Annie se objevila další nová redaktorka se svým článkem. Nicolle Muerte se rozhodla podělit o své pocity, jaké je to být losos, a nejeden hradní exemplář s archivním číslem nostalgicky zamáčkl slzu. S memes se všude roztrhl pytel… nebo jak to vždycky začíná… a proto jsme vydali další díl! Naštěstí mi během vydávání článků zbyl čas i na sepsání jednoho vlastního, v němž jsem velice důkladně zkoumala mudlovské krytí Zmijozelských. S nadcházejícím Halloweenem se začaly objevovat i tematické akce, v Hadím králi jsme se ale rozhodli, že letos půjdeme trochu proti proudu a místo Halloweenu oslavíme Den zlatonky, který jsme z donucení nejmenovaného králíka přejmenovali na Den Potlouka. Aktivita v redakci vyburcovala i Barbaru Arianne Lecter, aby se s námi podělila o report ze zmijozelské výpravy. Napadlo vás někdy, co by se mohlo asi stát při studiu lišejníků? Tím ale ještě zdaleka nekončíme. Ferdinand totiž spolu s Nerissou Metz výletoval po dýňových farmách a pravděpodobně si pár dýní „vypůjčil“, aby měla Faye Sages z čeho vařit. V článku *Cucurbitacucumis* aneb Dejte si do nosu! se s námi dělí o několik skvělých dýňových receptů. Co by to ale bylo za Halloween bez děsivých outfitů? Nicolle Muerte jich několik od hradních obyvatel sesbírala a dokázala tak, že i temnota může být stylová!

V listopadu se Lady Čarohůlka rozhodla vyzpovídat naše háďata, která se pravděpodobně teprve až tehdy přestala bát, že by je jen tak pro nic za nic mohl sežrat Ferdinand. Angelinu Darkness nejspíš někdo zasáhl dýní takovou silou, že psala o dozvucích Halloweenu ještě v listopadu, konkrétně o tom, jak ho slaví sám velký bazilišek Ferdinand. Dost ale bylo dýní, už dlouho nebyli mazlíčci! Článku o těch nejzajímavějších zmijozelských zvířecích kamarádech se ujala Enola Gatito. Průběžně jsme hodnotili ještě stále probíhající Den Potlouka a některá vypracování nás pobavila natolik, že by byla škoda se o ně nepodělit. Po delší odmlce se rozepsala i oblíbená redaktorka Saiph Lacaille, která vyzpovídala primusku Enolu Gatito a tímto rozhovorem si vysloužila nominaci na článek roku v UNC, kde pro ni ještě pořád můžete hlasovat. Konec listopadu byl ve znamení prvního adventu, se kterým se taky pojí adventní kalendáře, o kterých jsem se tentokrát rozepsala já.

Komu se nelení, tomu se zelení, dokonce i v prosinci. Ale jen v případě, že mu zrovna Grinch neukradl vánoční výzdobu. Nebylo na co čekat, spojili jsme se s Tábory Hogwarts a vydali se za Grinchem po Polární stopě. I s vánočními svátky za dveřmi se Enola Gatito nemohla nepodělit o dojmy z halloweenského famfrpálového tréninku a Faye Sages se rozhodla detailně prozkoumat čokoládové žabky se zmijozelskými osobnostmi. Do redakce dorazil Ferdinandův bratranec Sir Ferdinando (nebo to možná byl Ferdinand s nalepovacím knírem) a zanechal po sobě stopu v podobě Hadích listů shrnujících hradní drby a šuškandy. Famfrpálová kapitánka Valvika Lopez a její zástupkyně Faye Sages se ve společném článku svěřily, jak se jim (ne)daří ovládnout chaos na famfrpálovém hřišti. Posledním článkem roku 2025 se stal Ferdinandův ultimátní wishlist od Angeliny Darkness, protože i hrozivý bazilišek (především hrozivý bazilišek) chce dostávat dárečky.

Dost bylo ale povídání, určitě čekáte i na nějaká čísla!

Počet šéfredaktorek: 3

Počet zástupkyň šéfredaktorky: 1 (ještěže tak!)

Počet nových redaktorů: 3

Počet vydaných článků: 54 (průměrně 4,5 článku na měsíc)

Počet soutěží/akcí: 6 (průměrně 1 za 2 měsíce)

Počet Ferdinandových sssykotů: 128

Dovolte mi na závěr poděkovat všem věrným příznivcům Hadího krále, kteří to s naším milovaným kolejním časopisem nevzdali, i když to s ním nevypadalo nejrůžověji a pomalu se probouzel ze zimního spánku. Právě díky vám, redaktorům a čtenářům, se nakonec probudit dokázal a teď už zase syčí ostošest. Těším se, co Hadímu králi přinese rok 2026 a doufám, že se tu ve stejném nebo větším počtu sejdeme i za rok!

Pro Hadího krále
Christina Meadows

Mazlíčci. Téma, které mě zatím stále velmi zajímá a kterému na hradě velmi holduji. Nejsem ale jediná! Zmijozel je very pet friendly. Jaké skvosty v našich chovech naleznete? Kdo drží nějaká nej? Na to všechno jsem se za vás podívala!

Někdo se mazlíčkování věnuje víc, někdo míň. Tak je to vždycky se vším. Kdo ze zmijozelských studentů však holduje chovu úplně nejvíc? Rozhodně Saiph Lacaille, která aktuálně vlastní úctyhodných 68 mazlíčků. Kdejaký majitel chovné stanice či útulku by jí mohl závidět! A jaká zvířata Saiph vlastní? 1 tlustočerva, 1 hafoně, 2 závodní šneky, 4 žáby, 8 krys, 9 maguárů, 12 kluběnek, 13 koček a 18 exotických žab. Tomu teda říkám sebranka! Co nemohu nechat zcela bez povšimnutí, jsou její maguáři. Většina z nich totiž dostala, stejně jako sama Saiph, své jméno po hvězdách. Saiph si tak vytvořila něco jako vlastní souhvězdí.

Mám-li zůstat u zvířecích jmen, musím zmínit svou další zelenou spolužačku. Tentokrát to bude Faye Sages. Ta totiž své mazlíčky pojmenovává po zákuscích! Moc doufám, že to nepramení z Fejčiny tajné touhy je všechny sníst! Doufám, že jí zvířátka prostě jen připadají sladké. Chcete malou ochutnávku z jejího sladkého baru?

Někdo má rád vdolky, někdo zase holky. To nám dokazuje Enselis Ismenia. Jestli si totiž Fejka ráda smlsne na dezertech, Ensí by si možná ráda smlsla na něčem (nebo někom?) jiném. Její dva maguáři totiž nesou krásná jména po ještě krásnějších hercích.

Co se týče jmen, ještě mi učarovala Leontýnka Střípková. Tato mladá čarodějka vlastní sice pouze dva mazlíčky, ale jména mají bezkonkurenční. Jsou to totiž krysa Dvířka a žába Klíček. Má to nějaký význam? Klíček patří do dveří, chce tím tedy Leontýnka naznačit nějaké mezidruhové křížení? A je to vůbec na našem hradě povoleno? Přibude do budoucna zvíře jménem Zámek? Možná se dozvíme v komentářích.

Opusťme ale problematiku jmen. Při stalkování průzkumu zvířátek zmijozelských studentů jsem narazila ještě na jednu zajímavě výjimečnou věc. Když už někdo vlastní více mazlíčků, má většinou aspoň trochu rovnoměrně zastoupeno více druhů. Jedna moje spolužačka ale viditelně holduje především jednomu konkrétnímu druhu – exotickým žabkám. Touto spolužačkou je Maraike Auri Nordahl. A z celkového počtu 24 mazlíčků je hned 15 z nich právě exotických kvákalek.

(Pokud trpíte obsedantně kompulzivní poruchou a spočítali jste zvířatka na tomto obrázku, zřejmě vám neuniklo, že jich je jen 23. Je to tím, že jednu její kluběnku mám právě na převýchovu u sebe já.)

Jména a druhy nejsou to jediné, co můžeme u mazlíčků sledovat. Další důležitou věcí jsou jejich geny. Zmijozel si odjakživa cení čisté krve. Není proto divu, že zelení studenti i u mazlíčků sledují čistokrevnost. Kolik čistokrevných zvířat mezi námi najdete? A kdo je vlastní? Podívejme se na to!

*Engorgio*

*Engorgio*

*Engorgio*

Takže to nám dohromady dělá celkem 49 nádherných a čistokrevných zvířat! No ale řekněte – není to krása, když genotypu vévodí pouze jedno písmenko?

Poslední dobou se nám ale na hradě rozmáhá maličký nešvar. Studenti nechovají pouze povolená zvířátka. Uchylují se mnohdy i ke zcela jiné zvířeně. No jen se na to podívejte:

Avastie Namua Whakaari

Prefektka se toho nebojí. Mimo povolené mazlíčky si vesele chová i divné zajíce a sovy k tomu. A navíc se ani trochu nestydí sovu využívat k jiné práci než k doručování pošty. Svítí si s ní na cestu! Nestyda!

Nerissa Metz

Okřídlená zvířata zjevně fičí. Nerissa totiž dělá do hmyzu. A rovnou do čmeláků. Já vím, že je super, když s mazlíčkem spolu ladíte. Když Neriss křídla, tak i mazlíček křídla. Ale co když máme na hradě nějaké alergiky na včely? No jak ti k tomu pak přijdou?

Magula Astra

O tom, že jaký pán, takový pes, ví své i Magula. I ona totiž dokonale ladí se svou ovcí. Kadeře jsou zkrátka in a je jedno, kolik máte nohou!

Michelle Frank

Takhle vypadá správný Zmijozel! Takhle se mi to líbí. Vášeň pro chov hadů není naší Michelle cizí!

Belle Carter

Ráda bych věřila, že ti netopýři jen letěli okolo. Ale to bych je nad hlavou Belle nemohla potkávat tak často! Je sice období Halloweenu, takže dokážu ocenit trendy a stylové doplňky, ale nevím, zda je správné takto počítat i živé tvory! Protože co když někdo příště přijde s pavouky!

Michellína Corbinová

A nyní se dostáváme k poněkud větším zvířatům. Michellína se toho nebojí a do pokoje si dotáhla rovnou jelena. A ještě si myslí, že když přes něj přehodí prostěradlo, že si ho nikdo nevšimne. To tak…

Olivia Barker & Gita Hrdličková

Velkých zvířat se nebojí ani Olivka s Gitou. Ty se vehementně pustily rovnou do chovu medvědů. No jak tohle dopadne!

Zoe Anna Hart

No a prvačka Zoe se rozhodla chovat šatní moly. Tak k tomu už vážně nemám co říct!

Co na zmijozelské mazlíčky říkáte vy? A mám se příště podívat na ty, které chovají naši studenti v mudlovském krytí? Dejte mi vědět!

Pro Hadího krále
Enola Gatito

Konečně je tu dlouho očekávaný rozhovor s novými přírůstky do naší zelené hadí rodiny. Pohodlně se usaďte, hoďte nohy nahoru a nezapomeňte ani na svůj oblíbený nápoj a kapesník. Ten je totiž taky důležitý, jelikož jedno oko dnes nezůstane suché! Připraveni? Skvěle! Jdeme na to!

Jaké byly tvé první pocity po rozhodnutí Moudrého klobouku?

Adelheid Everdeen: Úžasné, neboť mám ve Zmijozelu své přátele – Leontýnku Střípkovou, Vrtichvostíka Střípka a Michelle Frank!

Magula Astra: Byla jsem zvědavá, kam mě zařadí, ale když zaznělo Zmijozel, měla jsem radost. Přesně to jsem chtěla.

Nicolle Muerte: Do poslední chvíle jsem vůbec nevěděla, kam mě klobouk zařadí, ale když padl Zmijozel, musím říct, že mi spadl kámen ze srdce.

Olivia Barker: No, prvé pocity? Šok. Priznám sa, že som to skutočne nečakala. Akosi som sa stále videla ako žltá. Potom ma napadlo, že z tej miliardy ľudí, čo som už na Hogu za prázdniny stihla spoznať, zelený nebol nikto, iba Enolka. Cítila som sa tak zvláštne stratene, zblúdene. Ale to boli pocity, na ktoré som už dávno zabudla, akoby to bolo už pred miliardou rokov v živote niekoho iného. Lebo keď hadíci niečo vedia dokonale, tak je to to, aby ste sa cítili prijatý, vítaný, dôležitý, výnimočný a milovaný. Z pôvodnej obavy, že som niekde, kde som snáď omylom som sa v okamihu švihnutia prútika cítila doma. Obalia vás vo svojej láskavosti a priateľstve, v túžbe po prepojení. Ďakujem Merlinovi za každého zeleného. – usměje se –

Zatměna Tmavínová: Úleva. Můj první pocit byl rozhodně úleva. Přestože mi hodně lidí tvrdilo, že na rozhodnutí Klobouku ve výsledku nezáleží a že budu spokojená kdekoliv, tak jsem měla jasnou preferenci a přála jsem si být zařazena do Zmijozelu.

Co ty a hadí kolektiv?

Adelheid Everdeen: Musím uznat, že jsem opravdu silný introvert. I přesto mi hadí kolektiv připadá velice milý a nápomocný! A hned na začátku mi udělalo radost, že mne Olivia Barker pozvala do discordové skupiny pro háďata, což byl takový první socializační bod, který udělal někdo „jako by” za mne.

Magula Astra: Upřímně? Cítím se tu fajn. Lidi jsou přátelští, i když nejsem moc aktivní.

Nicolle Muerte: Je to super parta! Cítím se mezi nimi dobře a baví mě, jak jsme všichni tak trochu jiní, ale přesto držíme pohromadě.

Olivia Barker: Myslím, že som zapadla hladko a rýchlo. Priam okamžite. Hadíci sú super, sú ukecaní, radi sa zdieľajú, smejú, povzbudzujú. Na každú otázku dajú odpoveď, na každý problém riešenie. A robia to tak láskavo a samozrejme, že nikdy nemáte pocit, že sa nemôžete pýtať, že by ste vyzerali v ich očiach mimo, že by sa niekto pozastavoval nad banálnymi otázkami, ktoré zodpovedali určite za ich pôsobenie na Hogu už milión krát. Cítim sa medzi nimi skvele. – usměje se –

Zatměna Tmavínová: Hadí kolektiv je takové klubko zmijí… takže jsem velmi spokojená! Zatím všichni, které jsem potkala, byli moc milí a snažili se mi pomoci. Už jen z toho, jak bezprostředně a přátelsky spolu starší hadi komunikují, je jasné, že je to kolektiv, kde nejsou žádné vážnější problémy, kde by se třeba lidé hádali, pomlouvali atd. Cítím se ve Zmijozelu dobře.

Adelheid Everdeen

Máš nějaké oblíbence jak mezi hady, tak všeobecně na hradě?

Adelheid Everdeen: Mí oblíbenci jsou dost logičtí, a to Leontýnka S. a Michelle Frank. Ohromnou radost mi ale také udělala Avastie Namua Whakaari, která mi darovala 50 ks bertíkových fazolek, abych měla co sníst do Salazarovy přísahy a na zelené kartičky. Takže ještě jednou moc děkuji, Avastie!

Magula Astra: Určitě! Nicolle Muerte, která mě vždycky dokáže rozesmát.

Nicolle Muerte: Mám spoustu kamarádů v Havraspáru, ale i ve Zmiju. A přes léto jsem poznala i lidi z Nebelvíru a Mrzimoru.

Olivia Barker: No, tak tých skutočne hlbokých vzťahov som si tu ešte nestihla vypestovať až tak veľa, na to je asi potreba viac času, ale niekoľko duší už som si zamilovať stihla. Enolku som spoznala ako prvú ešte na tábore. Bola úchvatná, otvorená, priateľská. Bola tým najskvelejším uvítacím výborom v hradnom sklepení. – usměje se – Moja patrónka, Chris, je tak skvelá osôbka, neverím, aké šťastie ma postretlo a aká duša ma vedie hradom. Jej úchvatná otvorenosť a priateľskosť ma už mnohokrát odzbrojila. – usměje se – Andrejka Černá je síce z inej fakulty, ale jej priateľstvo a rozhovory sú mi ako Lumos – veľmi si ich užívam. Spomeniem ešte Williama J., Isabellu W., Collina S., ktorých som spoznala medzi prvými ešte dokonca pred registráciou na Hog, ktorý ma sem vlastne doviedli, sú super. – usměje se – A nesmiem zabudnúť na moje milované fialové Nicolette a Emku, sú to tie najúžasnejšie fialové, ktoré som zatiaľ mala tú česť spoznať. – vřele se usměje – Som za nich veľmi veľmi rada. Určite som nespomenula všetkých, ale zas kto by to čítal, no nie? – zubí se –

Zatměna Tmavínová: Poměrně jsem si sedla se zmijozelskými nováčky. Adelheid, Amber, Nicolle, Olivka a Thorne jsou moc fajn. Moc fajn je i moje patronka Enola. A z jiných kolejí mám ráda havraspárskou Auroru a Sabrinu. Navzájem se podporujeme v kreslení.

Magula Astra

Pro jaké předměty ses rozhodla a proč?

Adelheid Everdeen: Rozhodla jsem pro kouzelnickou první pomoc, protože při vaření lektvarů mívám často potíže. Když se do něčeho pustím, pracuji rychle a někdy trochu bez rozmyslu – a pak se stane, že kotlík vybouchne. A tak jsem si řekla, že by bylo super umět pomoci sobě, ale i ostatním, když se něco pokazí. Abych pak jen nemusela tiše přihlížet něčí smrti.

Magula Astra: Studuju démonologii. Není to jen temné, ale taky hrozně zajímavé a užitečné, když člověk ví, jak s tím zacházet.

Nicolle Muerte: Studuju létání na koberci, mytologii a spánkologii. Baví mě kombinace akce, tajemství a magie, a kdo by neměl rád létání? Jen mě děsí pan Olí. – směje se –

Olivia Barker: Trochu sa obávam, že s predmetmi som to trošku prešvihla. Každopádne som si vyberala také predmety, ktoré majú reálny presah do života. Aj keď sme síce na škole čarov a kúzel, asi sa mi nechce úplne tráviť voľný čas učením sa 12 spôsobov využitia dračej krvi, chápete, čo tým myslím. – směje se – Vybrala som si také predmety, ktoré by mohli môj život nejako obohatiť, siahla som po fortunácii, drobnohľade, zdravobití, tajoch lesa, kouzlech všedních dnú, tajemstvích úspěchu. A vlastne som si dala aj tie kúzelné témy, základné kouzelné formule, to sa zíde, osobnosti školy bradavické a kouzelné svátky.

Zatměna Tmavínová: Studuji latinu, lektvary a taroty a nemohu podat žádné uspokojivé vysvětlení, proč jsem si vybrala zrovna tyto předměty. Prostě bylo volno a já jsem byla nerozhodná. Kupodivu mě nakonec nejvíce baví latina i když není jednoduchá. Profesorka dává moc hezkou zpětnou vazbu.

Nicolle Muerte

Plánuješ se zapojovat do mimoškolních aktivit (například famfrpál nebo časopis)?

Adelheid Everdeen: Přemýšlala jsem nad famfrpálem, ale ještě uvidím… Po škole totiž většinou nemám moc volného času…

Magula Astra: Bohužel teď nemám tolik času, abych se do nich zapojila.

Nicolle Muerte: Jasně! Nemůžu se dočkat famfrpálu a taky se těším, až mi vyjde článek v Hadím králi.

Olivia Barker: Ani do novín ani na famfrpál sa zatiaľ nechystám. V budúcnosti som tomu samozrejme otvorená. Momentálne mám v pláne dopracovať sa v Sub Salix ku bobríkovi, to nejaký čas potrvá, a do bežného hradného života za zapájať určite plánujem. Každopádne posledné 2 týždne som stratená v bubline Elysejského klíče (nebudem vysvetľovať, ale kto to pozná, ten vie, o akej bubline hovorím,  kto nevie, ten nech je rád), takže momentálne ide Hog jemne bokom ale ja sa utrasiem a som späť v plnej poľnej. – zasměje se –

Zatměna Tmavínová: Plánuji. Problém je, že já vždycky plánuji tolik věcí a nakonec skutek utek…

Kdo je tvůj hadonoš a jak jste si sedli?

Adelheid Everdeen: Mou hadonoškou je Leontýnka Střípková. Jak už jsem psala výše, má kamarádka, takže jsme si sedly úplně báječně. Já nemám ráda, když mne lidé do něčeho tlačí, a Leontýnka je taková free.

Magula Astra: Můj hadonoš je Hope a sedly jsme si skvěle. Hope je milá, ochotná poradit a hodně mi pomohla se zorientovat.

Nicolle Muerte: Moje hadonoška je Mišelínka a přirostla mi hned k srdci. Je super, vždycky poradí a umí z člověka dostat to nejlepší.

Olivia Barker: Christyne Halwiger je môj hadonoš, patrón, a nikoho lepšieho som si ani nemohla priať. – usměje se – Je naozaj skvelá, priateľská, veselá, ukecaná, otvorená, láskavá, zaujímavá žena, myslím, že sme si sadli veľmi, pevne verím, že je to vzájomné, máme spoločné témy a je proste super. Ďakujem, drahá Chris. – usměje se –

Zatměna Tmavínová: Můj hadonoš je Enola Gatito. Jsem ráda, že je mojí patronkou právě ona. Jsem poměrně introvertní a často mi trvá dlouho seznámit se s cizími lidmi. Enol je ale tak neuvěřitelně milá, vstřícná a nápomocná, že i když ji znám chvilku, nebojím se za ní přijít třeba i s nějakým hloupějším dotazem.

Olivia Barker

Co ráda děláš ve volném čase?

Adelheid Everdeen: Ráda šiju na mudlovském šicím stroji, hraji na hudební nástroje, čtu knihy a píšu vlastní blog.

Magula Astra: Ve volném čase nejraději trávím chvíle s Nicolle nebo odpočívám. Zároveň se snažím být co nejvíc aktivní na hradě a zapojovat se do dění.

Nicolle Muerte: Ve volném čase jsem buď na hradě, nebo venku na výletech.

Olivia Barker: No, odkedy som na Hogu, tak všetok môj voľný čas som strávila súťažami a hradnými či táborovými aktivitami, sa priznám. Veľmi ma to pohltilo a všetko ostatné išlo bokom. Užívam si, že ma Hog motivuje tvoriť a rozvíjať kreativitu, Merlin vie, že to potrebujem. – zazubí se – Teraz je to ten Elysejský kľúč, ten taktiež pohltil v mojom voľnom čase úplne všetko (niekedy mám pocit, akoby som to ani nedokázala inak, ako „všetko alebo nič“…), no ale inak rada čítam, pozerám seriály, užívam si okolie, prírodu, milujem čas s priateľmi, s krstnými deťmi a ten si veľmi užívam…

Zatměna Tmavínová: Volný čas je složitá otázka… jakmile mám delší dobu volno, začnu se cítit provinile, že nedělám nic produktivního. A pak si neužiju ani aktivity, které by mě normálně bavily. Poměrně ráda uklízím, protože u toho mohu „vypnout“ hlavu. Také ráda kreslím.

Jsi spíše pro tým pes, nebo kočka? A je nějaké konkrétní plemeno, které se ti líbí a proč?

Adelheid Everdeen: PES! Rozhodně pes! Mí rodiče se teď během školního roku starají o mého psa, který se jmenuje Kili. Oh! Jak moc se mi po něm stýská. Když on nemá v sobě ani kouska magie a Bradavice by prostě neviděl, stejně tak, jako je tomu u mudlů.

Magula Astra: Doma máme oboje. – směje se – Takže se nekloním jen k jednomu. Každé má svoje kouzlo.

Nicolle Muerte: Těžko říct. Doma máme oboje, takže si užívám to nejlepší z obou světů. – směje se –

Olivia Barker: Ja som tým aj aj. – usměje se – Vždy sme mali aj psov, aj mačky a neviem sa rozhodnúť, ktoré mám radšej, alebo ak by som si mala vybrať iba jedno, ktoré by to bolo… Neviem…  Máme doma podobného psíka ako zlatý retríver, len je trochu menšia – to je asi moje preferované plemeno.

Zatměna Tmavínová: Kočka. Jednoznačně tým kočka. Konkrétně tým mainská mývalí kočka a tým ragdollka. Ale jsem také tým kočka u sousedů, kterou si můžu pomazlit, když ji potkám, ale nemusím se o ní starat a mít zodpovědnost za živého tvora.

Zatměna Tmavínová

Která část přísahy ti dělala potíže? 

Adelheid Everdeen: Zelené kartičky byly nejtěžší. U nich jsem minimálně tak 3× bouchla a 10× dostala bláto. Byla jsem z toho opravdu zoufalá.

Magula Astra: Ta s výzvou! Málem jsem ji nestihla! – tváří se zděšeně –

Nicolle Muerte: Chtěla jsem být první, ale výzva mi to nedopřála. Trochu mě to zaskočilo, ale nakonec jsem se smála sama sobě.

Olivia Barker: Priznám sa, že už si to veľmi nepamätám, ale asi vyslovene nejaké problémy som s tým nemala. – usměje se –

Zatměna Tmavínová: Největší potíž mi dělalo dostat se k samotným úkolům. Nevím, co bylo špatně s mým prohlížečem, ale polovina mapy se mi nezobrazovala a v průběhu přísahy mi zmizelo menu, kterým se dalo k úkolům dostat. Zachránila mě Olivia, která mi poslala přímé odkazy na všechny úkoly.

Máš na srdci něco, co bys chtěla předat příštím háďatům?

Adelheid Everdeen: Jděte do Salazarovy přísahy, hodně vás to naučí a seznámí vás to s chodem školy. Dát to sice zabrat a přijdete o trochu volného času, ale stojí to za to!

Magula Astra: Nebojte se, i když ze začátku tápete. Kolej vás přijme takové, jací jste, a hadonoši, jako třeba moje Hope, vás vždycky nasměrují správně.

Nicolle Muerte: Pokud vás někdo přistihne, jak se plazíte po chodbě po půlnoci, jen řekněte, že trénujete na famfrpál.

Olivia Barker: Nebojte sa, objavujte, skúšajte, pýtajte sa, nadväzujte priateľstvá, užívajte si to… Je to krásny svet – usměje se –

Zatměna Tmavínová: Noste rukavice do laboratoře… jako vážně!

Tak, to je od našich prváků vše. Doufám že jste se dozvěděli něco zajímavého a zábavného. Příští rok snad bude háďat více. Mějte se krásně a snad se uvidíme na chodbách školy!

Pro Hadího krále
Lady Čarohůlka

Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. Tak začneme tím hájem, protože tak to bylo. Prostě jsme byli v háji. Ale všeho do času…

Nebyl to ani máj a rozhodně ne první. Jediný pták, co se kolem potloukal, byla nějaká opelichaná sova, která nesla k hradu dopis. A zmijozelská výprava se pomalu srocovala u hájenky, kde čekala na lesnici. Bylo štěstí, že vůbec přišla, protože celou dobu, co ve Velké síni rozdávala vstupenky, vypadala dost použitě.

Zatímco Zmijozelští čekali, krátili si chvíli konverzací s Hlavou 12, která intenzivně žvýkala červa žvýkačku. Mimochodem… věděli jste, že když Hlava na kůlu něco sní, propadne jí to krkem a skončí to na zemi? (Poznámka: Nezapomenout jako školní trest udělovat studentům úklid pod lesními Hlavami.)

Po nějaké době se připojila i lesnice, která hned všechny zpravila o tom, co se v lese děje. Nebyl to Jeníček s Mařenkou, co okrádali nebohou stařenku o střechu nad hlavou, ani brutální myslivec, který by páral chráněným vlkům bříška a pak je házel do studny. Byly to dýně. Ano, přátelé, jak nečekané v této předhalloweenské době. Dýně!

Jakmile jsme prošli skřípající bránou (Věřte mi, opravdu vrže schválně. Jak jinak by člověk věděl, že někdo leze dovnitř, nebo nedej Merlin ven?), neviděli jsme nic podezřelého, a tak jsme se vydali za nosem po jedné z lesních cest mířících do hloubi lesa. Tu a tam někdo něco sebral, tu a tam někdo viděl podivná světýlka. Teprve až po nějaké chvíli se jedna z odvážných studentek rozhodla prohledat křoví, kde našla ležet… dýni. Úplně obyčejnou dýni. Pro tohle jsme přišli?

Po chvíli debatování několik slečen seznalo, že bude fajn dýni sebrat a donést do školy na výrobu polévky. Když ji začaly slečny nadzvedávat, kolem se objevil celý gang dýní. Tyhle už nevypadaly ani mírumilovně a ani neškodně. Cenily na nás vydlabané ksichtíky a vypadalo to, že nás brzo sežerou. Nějakou dobrou duši napadlo, že je zneškodníme uhašením plamínku, ale voda skončila nejen na jedné ze členek výpravy, ale u dýní se vypařila. Dalším „skvělým nápadem“ bylo použít vznášecí kouzlo, tím ovšem byli vyrobeni létající dýňoví zabijáci. Za jiných okolností by to bylo super, ale teda beze mě. (Možná by tomu mohla včas zabránit lesnice, kdyby u jednoho stromu intenzivně nestudovala lišejníky. Zlé jazyky však tvrdí, že strom byl poslintaný a ozývalo se od něj chrápání.)

Úprk byl více než na místě, a tak jsme vzali nohy na ramena. Někdo se rozběhl k jezeru (protože proč nevypařit celé jezero), někdo do lesa, a tak se stalo, že jsme nakonec běželi tak nějak napůl tam a napůl onam. Naštěstí také všichni společně. Běželi jsme a běželi, co nám síly stačily, až jsme doběhli k podezřele vypadající polorozpadlé chajdě. A co je děsivějšího, než být sežrán agresivními dýněmi? Být sežrán něčím, co obývá chajdu. Ale získá nám to pár minut existence navíc. Možná.

Když jsme do chajdy vlezli, nikdo tam nebyl. Aspoň podle několika jedinců, kteří nepočkali a nepřivykli scéně, která se naskytla! Hned na druhý pohled jsme viděli (někteří z nás už na ten první) v rožku hromadu dýní a ve druhém malého čaroděje u velkého kotle, který se intenzivně snažil cosi uvařit podle zahumusené příručky.

Jako správní skauti hadi jsme nabídli pomoc, ale tu náležitě odmítl. Namísto toho nám koktavě začal vyprávět, jak se snaží o tu nejlepší dýňovou polévku široko daleko, ale vždy když dojde na zaklínadlo, tak to v kotlíku pufne a vyletí agresivní magické dýně, které postupně zamořují les.

Nenechali jsme se odradit. Hned několik rukou najednou sáhlo po kuchařce, kterou začaly nejen ruce, ale i oči studovat. Našli jsme něco, co bylo trochu znepokojivé, ale neodradilo nás to…

Zaklínadlo pronést musíš,
skvělou manu potom zkusíš!
Čtyři verše jenom má,
ňamka je pak výborná.

KAŇKA 

Co naplat, i daly se slečny do odstraňování kaňky, kterou nejprve rozšmrdlaly snad úplně všude po kuchařce, i tam, kde ještě nic nebylo, ale mělo to i pozitivní stránku věci – krom žloutenky typu A našly zbytek zaklínadla!

Vymysli je, to není záhada,
důležitá je jen tajná přísada.
Přísadou tajnou je velké NIC,
a ne, není to ta z Bradavic.

Slovo dalo slovo a na radu kuchařky a bez svolení úplně všech přítomných (lesnice, která zas někde studovala lišejníky, malého koktavého čaroděje a dýní, které se pomalu, ale jistě snažily dostat do domku) se zrodila naprosto magická chvíle. Tajnou přísadou je totiž LÁSKA. Naštěstí se nenašel žádný dobrovolník, který by prošel žaludkem a byla z něj láska, a tak lesnice cvičně z polospánku zkusila sen zamilovaných.

Merlinužel zamilované oči nestačily, a tak došlo na veršování.

V kotli už to hezky bublá,
nevařil ji žádný mudla.
Na dýni je třeba kudla
a pak tam hoď třeba pudla.

Co se stalo pak, nikdo nečekal. Normální by bylo, aby se pudlové vzbouřili a přidali se k dýňovému povstání, opak byl ale pravdou. Lektvar v kotli zabublal a začal do sebe všechny dýně z blízkého i širokého okolí vtahovat. Protože vtáhl nejen dýně, ale i nějaký nepořádek, ten pak zase s velkou slávou vyvrhl. Obsahoval výluh z děravých ponožek, myšek, ale i několika bylinek.

Věřte nevěřte, jeho chuť pak ale byla tak lahodná, že byl zlý čaroděj tak nadšený, že nám dal nejen ochutnat tu lahodu, ale také čokoládové teleportační bonbonky, protože s lesnicí by pořádně nehnulo ani pět požíračů žab. Až tak zajímavé ty lišejníky byly!

Co říci závěrem? Doma podle dnešního receptu vařit nezkoušejte. Ne vždy docílíte vylouhováním ponožek lahodné chuti. A jestli na vás něco útočí, nedávejte tomu křídla.

Dýňové sezóně 3× zdar!

Jména v článku nejsou cíleně z důvodu sklerózy autorky. Věřím, že se všichni ke svým činům doznají v komentářích a dotvoří tak atmosféru výpravy.

Pro Hadího krále
Barbara Arianne Lecter

*PŘENÁŠEDLO NA TO-DO LIST*

Pozn. redakce: Akce i večírku se účastníte na vlastní nebezpečí. Za ožužlané palce u nohou neručíme.