Sykoty z podhradí

 "Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná." Je 24.12. asi kolem sedmé ráno. Velká Síň je celkem prázdná, sem tam sedí někdo u kolejního stolu a dopřává si brzkou ranní snídani. Vcelku normální ráno. Až na to, že v rohu je vyhrazen velký prostor a všichni tuší, co tam přijde. Ano, ano, vánoční stromeček. Na to, co se půlka hradu těší, George a havraspárské studentky to vítají a ten zbytek ho nenávidí. Lidé dosnídávají a rychle prchají pryč. A vědí proč. Již brzy toto poklidné tiché ráno zmizí rychleji, než se John promění v modrou berušku. Z vrchního patra se ozývá dupot a řev. Zbývajícím studentům se objevuje v očích strach, berou tousty do ruky a prchají. Lov na magíky pokračuje i dnes a připojují se už opravdu všichni. Dveře velké síně se otřásají. Lidé uvnitř třeští své vystrašené oči na dveře a čekají, kdo se první vřítí do síně s náručí sněhových koulí. Dveře se rozlétnou a s nimi vtrhne do síně dav studentů, při čemž někteří už teď vypadají jako sněhuláci. Koule létají na všechny strany a ti, co nestihli získat zelené kartičky, se marně kryjí za prázdnými talíři od snídaně a doufají, že je nikdo netrefí. Ti více naivní tvorové zalézají pod stůl a snaží se najít východ. Však z tohoto bílého pekla není úniku. Koule sem koule tam. Není poznat, kdo je kdo. V nastalém zmatku se některým šťastlivcům podaří vyklouznout ze síně, však jejich kroky nevedou do tepla kolejní místnosti nýbrž do laboratoře. Namíchat kartičky, přemluvit trolly o prodání nějakých těch sněhových koulí a opět se vrhají zpátky do bílé bitvy, aby pomstili svá zkoulovaná ústa. V bitevní vřavě se občas ozve jásavý výkřik: „Mám ho!“ načež je tento výkřik umlčen salvou sněhových kulí. Bitva nebere konce. Každý se snaží dosáhnout svého cíle. PLESK! Poslední sněhová koule na malou chvilku nastolila ve Velké síni ticho a všechny zraky se upíraly na profesora Kilahima, který hůlkou přidržoval na kousíčky rozřezaný vánoční strom a jen tak tak se udržel, aby veškerá polena a větvičky nesletěly na hlavy přihlížejícím profesorům, vánočním skřítkům a koulujícím se studentům. "Kdo to byl?!" dožadoval se profesor odpovědi, ale ta mu měla zůstat odepřena. Pan profesor Werewolf zavrčel a mávl hůlkou k volnému místu. Několik větví se ochomýtlo těsně kolem několika havraspárských studentek, které stály s Georgem a přistály na místě, kde měl být za malou chvíli postaven monumentální strom. "Očividně nikdo, Midare," šlehl John pohledem po síni a zpražil pohledem několik zmijozelských studentů, kteří právě cpali sněhové koule Orestě za hábit. Už i Midar složil svou stromovou nadílku na jeho snadbudoucí místo a pomocí složitého zaříkávání a ještě složitějších pohybů hůlkou začal strom pomalu ale jistě dávat dohromady. Sněhová bitka se znovu bujaře rozmohla. Studenti opět vytáhli koule od Oresty z hábitu, člověk by neřekl, kolik se Orestě těch koulí do hábitu vejde. A opět byl každý bílý. Každý účastník bitvy, každá modrá u George. A pak došly koule, tak se vytáhly hůlky a najednou po Síni pobíhali samé skřítky a skřítci. A hned měl John tři pod hábitem a nikdo ani nevěděl, jak je to možné. Už ze zvyku pár skřítek narvalo pár skřítek Orestě do hábitu, protože jinak by jí to bylo líto. Midar se snažil dát stromek dohromady, musel sám, protože John měl moc práce dostat skřítky zpod hábitu. Salazaružel, Midar byl tak rozrušený ze spousty malých bytostí, takže Katelyn Austerová skončila na vrchu stromku a pár nepodstatných červených, které nemají snad ani jméno, skončilo natažených a spojených kouzlem jako řetězy. Aby nešlo o barvovou diskriminaci, dal na stromek Midar pár zelených. V tu chvíli se ozval velmi rýpavý hlas za Midarem, který zrovna obdivoval své dílo. „Něco se vám na tom stromku hýbe, pane kolego.“ „Ale to jen fouká trochu větříček,“ řekl Midar, aniž by se otočil. „No myslím, že pro studenty Zmijozelu by tu bylo jiné využití. A hlavně moc neladí s tím stromkem,“ pokračoval v kritice dál pan ředitel. „Myslíte, že bych s nimi měl vytírat podlahu?“ podivil se Midar a konečně se na ředitele otočil. Ředitel jen tázavě zvedl obočí a odešel do své pracovny. Pan profesor s nechápavým výrazem opět obrátil ke stromku a pozoroval kmitající se nožičky studentů. ´Možná bych je měl sundat. ´ Pomyslel si. Ale pak ho napadlo něco jiného. „Chtěli byste dolů co?“ zakřičel na kymácející se studenty. Nebelvírští křičeli že ano, že mají závratě a jiné podobné blbé kecy, kdežto zelení taktně mlčeli. Věděli, že prosení je dolů nedostane. „Prosím sundejte je, pane profesore.“ Ozvalo se u nohou Midarovi. To jedna Nebelvírská studentka v podobě vánočního skřítka tahala pana profesora za hábit a prosila. „A nesundám a nesundám,“ vysmál se jí Midar a odkopl skřítku někam do davu. Kouzlem ještě přičaroval visící studenty, aby se nekymáceli, zacpal jim pusy velkými baňkami, aby nemohli mluvit, což mělo za důsledek, že velký řetěz ze studentů vypadal jako skupinka slintajících prasat. Visící  Zmijozelští si pomysleli, ´No co alespoň máme skvělej výhled. ´Nadšení je však brzy přešlo, když jim na hlavu začaly dopadat Nebelvírské sliny. „Nemá on učit Obranu proti černé magii?" zapištěla bezradně skřítka, která až do téhle doby tahala Midara za hábit, ale nyní už brala malinkaté nožky na ramena a snažila se, aby byla z dohledu dřív, než se i ona stane nechtěnou vánoční ozdobičkou na obřím stromku, který nově zdobil Velkou síň. John se konečně dočkal, když se mu studentky pod hábitem proměnily ze skřítek zpět a s ruměncem ve tváři je vyhnal psát školní trest se zněním: "Kolejnímu se pod hábit neleze na 10 palců". Rozvážným krokem došel k Midarovi a pomalu ale jistě si uhlazoval svůj nový vydří kožíšek s medvědími tlapami místo bambulí, který si nechal na zakázku dovézt až z Kruvalu od navrátivší se madam Wynne. „Midare," začal a kriticky hleděl na vánoční stromek a pramínek slin, který ho o kousek minul. „Nejsem si jistý, zda by proti tomuto aktu nevystoupila studentská rada a nevyjednávala pro tebe nějaké sankce." Midar koukl na Johna a na stromek, kde sebou právě otráveně škubala ozdobička Osiris, která měla v puse purpurovou baňku a snažila se všelijak vyhnout slinám, které kolem ní kapaly. Midar přizvučel: „Hm." „A taky si nejsem jistý," pokračoval John, „zda by se sem na vánoční svátky nesnesly sovy od rodičů, jak to, že jejich ratolesti nejsou doma, když psali, že dojedou. Takže pro dobro nás všech..." John se odmlčel a koukl doleva i doprava, zda jej nikdo neposlouchá. To, že se za stromkem cosi hihňalo, bral jako věc jasnou a pokračoval. „Ty, kteří jedou na svátky dolů sundej, zbytek nech do večera vydusit," šeptl a mimoděk dodal: „Svedeme to na teambulding!" A s přáním nádherných vánoc nechal Midara sundat jednoho zmijozelského a všechny Nebelvírské. A tak vám přejem Šťastné a zelené. Váš Zmijozelský vánoční ozdobný slintající řetěz.

"Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná."  Elanis vešla do kolejky a zamračila se. To, co viděla, se jí vůbec nelíbilo. Přijela po víkendu na hrad a skoro nepoznala svou vlastní kolejku, spíš to tu vypadalo jak u… No, takhle to určitě nikde nevypadá. Všude po zdech byly plakáty kolejní ředitelky, nebyly ani vidět zástavy. Místo starého obrazu Salazara byla obří mrkající Kedina podobizna. Elanis si přitáhla jednoho naivně poskakujícího prváka. „Co se stalo?" „No, měnilo se přeci vedení! Trochu předčasně, bylo to velké překvapení!" v tváři malého prváka bylo vidět nadšení. „Dokonce jsme dostali lízátka, která se nikdy nevylízají!" a ukázal Elanis velké lízátko s hlavou Noxy. „Hm." Elanis se otočila na podpatku a vydala se do své ložnice. Trochu doufala, že na povlečení nebudou malé Kedy. Naštěstí nebyly, ale kolejka byla naprosto vycíděná. Žádný pavouk, žádná pavučinka. Elanis měla dojem, že bude zvracet. Jediné, co bylo alespoň trochu pozitivní, bylo, že se hlava Noxy a Ked neobjevila na žádném zmijozelském povlečení. 'Kam se asi poděla Barbara?' blesko Elanis hlavou a aniž by si vybalila obří kufr plný váčků s galeony, vydala se svižným krokem dolů do kolejní místnosti a dál do hradu, kde by se dozvěděla víc. Když se dostala až do místnosti, kde se na celý hrad usmívalo vedení všech kolejí, nestačila se divit. Nejen, že vyměnili Barb a nedali jí ani post prefekta, ale vyměnili i Giní a Elízu, které už nezastávaly žádnou funkci. Jen Tydynce přibyl nový oficiální post kolejního bezďáka, na kterém smutně pomrkávala její podobizna. Ked šťastně objímala Noxy, která se tvářila jak měsíček na hnoji a pod nimi ležely na zemi Kristie a jakási dívka, ve které na druhý pohled Elanis rozpoznala Wenai. Kristie Wenai radostně objímala což jí Wenai oplácela pohrdavým a nezúčastněným pohledem. Vlastně to vypadalo jako by značila směrem k Elanis: „Nevšímej si mě, já tu nejsem!“ a dál trpěla pod Kristie. "No to snad néééééé!" Vykřikla a třeštila oči na usmívající se fotografii nového Zmijozlského vedení, na kterém sama sebe jako pokladníka nenašla! Popošla kousek blíž, aby fotografii nového vedení podrobněji prozkoumala. Poznávala Ked která se zářivě usmívala a kolem ramen držela Noxy, které se na hrudi lesklo krásné zlaté P. Vedle ní se krčila malá studentka kterou Elanis neznala, ale už od prvního pohledu poznala, že jejím mozkem bude Noxy. Na druhé straně se vedle Ked pyšně nesla se stříbrným odznakem P  Kristie. Pod nimi na zemi klečely Reneé jako famfrpálová kapitánka a Amber jako nový pokladník. Elanis neměla slov. Co to jako provedli s její kolejí? Dívala se na oslavující dav. Přihnala se k ní Kristie a do ruky jí vtiskla lízátko s Noxyninou hlavou. Elanis na něj s pohrdáním pohlédla a zeptala se Kristie. „A s tím si mám jako vytřít zadek nebo co?“ a mrskla po Kristie lízátko zpátky. Rozhlédla se, jestli v davu neuvidí Barbaru nebo někoho jiného ze „starého vedení“. Naštěstí zahlédla Tydynku, která zpodstolu kradla ze stolu nějaké jídlo a tak za ní Elanis vlezla pod stůl. Tydynka vypadala opravdu bídně. Na sobě měla zmijozelskou vlajku, pořádně rozdrbanou. Elanis vykulila oči. „Co se ti stalo?" „No oni mě teď mají jako za maskota. Nosím tohle odrbané a jídlo si musím krást. A když si stěžuju, jsem nařčená z toho, že si stěžuju! A že bych měla být ráda, že jsem maskot!" Elanis tohle stačilo. Vylezla zpod stolu a rozhlédla se kolem. Noxy zrovna rozjížděla nějaký tanec na stole a nová kolejní pokladnice si spolu s ostatními kutálela galeony tam a zpátky. To vhánělo Elanis slzy do očí. Její pracně vyleštěné galeonky! Její pracně spočtené galeonky!!! V tom promluvila Ked. „A teď všichni půjdeme dělat body a vyhrajeme pohár!" A v očích měla výraz, který jasně vyjadřoval, že si myslí, že to všichni udělají. Ale nikdo nezměnil své dosavadní chování. Ked se zatvářila překvapeně. „Co si jako myslíte? Že se budete flákat?“ zařvala na ně Ked a svou hůlkou vyčarovala obří bič. Po jejím vzoru to udělala i Noxy. Obě teď práskaly bičem nad studenty. Amber stála vedle nich a podávala Noxy za každé prásknutí bičem jeden galeon. A Noxy práskala a práskala. Občas někoho šlehla přes ruku, někdy přes nohu, ale Elanis… Elanis to od ní schytala do tváře. Elanis se po tváři kutálely slzy bolesti a zlosti. Jedna studentka prvního ročníku přišla za Amber, že už si nemůže zapsat další předmět, jelikož nemá peníze. Amber se jí chystala galeon dát, když v tom jí chytla Noxy za ruku a galeon jí vytrhla. „Musíš si ho zasloužit!“ křikla na nováčka a ukázala na svoje boty. „A ať se lesknou.“ Holčička neměla na výběr. Noxy měla bič a hlavně to velké zářivé P. A co tvrdí školní řád? Poslouchej své vedení. Klekla tedy na kolena a začala Noxy čistit boty. To už Elanis zuřila. Utřela si z tváře slzy i krev, která jí tekla z rány od biče a vykročila k Noxy. Noxy už už chtěla prásknout bičem, ale to už před ní stála Elanis v celé své výšce. Po tváři jí i přes veškerou snahu stékala krev, ale přes brunátnost byla sotva vidět. Noxy naprázdno polkla. „Musíš mě poslouchat!" pípla přidušeně, ale docílila pouze toho, že se Elanis zúžily oči zlostí a zaťala ruce v pěst, až klouby zapraskaly. „Nemusim!" procedila skrze zaťaté zuby Elanis a šmátrala po hůlce. Ale ouvej! Hůlka i veškeré její jmění zůstalo v kolejní místnosti v kufru, který si Elanis nestihla vybalit. Jak byla pošetilá, když si myslela, že se bez všech jejích věcí obejde! Noxy se na tváři objevil vítězoslavný úšklebek a po očku mrkla na Ked, která právě za pomocí biče terorizovala domácího skřítka, který jí nesl dietní řízek na zlatém podnose. „A ty nás budeš poslouchat," ušklíbla se primuska a ukázala bělostný chrup, na které čistozub od doktora Zubáka jistě odvedl tu nejlepší práci. „Chápeš to? Prober se, to vaše ejchuchů je u konce, já to tady vedu, slyšíš? Já to vedu, prober se, Elanis..." „...prober se, Elanis? Haló? prober se!" Elanis se škubnutím probrala a s upocenou tváří a rozježenými vlasy zírala na Barbaru, která s ní cloumala v její posteli. Elanis se zmateně rozhlédla, ale nikde nebylo ani vidu ani slechu po vládě Noxy a Ked. Pavučiny byly na svém místě a plakáty s portréty rozhodně dívčí ložnice nezdobily. Elanis vyskočila z postele v její zeleno-stříbrné noční košilce, bleskově seběhla dolů do kolejní místnosti a mnula si oči. "Byl to sen? Byl to jen sen, sen to byl!" Pokladnice se zhroutila do křesla u vyhaslého krbu a nohou srazila několik lahví ostružinového vína, které se podařilo nejmenovaným uzmout na včerejší velký kolejní večírek...

"Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná."   Byl sychravý den, nikomu se nechtělo vystrčit paty z hradu, ale jedna jediná událost udělala to, co by neudělal ani hon na 1000 bodů zadarmo. Rozhodující famfrpálový zápas se blížil. Proti sobě měly nastoupit družstva profesorů a Nebelvíru - dva velmi silní a vyrovanní soupeři, kteří mohli zapříčinit famfrpálový pat letošní sezony. Chumelenice za okny nikoho neodradila od toho, aby se vydal přes zavátou stráň koukat na boj, který spolu tyto týmy svedou. Rychle se uzavíraly sázky a skeptik Lee Mortir chodil po hradu a mumlal si cosi o vedení týmů a "já bych jim ukázal, jak se to dělá". Pomalu ale jistě se začalo schylovat k nejhoršímu. 9:58 už byli hráči připravení na svých košťatech a netrpělivě ťapali v břečce, která pokrývala famfrpálové hřiště. Zmijozelský tým si na tribuně přes huňaté rukavice okusoval nehty a komentátor hlásal: "Zápas bude zahájen za pět, čtyři, tři, dva jedna..." Zazněl hlasitý hvizdot píšťalky a všech 14 hráčů se odlepilo od země. Zraky diváků se upřely na 14 statečných, kteří se vydali do toho sajrajtu létat. Nikdo jim to nezáviděl, ovšem každý to znal, když Vás famfrpálový kapitán vytáhne za límec z vyhřáté postele a prostě vás posadí na koště a 'sraž co nejvíc v té jiné barvě, než máš ty'. Jasnou výhodu mají modří a žlutí, kteří se alespoň na tom koštěti stihnout rozkoukat. No, to odbočujeme. Zápas byl velmi vyrovnaný po celou dobu a dalo by se říct, že profesoři chtěli napravit svou reputaci po ostudném zápasu se zelenými a dali se do boje. Mírumilovná Leti střílela potlouky po všem, co se hýbalo nevyjíma hráče vlastní barvy, střelci stříleli camrál kam to šlo. Ovšem zápas ne a ne skončit i přes velké nasazení. Dalo by se říci, že profesoři to mají v kapse. Jenže přišlo odpoledne a tajná porada s panem ředitelem. Kapitánka profesorského týmu, paní profesorka Malrinová, najednou opustila svou pozici a nechala za sebe nastoupit na brankářském postu velmi chabou náhradu. Není tedy divu, že se skóre začalo měnit ve prospěch Nebelvíru. Bylo to, jako kdyby profesoři v bráně ani nikoho neměli. Brankář lítal ze strany na stranu, většinou však na starnu špatnou, než letěl camrál. Pravděpodobně byl pod vlivem matoucího kouzla, jinak si to totiž diváci nemohli vysvětlit. Zmijozelské řady začaly blednout. Bylo to tady. Okamžik, kdy Nebelvírští vyrovnali skóre. Okamžik, kdy už stačilo úlisnému Nebelbrachovi, aby chytil zlatonku a naděje Zmijozelských by se navždy rozplynuly. Z hráčů na hřišti už se pomalu ale jistě stávaly rampouchy. Jejich ruce a zadky přimrzaly ke košťatům. Nejzmrzlejší však byl pan profesor Werewolf, který zrovna zapomněl své teplé podvlíkačkové kalhoty, a proto se na koštěti cítil poněkud více nesvůj. Sám si pod nos nadával, jak je hloupej, že kdyby dneska spal ve své posteli, na kalhoty by určitě nezapoměl. Když už to doopravdy vypadalo, že Nebelvír nakonec zvítězí, přihrnula se na hřiště kapitánka profesorů. Celá rudá, ale nikoliv od mrazu, ale od zlosti. Začala na své hráče z plna hrdla křičet: "Vy bando líná koukejte pohnout těma zmrzlejma zadkama a ať to lítá." Celá rozčílená pak nasedla na koště a mumlala si pod nosem: "Mně nikdo nebude říkat jak to mám tady hrát. Mně je jedno, že se tomu dědkovi nechce nic řešit. My si tu ostudu prostě nemůžeme střihnout." Přiletěla k nejbližšímu odrážeči čmajzla mu pálku, sestřelila svého vlastního neschopného brankáře a vrátila se do brány. A to začal, vážení přátelé, jiný tanec. No a abyste věděli, co paní profesorku tak vytočilo. Víte, on totiž pan ředitel paní kapitánce oznámil, že nehodlá řešit žádnou patovou situaci, a proto nesmí profesorský tým vyhrát. Paní kapitánka se s tím ale nehodlala smířit. Hra je hra a autorita pana ředitele zde prostě nehraje žádnou roli. I pod podmínkou, že by byla vyhozena ze svého postu famrpálové kapitánky, dokonce i ze své funkce profesorky se rozhodla tenhle zápas proti Nelelvíru vyhrát. Potlouky létaly na všechny strany, pan Orionis (kdo ví, z jakého důvodu) na postu střelce kličkoval mezi nebelvírskými, svou vlastní krví, a snažil se dát co nejvíce gólů. Madam te Tiba se marně snažila zahlédnout zlatonku, která se jí posměšně třepetala za zády a kolejní ředitelka Zmijozelu, Ked Looben se krčila za svou odražečskou pálkou jako dítko, které se bojí dostat potloukem do hlavy. Komentátor mezi tím hlásil nesmysly, jako: "Cukrkandlový potlouk pohmoždil slečně Brownové oko" a "čokoládový camrál proletěl fondánovou brankovou tyčí! Skóre je 1520: 1600 pro Nebelvír!" I přes veškerou snahu profesorů se skóre nebezpečně přiklánělo na stranu Nebelvíru a kdesi na profesorské, fialovou barvou potažené, tribuně, seděl pan ředitel a mnul si ruce. Někteří tento počit přisuzovali zimě, ale jeho kachnička přesně věděla, o co jejímu páníčkovi jde. "Vypadá to dobře, holka moje žlutá," protáhl Nim a zamaskoval to vysmrkáním se. "Pohár půjde tam, kam patří, i když..." Pan ředitel se dlouze zamyslel. "Co kdyych si ho nechal v případě patu já sám?" Kachnička se ďábelsky zazubila a pokývala. "Hm," pronesl Nim. "Musím zavolat Malrinku." S těmito tichými slovy se zvedl a odešel kamsi dolů z tribuny. A najednou si to pan ředitel cupital dole po hřišti. Madam Malrinová, která se co nejvíc soustředila na létající camrál, se snažila nevěnovat ničemu jinému. Ovšem když zahlédla mávajícího ředitele dole na hřišti, který naznačoval, ať sletí dolu, tak už jí opravdu došly nervy. Přilétla ke Kedě, která tam stejně vlastně k ničemu nebyla, vzala jí pálku a vší silou odpálila letící potlouk směrem k řediteli. Merlinudík (žel?) se netrefila. Zásah byl přímý a to do letící madam Leti, která se hnala za zlatonkou. Nejenže letící potlouk zlomil madam Leti ruku, ale odrazil zlatonku přímo do ruky všudypřítomného Nebelbracha (z tajných zdrojů máme, že se Nebelbrach pokoušel získat místo havraspárského chytače, bohužel jeho velký talent o tolik převyšoval talent ostatních modrých, že byl odhalen). Zmijozelští studenti ztuhli. Nevěřícně hleděli na vítězoslavně kroužícího Nebelbracha, jak mává zlatonkou v ruce. Madam Malrinová přistála vedle ředitele a vlepila mu obrovskou facku. "Co si to jako myslít,e že jste?" vykřikla na něj. Vedle nich přistála ještě madam Leti a dožadovala se napravení své zlomené ruky. Pan Werewolf si to rovnou namířil do hradu pro své spoďáry a madam Ked se rychle běžela schovat mezi řady svých studentů, aby unikla zlosti své kapitánky. Zelení však zhnuseni zápasem se spolu s ostatními fanoušky vydali do svých teplých kolejních místností. Jen Nebelvírští ne. Ty se společně snesli na zem a poskakovali kolem Nebelbracha. Nebelbrach plný radosti nedůstojně vyplazoval na profesory svůj jazyk a vystrkoval na ně své holé pozadí. Naštěstí si toho povšimla madam Orionis která mu pohotově vpálila ohnivou kouli přímo do zadku. Dovedete si představit tu bolest. Zvlášť když Nebelbrachův zadek byl pořádně zmrzlý. Nebelvírské to však neodradilo s hlasitým jásotem odnesli Nebelbracha na ošetřovnu. Za nimi se pomalu loudala madam Leti doprovázena jednou modrou studentkou, o které nikdo netušil, kde se vzala. Ale to už je úděl modrých. Ty se objevují všude tam kde by je nikdo nečekal. Na hřišti zůstali jen madam Malrinová a pan ředitel se svou žlutou kachničkou. Madam Malrinová si nebrala vůbec servítky a do pana ředitele se pěkně zhurta pustila. Ve smyslu jak si to vůbec dovoluje takhle narušit hru, co si o sobě myslí, a tak. Nakonec ani pan ředitel se neudržel a posílal madam Malrinovou do míst kde slunce nesvítí. Nakonec to dopadlo tak že madam Malrinová nasedla na své koště a uraženě odletěla do hradu. Pan ředitel však v této konverzaci nechtěl skončit, a tak si přitáhl milou madam zase zpátky. Takže se tam ještě nějakou chvíli hádali. Nikdo z hradu vlastně nevěděl, kdy ona hádka skončila. Nikdo tomu nevěnoval pozornost, neboť za chvíli se hradem nesla jedna zpráva, která zamotala hlavu snad všem. Na hřišti totiž kromě madam Malrinové a pana ředitele zůstal ještě Lee. Nechápavě hleděl na světelnou tabuli, která hlásala 2650 Profesoři : 2640 Nebelvír. "Jsem snad jediný, kdo se vždycky kouká na konečné skóre? Nebo jsem se zbáznil." Zamumlal si pro sebe. Ale Lee se nezbláznil. Byla to pravda.  Nebelvír nevyhrál...

"Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná." Bylo po večerce, několik posledních lidí se táhlo z knihovny s horami pergamenů v náručí do svých kolejních místností. Jen dívka s kruhy pod očima a rudými vlasy do toho ještě hlasitě nadávala: "Zabiju je, já je zabiju!!! Neměli ukončit zápis už na začátku termínu? Jaktože Jane má najednou tolik předmětů? Nesmí mě předběhnout, NESMÍ!" Za zády se jí ozval skřehotavý hlas. "Klid slečno a mazejte spát, než vám strhnu body." Když se Wenai otočila, málem jí popadaly z rukou všechny těžké knihy. "Vy?" „Co prosím?“ zeptal se profesor nechápavě. „VY!“ křikla na něj se zlostí Wenai. „Jak to se mnou mluvíte?!“ vyštěkl na ní hned a celou jí přitom poprskal. „Ta dnešní mládež. Chovat se to neumí a ještě to tu dělá nepořádek. Seberte ty knihy ze země!“ Wenai se poslušně ohnula pro knihy které se válely profesorovi u nohou a všimla si jeho nových krokodýlích kozaček, překrásně vyleštěných se stříbrnou sponou. Pomalu si skládala knihy zpět do náruče a přitom nevěřícně koukala na boty. „Jak… Jak… Já… tohle…“ začala koktat na profesora a přitom přelétala pohledem mezi jeho přísným obličejem a botami. „No moc tu nekoktejte, nemám čas! A vy tu také nemáte co dělat!“ „Nemáte čas, to jdete konečně vyřizovat tu naší kolejní objednávku?“ zamumlala potichu Wenai směrem k Werewolfovi. „Říkala jste něco?“ zeptal se profesor s přísným výrazem. „Ále, vůbec nic,“ Wenai se raději otočila na podpatku a kráčela na druhou stranu směrem k bodovacím hodinám. Tady narazila na párek havraspárských studentek, které si to mířily ven s profesorem Georgem. Wenai jenom zakroutila hlavou a pokračovala nahoru. Rozhodla se, že se ještě zastaví v koupelně.. Omrknout, jestli vypadá jinak, když už dneska překonala těch 20 000 bodů. Vešla do koupelny a zarazila se a v zápětí se rozesmála. „Haha, Moorenová, už chápu, že jsi v bodování pode mnou a proč jsi si musela nabrat další předměty!“ Jane se rychle odtrhla od neidentifikovatelného nebelvírského chlapce a dělala, že si přepudrovává nos. Když už nanášela čtvrtou vrstvu makeupu pochybné barvy, konečně se začal vytrácet ruměnec. "Lafayette! Co tu u všech bodožroutů děláš?!" rozkřikla se Jane, když si upravovala rtěnku a pozorovala, jak její partner zbaběle leze po čtyřech z dívčích umýváren. 'Tohle už snad není možné...' pomyslela si Wenai, když se chystala odpovědět, ale v půlce nádechu se zarazila. Pusu zase rychle zavřela, doplula ladnou hadí chůzí k zrcadlu a podívala se na sebe. "No, obvykle to bývá o procento lepší," kriticky konstatovala svůj zevnějšek, ale poté koukla v odrazu v zrcadle na Jane, která se snažila nacpat si vlasy do ohromného skřipce. "Ale vzhledem k okolnostem..." Wenai se otočila na podpatku, přehodila si knihy do druhé ruky a ještě ve dveřích se otočila na svou nebelvírskou sokyni. "Mimochodem, ty předměty nemáš mít! A já se postarám o to, aby tady všechno chodilo podle pravidel! Jako že se Wenai Lafayette jmenuju!" Druhý den se Wenai probudila a zahleděla se na strop svého pokoje. Hlavou se jí honily myšlenky z předešlého večera. ,Přitroublej John si nedělá čas na naše objednávky, ale sám si to tu špacíruje v krokodýlích kozačkách. A to nedávno prohlašoval, jak si zmijozel nemůže dovolit hadí boty že to prostě není ono a toto a tamto… A jak si sypal jednu výmluvu za druhou. Idiot.´ zamračila se na závěsy kolem své postele a vzteky je rozhrnula. Koukla se na své spící spolužačky a maličko se usmála když viděla sladce spinkající Barbaru která si spokojeně na své hrudi tiskla žabí polštářek. Chtěla jí vzbudit aby mohly nějak vyřešit ten problém s předměty, ale rozhodla se, že to nechá na později, až se Barb vzbudí sama. Přece jen, nemá to zrovna lehké. Wenai šla tedy do koupelny trochu se upravit. Cestou začala uvažovat, co asi řekne milému panu řediteli, až ho dneska uvidí. Nejraději by mu omlátila o hlavu Info od vedení školy z 11.4.2010, ale bylo jí jasné, že si nic takového dovolit nemůže. Přeci jen, salazarví, jestli není možné třeba Zmijozel zrušit. Ne že by se tomu Wenai divila. Nakonec se rozhodla pro improvizaci. Prostě za ředitelem přijde a zeptá se ho. A ono se uvidí. Wenai naklouzla do svých hadích bačkůrků, které si přivezla z domova a vydala se do Velké Síně. „Dobré ráno pane řediteli!“ Wenai si stoupla před profesorský stůl ve Velké Síni a sladce se usmívala. Ředitel si jí změřil chladným pohledem. „Copak slečno Wenai, nějaké další nesrovnalosti v bodech?“ „Ne tentokrát ne! I když jsem na to dneska ráno ještě nekoukala,“ Wenai se zamračila. „Každopádně jsem se chtěla zeptat, jak je to s uzavíráním termínů při zapisování předmětů. Myslela jsem, že se mají uzavírat se začátkem šestého termínu.“ Wenai se vyčkávavě zahleděla na snídajícího ředitele. „No.. Asi by to tak mělo být, pravda.“ „A teda mi přijde nefér, že si Jane mohla zapsat další předměty, když už by to mělo být zakázané a pravděpodobně jí to pomůže k dostatku bodů - “ Ředitel jí přerušil „Ale no tak slečno Wenai, zas to tak nehroťte. Tak co? Tak Zmijozel nebude mít bodožrouta, tak co se stane? Zhroutí se svět? To zvládnete.“ Wenai tušila, že to nebude žádný med, zvláště pak, když byl pan ředitel stále ještě na lačno a skřítci dnes lívanečky přismahli. Ale slovo od slova její tvář dostávala nádech špatně udržované stěny. Přecházela z bílé na červenou, přes zelenou, a chvíli to vypadalo, že sebou švihne na zem a už se nikdy nezvedne. Její sen se pomalu ale jistě hroutil jako domeček z karet. Zmijozel nebude mít bodožrouta a nebyla si tak úplně jistá, jestli to zvládne. "Pane řediteli, v článku z 11.4. jste psal, že..." Dívka byla přerušena strohým mávnutím ruky nejvyššího a nadávkou, která padla na rozkousnutý ret. "Dneska jsou ty lívace jako kámen." Wenai pokrčila rameny a už se ani nesnažila hledat podporu u někoho v profesorském sboru. Někteří byli zabráni do opravování úkolů, jídí do vracení zubů do původní polohy. Nikdo ale neviděl, co se mele uvnitř Wenai. Pravidla byla od toho, aby se porušovala, to věděl každý zmijozelský až moc dobře. Ale proč je u všech hadů a zahradních hadic porušuje ten, kdo je stanovuje? Tak proč? Wenai rezignovaně došla ke zmijozelskému stolu a tupě zírala na prázdný talíř. Po chvíli se oklepala a zadívala se na své zelené spolužáky kteří seděli okolo. V rohu zahlédla Tydynku, Elanis, Leeho, Gini, Barbaru a Adu jak pokorně a potichu konzumují svou snídani. A i ostatní zelení. Jedli a tvářili se, jako kdyby ani neexistovali. Jen Kristie ne. Kristie radostně běhala po síni a objímala každého koho potkala a pořvávala na celou síň. V tom jako by se ve Wenai něco hnulo. Popadla svůj talíř a vší silou ho hodila na podlahu. Talíř na kamenné podlaze zacinkal tak silně, až v síni všichni utichli a zadívali se směrem k Wenai. Wenai se otočila na své spolužáky hledajíc u nich tichou podporu a spustila. „Mám toho dost. Mám toho všeho až pokrk. Tohle…“ Její výstup byl však utišen rapidním zařváním pana ředitele: „Slečno Lafayette! Sedněte si a buďte zticha.“ Ředitelova postava se strašidelně tyčila nad profesorským stolem až to Wenai vyrazilo dech. Stále to v ní však vřelo jak v přeplněném kotlíku. A všechno to chtělo ven. Než však stačila cokoliv říct, přišla Zmijozelská kolejní a zatlačila jí zpátky ke stolu. Wenai kroutila nevěřícně hlavou, když jí na rameno zaklepala Barbara. „Co se stalo Wenai?“ zeptala se laskavým a utěšujícím tónem. „Já nemůžu…“řekla sklesle a napila se pomerančové šťávy. „Vyklop to holka.“ Vybafl na ní Lee, který přicestovala spolu s děvčaty které vedle něj seděly. A tak jim Wenai pověděla co se stalo včera večer. O bodech. O Jean. O botách pana Werewolfa. „Cože?!“ zakřičel Lee na celou síň a podíval se k profesorskému stolu. „Máte problém pane Mortire?“ pozeptal se pan ředitel. „Já jestli mám problém?“ zeptal se Lee a začal vykračovat směrem k profesorskému sboru. Byl rozhodnut, že takhle to nemůže nechat. „Leeánku hezky si sedni a nech mě, já to vyřeším,“ chytla Mortira za rameno paní kolejní a utlačila ho vedle Wenai. Lee už šmátral rukou po hůlce, ale Ada, vedle které ho Ked posadila, mu ruku chytla a položila jí vedle džbánu s máslovým ležákem. Lee mu urval nervy ucho a mumlal něco o hlavách na kůlech, ale nikdo si toho nevšiml, protože všichni napínali uši, aby slyšeli, co se děje u profesorského stolu. Ked si namotávala pramínek vlasů kolem prstu a usmívala se na pana ředitele a ten kýval. Potom vstal a odešel za naprostého ticha z Velké Síně. Kolejní ředitelka se vrátila ke Zmijozelskému stolu. „Tak pan ředitel se prý na to podívá. A určitě a zaručeně to uzavře. Bude to fajn!“ sladce se usmála a odplula z Velké Síně za ředitelem. Na tváři zmijozelských se míchalo něco jako odpor s nenávistí, sem tam už i smíření u slabších povah. Tydynka se mračila a něco šeptala Elanis, která pokyvovala a cosi si zapisovala. Lee dál drtil džbán, Barbara se se zamyšleným výrazem koukala z okna a Elíza s Ginevrou se pustily do ušeptané diskuze a Henrik jen s otevřenou pusou koukal na dveře do Velké Síně. V tu chvíli připlachtila neznámá zelená studentka v závěsu s modrou Isabelou. „Hehehe, Barb, já jsem ti jenom chtěla říct, že od ledna studuji v Havraspáru! Mám tam maminku, babičku, tetičku i dcerušku a jsou tam na mě mnohem hodnější, tak se tu mějte fajn!“ A nedělní ráno se hned zdálo lepším.