Sykoty z podhradí

„Barb, jak to myslíš: ‚nezmizeli jsme úplně‘,“ zeptala se nevěřícně Tydynka. „Vždyť nás nikdo nemůže vidět ani slyšet nemůžeme se ničeho dotýkat, nemám nic. Jsme nic.“

Zdál se to být den jako každý jiný. Barb vstala ze své vyhřáté postýlky a vklouzla do žab… kde jsou žabí bačkůrky??!! Barb se vztekle podívala po místnosti. Byla pro vtípky, ale kdo se dotkl jejích žabích bačkůrek, tak to byla jako podepsat rozsudek smrti! Přešla ke skříni a otevřela ji. Vysel tam papírek 'Kde nic, tu nic'. Tak tohle už bylo fakt hodně, je přece primuska, ne? Na ní si přeci nemůžou takhle dovolovat!

„Já chci zpátky svoje žabí věci! I ty ostatní, sakra!“ Zaklela a vydala se do kolejní místnosti. Byla prázdná. Tak teď už si Barbara byla jistá, že je to blbej fór, když se takhle kliděj z cesty. K čemu jí jako chtějí donutit? Aby došla do Velké Síně v žabím pyžámku? Nenene, ona si tu sedne do křesla, však on to nějakej hloupej prvák zkazí a vleze do kolejky… Uběhlo pět… deset… dvacet… čtyřicet minut a nikde stále nikdo. Fajn, když spiknutí, tak pořádné, asi to naplánovali, i když Barb opravdu nevěděla, za co to má. „Já se jim příště vykašlu na nějaké kolejní výpravy do lesa a podobně, zmetci…“ Rozrazila podobiznu a šla do Velké Síně, tam určitě najde někoho, kdo má tohle na svědomí. Každopádně asi vypadalo její pyžámko dost normálně, když se za ní nikdo ani neotočil. Hmm, zvláštní, pomyslela si.

Jak tak kráčela hradem oblečená pouze ve spacím úboru a nikdo si jí nevšímal, z tváře jí pomalu mizel ruměnec, který tam měla.

Když procházela kolem hloučku mrzimorských, houkla na ně cosi o dobrém ránu. Nikdo jí neodpověděl. Ani si nepomyslela, jak je to u žlutých zvláštní, protože už byla za rohem.

V břiše už jí docela kručelo a tak přidala do krku. Vyignorovala dalších několik hloučků studentů a vešla do velké síně, ve které se hemžili studenti všech barev a každý si s sebou nesl kousek snídaně či kolejní časopis jedné ze tří kolejí.

„Hm, a Zmijozel opět nic,“ utrousila Barb a dosedla na prázdnou židli u prázdného stolu. Dokud se nechystala nalít si neexistující šťávu do neexistujícího hrnečku, nepřišlo jí divné, že u stolu vlastně nikdo nesedí.

„Co má tohle znamenat?!“ Rozkřikla se tak, že by to nejspíše vyhnalo všechny škrkny ze jmelí, které stále viselo po Velké síni.

Nikdo se však neotočil. Jen skupinka modrých studentek vyprskla smíchy nad jednou ze skic Austerové.

Tak tomuhle už ani žába nerozuměla. A dost! Kde jsou všichni. Kde je moje snídaně. Kde jsou mé bačkůrky. Tohle si někdo sprostě odskáče. Rázným krokem si to namířila přímo k řediteli školy…

„Prosím vás pane řediteli mohl byste mi vysvětlit...“ ale ředitel jí ignoroval a věnoval se čistě jen své snídani.

„Pane řediteli?“ zkusila to žába znovu. Ředitel zvedl hlavu a podíval se přímo skrz ní do velké síně kde právě proletěla palačinka od modrého stolu k žlutému.

„No prosím? Pane řediteli, přestaňte mě ignorovat. Řekněte mi co se tu děje!“ ředitel se však dál věnoval své snídani. No to snad není možný, pomyslela si Barbara rudá vzteky, chtěla na profesora vylít jeho sklenku rudého vína, ale sklenka jí jen prošla rukou a zůstala stát na místě. Co se to děje? Barb to zkusila ještě jednou ale opět bezúspěšně. Celá zmatená vyběhla ze síně, po schodech nahoru a běžela a běžela až se najednou octila před komnatou nejvyšší potřeby. Celá zmatená procházela po chodbě a nevěděla co se to tu děje. Vypadá to jako by všichni zmizeli, ale kam? A kdo jim to udělal. Najednou před ní stála Elizabeth. Barb a jí chtěla obejmout.

"U Salazara Lizí, to jsem ráda, že tě vidím." smutný pohled v jejich očích však napovídal, že to co se jí chystá říct, nebude nic pěkného.

"Pojď." řekla jen a zavedla Barbaru do komnaty nejvyšší potřeby. Tam na ní čekal celý Zmijozel.

Barb vešla do komnaty. Vypadala velmi zvláštně. Po zdech byly rozvěšené portréty všech kolejních ředitelů zmijozelu, také prefektů, primusů, pokladníků, kapitánů famfrpálu. Na zdi na severu pak byly fotky, nedohlédla tam, aby zjistila, čí fotky to jsou, ale pravděpodobně to budou fotky každého studenta, který kdy zmijozelem prošel. Byla tu zástava, byla tu vlajka, byla tu dokonce křesílka, která vypadala jako ty z kolejní místnosti! To museli teda přesunout fakt rychle, řekla by, že ráno tam ještě byla. A nakonec, mezi dvěma okny přímo naproti Barb, byla obří fotografie koleje z minulého roku. Barb vylítly slzy do očí i když vůbec nevěděla proč. Možná za to mohli všichni ti spolužáci, kteří byli rozmístěni po komnatě. Někteří seděli na křeslech, někteří na zemi na polštářcích, někteří jen prázdně stáli u oken a koukali ven. Ten zbytek s příchodem Barb vstal a s jakousi nadějí se smutkem koukali na ní. Barb nevěděla co dělat, celá místnost byla strašně tichá... Vlastně nikdo nemluvil! Jen všichni koukali. Viděla Elanis, která měla na sobě zelené šaty, a vlasy jí v neposedných kudrlinkách spadaly na ramena. Viděla Tydynku s vlasy rozcuchanými, která byla stejně jako Barbara stále v pyžamu. Každý vypadal jinak, ale na jednu stranu všichni stejně. Primuska chtěla promluvit, i když teda vůbec nevěděla co říct. Ale Elizabeth jí přerušila.

,,Zmijozel už není."

Barb jenom zalapala po dechu. Měla pocit, že brzo spadne, ale někdo jí přistrčil křeslo. Byl to Lee, který odešel z hradu. „Čau Žábo, tak koukám, že už jsme tu všichni.“ Barb bylo o to víc špatně.

„Jak.. Co...“ Barbara nevěděla, co říct a tak jen koktala a přejížděla pohledem všechny, kteří na ní s nadějí koukali. V tom jí někdo do rukou vrazil vydání havraspárského časopisu a dloubl do kratičké poznámky.

„Nepřispěli - neexistují.“ To bylo celé oznámení. Nic víc ani nic míň.

„Co tohle má u Salazara znamenat?“ Rozohnila se Barb a v očích jí plál hněv smíšený se zoufalstvím a potřebou někoho minimálně pořádně ztlouct.

„No, řikat že to dobrý asi nemá cenu,“ houkl jí za zády Lee.

„Jak dobrý! Co dobrý! Co ti cvoci vědí?! Oni si na základě nepodloženejch pohnutek, amatérských výkladů karet a čtení z hvězd bez brýlí dovolí udělat něco...TAKOVÉHO?!“

Přihlížející zkoprněli. Dalo by se říci, že takhle rozhněvanou primusku ještě neviděli. Barva jejího obličeje by spíše korespondovala s nebelvírskou vlajkou než s jejím žabím pyžámkem a napětí v její blízkosti by se dalo krájet.

Jedna z prvaček se úzkostně nalepila na zelený polštářek a vyděšeně zírala na Barbaru.

„Takže jaký je plán?“ Vybafla Barb.

„Kde je kolejní? Hm? Zase zmizela, když jí někdo potřebuje? Jak milé...“

Primuska vyskočila z křesla a začala přecházet po komnatě, která představovala pomník celého Zmijozelu.

„Nezmizeli jsme úplně, takže... Bude v tom háček!“

Byl mrazivý den. Na oknech se pomalu ale jistě tvořily velké rampouchy, které lámaly světlo vycházejícího slunce přímo do očí spící dívky.

Ta se zahrabala hlouběji pod peřinu a zamručela cosi o absenci závěsu u její postele, který ostatní použili na transparenty.

O několik minut později jí vzbudil ryk z kolejní místnosti, nad kterou měla pokoj. „Zabiju je," zamrmlala Elizabeth a shodila peřinu vedle sebe.

Promnula si oči, protáhla se a zkoušela si uhladit neposedné přeleželé vlasy. Marně.

Povzdechla si a vyklouzla z postele do chlupatých bačkůrek, které tam měla připravené. Než ale stačila oddělat pár kroků, uvědomila si, že když vpluje do kolejní místnosti v pyžámku s kočičkami, moc respektu si nevyžádá. Rozhodla se proto vzít na sebe něco, v čem bude vypadat skutečně jako prefektka.

Když se v kolejní místnosti rozrazily dveře z dívčích ložnic, stál v nich úplně jiný člověk, který se tvářil, jako že bude vraždit.

Všichni se otočili na Elizabeth v černých tříčtvrťácích a zeleném korzetu, na kterém měla připevněné své stříbrné pé. Vlasy měla uhlazené do vysokého culíku a okřikla ty malé prváky, kterým přišla jako největší zábava bouchat Jeníčkovy výbušné kuličky v neděli v sedm ráno! „No tak! Tady bude ticho! Chci spát, dneska mam důležitý den a musím vypadat vy-jí-mě-čně! Takže si schovejte ty kuličky, nebo vám je narvu..."

V tu chvíli vstoupila do kolejní místnosti Ked, rozzářily se jí očička a začala cupitat směrem k Elíze. Té se v očích objevila hrůza a okamžitě se otočila na podpatku a vyběhla zpět do ložnice. Teď měla v plánu sundat si to velmi prefektské oblečení, nasadit zpátky pyžámko a spát dál, jenže si všimla připíchnutého papírku nad postelí.

Ach jo. Dneska má přeci tu velkou autogramiádu a křest její první knihy v KNP, už nemůže spát. A navíc musí ještě za Johnem, pořád nebyl schopný ušít (teda dát to ušít skřítkům, ale to se už tak říká, co jde od Johna, je Johnovo) zmijozelu ty nové ponožky. Tohle bude náročný den. A navíc, jestli bude dole stále Ked a bude chtít řešit ty ponožky, tak už nestihne vůbec nic. Elíza vyšla z pokoje, ale vydala se nahoru do věže. Byla tam tajná chodba, která končila u Velké Síně, Elíza jí sice moc nepoužívala, protože tamtudy lezl kdejaký žlutý, ale tohle byl případ nouze. Došla nahoru kde klepla na cihlu a prošla až k Velké Síni.

Vstoupila do síně s úmyslem se v klidu nasnídat a pak zaskočit za tím neschopným vedoucím PU aby mu zase dala co proto. A bude ho otravovat tak dlouho, dokud ponožky nebudou. Vstoupila do síně, kde už pořvávala Kristie s Emmou. „Salazare, vždyť ta holka je všude." Jelikož tyto dvě tropily ve velké síni neuvěřitelný bordel , rozhodla se Elíza pro řešení číslo dvě. Půjde drasticky buzerovat Werewolfa. No a co je horšího než krásný budíček v 7 hodin ráno. Zastavila se před dveřmi jeho kabinetu a začala bušit na dveře. Nic se však nedělo. Elizabeth začala bušit ještě víc a v tom zaslechla rozčílený hlas pana profesora.

"U sta hromů jděte do háje."

A tak Elíze nezbývalo nic jiného, než využít svého zmijozelského daru a zařvat.

„Hoří, pane profesore, hoří. Honem, musíte nám pomoct!“ Zaslechla štrachání za dveřmi a z nich se vyvalil rozespalý profesor.

„Co co se děje, kde hoří.“ Zahuhlal, neboť v zubech držel svou hůlku.

Prefekta tohle nečekala. Když viděla, jak pan profesor vyběhl jen ve svém samotově hebkém modrém pyžámku, na sebe si nedbale oblékl teplý župan a podivně se snažil nasoukat do svých havraních bačkor, přitom si snažil nasadit brýle a zapnout si svou košili a druhou rukou si upravoval své rozčepýřené vlasy, v zubech ještě držel hůlku a přitom mžoural rozespalýma očima kolem Elizabeth a dožadoval se odpovědi, neb žádný oheň neviděl, přišlo jí to k smíchu.

Vždy upravený a elegantní pan profesor v tomhle světle. O tom musí napsat do Hadího Krále. Když pan profesor z výrazu dívky stojící před ním pochopil, že to byl jen vtip. Když mu také došlo že prefektka je jeho zjevem značně pobavena, vzal za své dveře a než je prefektce přibouchl před nosem, zařval: „Na ponožky zapomeňte!“

Za zavřenými dveřmi ještě dodal. „A opovažte se o tom někde mluvit, nebo vám dát trest, na který v životě nezapomenete!“

„No tak to by bylo,“ řekla Elizabeth rezignovaně.

„Ááá slečno! Vás jsem zrovna hledala.“ Ozvalo se jí za zády.

Elizabeth strnula a rychle přemýšlela, kudy se nejrychleji a nejefektivněji vypařit. Bohužel jí nic v tuto chvíli nenapadlo a tak se otočila na podpatku, aby alespoň viděla do očí ženě, která k ní promlouvá.

„Hm?" vysoukala ze sebe Elíza, když koukala na všeříkající bílý úsměv paní kolejní Loobenové.

„Potřebuju, abyste mi našla mojí škrkní tlapičku pro štěstí! Pamatujete na to jmelí, že ano?!"

Prefektka slova nikterak nepochopila, a tak jen rezignovaně kývla. Kde má kruci sehnat šťastnou škrkní tlapičku, která je ve jmelí? Vždyť jmelí přece podpálil Henrik, když se učil přeměňovací kouzlo!

„Zkusím to," pípla Elizabeth a už v hlavě osnovala plán, jak to vezme na autogramiádu, kterou, jak zjistila, už vůbec nestíhá, přes kabinet madam Evangeline, u které se vždy nějaká ta škrkní pacička najde.

„Ehm, musim jít."

Než stačila Ked cokoli namítnout, nebo přidat ke svému požadavku na jednu škrkní pacičku ještě instrukce na získání nového kolejního dárku, Elizabeth už byla pryč.

„A to jsem si myslela," pronesla nahlas Ked, když koukala na místo po Elíze, „že se v prostorách hradu přemisťovat nedá."

Elizabeth však už strkala do dveří kabinetu ejwy. Nikdo vevnitř nebyl, takže naše hrdinka jen popadla škrkní tlapičku pro štěstí, aby byl ve vedení klid, i když jí to přišla úplně k ničemu a nedokázala pochopit, jak někdo, kdo je ve vedení koleje, může věřit na tlapičky štěstí, ale nechala to být. Ještě sebrala tmavou zelenou ponožku s bambulkami, která by se hodila jako kolejní dárek, teď se to hodilo, když se na ně teď John vykašlal. Prošla tajnou chodbou za závěsem v kabinetě a byla u vchodu do KNPček. Vyřkla heslo (opravdu jí 'Hvězdná autogramiada' jako heslo přišlo trochu zvláštní, ale tak co.) a objevila se v komnatě, kde byly všude její knihy.

Zmocnilo se jí zvláštní šimrání v žaludku, které přisuzovala těm hromadám knih, které všude viděla. A té hromadě židlí, na které usedne hromada lidí. Elizabeth se začal zmocňovat pocit, který nevěštil nic dobrého. Usedla na jednu z prázdných židlí, ale hlava se jí motala dál. V tom se v KNP začali zjevovat lidé, ať už z hradu nebo ne a usedali na prázdné židle. Všichni pozorovali Elizabeth, která byla zelená, ale vůbec ne tím skvělým zmijozelským způsobem. Zvedla se a přešla dopředu k mikrofonu. ,,Já.. já.. bych Vás tu chtěla uvítat na.. na mé autogramiádě.."

„Jsem ráda, že tu vidím… že vidím vás… že vás tu vidím hodně. Tedy. Omlouvám se. Ráda vás tu vidím tolik. Tedy. Tak moc.“ Koktala Elizabeth, až to profesorka Weilová, která seděla v první řadě, a pomáhala Elíze její knihu vydat, nevydržela, vstala a vyšoupla Elizabeth od mikrofonu.

„Myslím, že tady slečna Elizabeth určitě chtěla říct, že vás tu velmi ráda vidí v tak hojném počtu, že ano slečno.“

Elizabeth se pokusila o úsměv.

„ Já bych vás ráda teď seznámila s programem. Sice to měla udělat tady slečna Lextrová, ale vypadá to, že na tohle ještě nebyla připravena.“ Řekla profesorka a ukázala na osazenstvo komnaty.

„Ještě než začne samotná autogramiáda. Chtěla by autorka něco říct o své první knize? Třeba přečíst úryvek?“ otázala se a zahleděla se Elizabeth do očí a povzbudivě se na ní usmála.

Elizabeth povzbuzena podporou profesorka odvážně přešla k mikrofonu.

„Já bych… Já bych raději…“ Elizabeth byla zelená čím dál tím víc, začínala se potit a trochu vrávorala. „Chtěla jsem říct…“ Elizabetina barva se ze zelené začala měnit na křídově bílou. Snažila se ze sebe vysoukat ještě další slova. „Děkuji, že…“ větu už ani nedořekla. Ne z nervozity ale proto, že se jí najednou do úst začal drát obsah jejího žaludku.

U Salazara pomyslela si Elizabeth. Ještě než však stačila myslet dál, obrátila obsah svého žaludku přímo na podlahu před sebou. Zatočila se jí hlava a Elizabeth sebou sekla na zem. Ano, nemohlo za to nic jiného než lektvar „Očištění“, kterého se u paní profesorky Ejwy nadýchala v kabinetu, když kradla škrkní tlapičku. Lektvar bohužel nebyl správně připraven a paní profesorka v tu chvíli ležela na ošetřovně a ještě neměla šanci ho vyhodit. To však chudák Elizabeth netušila. Cítila tam nějaký pach ale… Kdo to sakra mohl čekat!

Paní profesorka Weilová k prefektce hned přiskočila a snažila se jí pomoci.

„Rychle, nemá někdo kuřecí pařátek? A tady je.“ Vykřikla profesorka a sebrala ze země škrní tlapičku, která Elizabeth při pádu vypadla z kapsy, a snažila se jí narvat Elizabeth, která byla trochu mimo, do krku.

Tím však paní profesorka Elizabeth pěkně zavařila. Kdo ví, k čemu slouží škrkní tlapičky.

 Už asi víte, co bylo dál ale kdo ne…

Jedno je jisté… Elizabeth potom, co se probrala na ošetřovně s velkým kulatým modrým!!! nosem, prohlásila směrem k primusce, která seděla u její postele.

„Až zase bude Kedlubna něco chtít, připomeň mi, ať jí pošlu do háje.“