Losos vypráví VI. – Problém
Pokračování
Dneska jsem vůbec nespala, vlastně ani jedna holek. V chlapeckých ložnicích totiž spal i nějaký profesor, který chtěl klukům zamezit v tom, aby po nocích hráli Řachavého Petra. Ale řeknu vám, Řachavý Petr vydá mnohem méně hluku, než nějaký chrápající profesor. Všechny jsme hledaly po svých kufrech alespoň nějaké šminky, po kterých by nebyly kruhy pod očima tolik vidět, ale Protiva nám všechno sebral a rozmáčel v Dívčí umývárně a Uršula hlasitě nadávala. Tak jsme potichu vyklouzly z ložnic brzy ráno a nenápadně se šouraly do síně, abychom si ukořistily nějaké jídlo a hlavně proto, aby nás nikdo neviděl v tak nehorázně nevyspalém a neslušivém stavu. Z Velké síně jsme si nesly tři džbány plné teplého kakaa, Nicol ukořistila tác plný topinek, Connie dva talíře palačinek s marmeládou, Evelina mísu míchaných vajíček a džbán čerstvého pomerančového džusu. To vše jsme vítězoslavně položily na stolek v ložnici a měli jsme velké štěstí, že nám skřítkové donesli nějaké skleničky, talíře a příbory.
Snídani jsme do sebe doslova naházely jedna dvě a zase jsme se natáhla na postele a přemýšlely nahlas, jak asi ukořistíme oběd bez povšimnutí. Měly jsme neskutečné štěstí, protože jsme přemluvily ty samé skřítky, aby nám oběd donesli. Po tom, co jsem si pochutnala na hranolkách s kečupem, Safira na smaženém sýru, vtrhl do ložnice tucet holek,které vypadaly stejně jako my- lososově. Byly to další novačky. Seznámily jsme se celkem rychle a také jsme se skamarádily. Když si však chtěly nově příchozí holky odpočinout po cestě, zpoza zdi se ozvalo hlasité chrápání. My, které jsme to poslouchaly už podruhé jsme se naštvaly a začaly bušit do zdi. Bylo nám to však prd platné, poněvadž zdi byly kamenné, jen jsme si zbytečně otloukly naše malé ručky. Takhle to bylo po tři dny, tři..vlastně čtyři dny jsme všechny nespaly, až nakonec pátou noc..ticho. Jen někde venku v Zakázaném lese vyje vlk. Hned na to za námi přišla na návštěvu nějaká studentka, Nicolette Marique Leroy. Začala nám vyprávět o zařazování, kolejích a hlavně o té její, o Havraspáru. Když jsme si všechny lehly na postele a poslouchaly vyprávění jako pohádku na dobrou noc, tak mi to docvaklo.
"No a náš pan kolejní je vlkodlak, ale nebojte, nic vám neudělá, bere lektvar " ujišťovala nás. "A není náhodou dneska úplněk?" zeptala jsem se nenápadně. "Je" rychle přitakala Silvia, která měla postel skoro u okna a snažila se pochopit, kam tím mířím. "A nemyslíte, že je ve vedlejších ložnicích nějaký klid?" navázala na mou myšlenku Rosalie, přiložila na zeď skleničku a horlivě poslouchala. Brianag a Leroy jí napodobily a také špicovaly uši. Za zdí se ozývalo tiché šuškání, které by si chlapci v přítomnosti profesora určitě nedovolili. Yasmin napadlo podívat se z okna, když tak učinila, tak hlasitě zapištěla a udělala několik kroků zpět. Všechny jsme se okamžitě nahrnuly k oknům a očima hledaly něco, čeho se Yasmin lekla. Po chvíli jsem uviděla svítící oči a slyšela slabé vrčení. "Ty, Nicolette, není to ten váš kolejní?" zeptala se Jane a gestem ukázala Nicolette, aby se šla podívat. Nicolette vytasila hůlku a kouzlem Lumos si posvítila do míst, kde byly oči. "Sire?" nejistě se zeptala. "Sýýýýr? A je to ementáál?!" všechny jsme otočily hlavu ke dveřím, kde jsme slyšely hlas. "Zalez Lamo, sejra máš v kolejce" utrousila Nicolette a prudce se otočila, protože právě slyšela vrčení.
Najednou jsme ve světle uviděli roztomilého vlka, který ocasem zametá zem. Esperanza se začala přehrabovat ve svých věcech a když našla gumový míček, tak se bez váhání napřáhla a hodila ho. "Aport!" zazubila se při házení. Vlk se kupodivu za míčkem rozběhl a cobydup byl zpátky. "Tak to bude určitě pan kolejní" zakřenila se Nicolette. Když jsme slyšely, že vlk peláší zpátky, tak jsme se znovu seběhly u oken. Mezitím se však něco stalo a místo aby přiběhl vlk a míčkem v puse, tak přikráčel profesor Werewolf a v ruce třímal Esperanzin míček. "Jaktože ještě nespíte?! Copak nevíte kolik je hodin?" začal se profesor rozčilovat. "Víme, víme. Ale jen si říkáme, že je takový pěkný úplněk" řekla jsem, holky začaly horlivě přikyvovat a já se letmo podívala na hodiny. "To je" zašklebil se Nicolettin kolejní "Tak alou do postele, nebo na vás taky pošlu někoho, aby hlídal, jestli chodíte včas spát. Dobrou noc" letmo nám zamával a odkráčel kamsi do lesa.
Když jsme si všimly, že už je zase skoro ráno, tak jsme rychle lehly do postelí, abychom zase nevypadaly tak, jako včera. Ale ještě chvíli jsme se smály, protože jsme si byly na sto procent jisté, že ten vlk, kterému Esperanza hodila míček, byl pan profesor Werewolf.
Snídani jsme do sebe doslova naházely jedna dvě a zase jsme se natáhla na postele a přemýšlely nahlas, jak asi ukořistíme oběd bez povšimnutí. Měly jsme neskutečné štěstí, protože jsme přemluvily ty samé skřítky, aby nám oběd donesli. Po tom, co jsem si pochutnala na hranolkách s kečupem, Safira na smaženém sýru, vtrhl do ložnice tucet holek,které vypadaly stejně jako my- lososově. Byly to další novačky. Seznámily jsme se celkem rychle a také jsme se skamarádily. Když si však chtěly nově příchozí holky odpočinout po cestě, zpoza zdi se ozvalo hlasité chrápání. My, které jsme to poslouchaly už podruhé jsme se naštvaly a začaly bušit do zdi. Bylo nám to však prd platné, poněvadž zdi byly kamenné, jen jsme si zbytečně otloukly naše malé ručky. Takhle to bylo po tři dny, tři..vlastně čtyři dny jsme všechny nespaly, až nakonec pátou noc..ticho. Jen někde venku v Zakázaném lese vyje vlk. Hned na to za námi přišla na návštěvu nějaká studentka, Nicolette Marique Leroy. Začala nám vyprávět o zařazování, kolejích a hlavně o té její, o Havraspáru. Když jsme si všechny lehly na postele a poslouchaly vyprávění jako pohádku na dobrou noc, tak mi to docvaklo.
"No a náš pan kolejní je vlkodlak, ale nebojte, nic vám neudělá, bere lektvar " ujišťovala nás. "A není náhodou dneska úplněk?" zeptala jsem se nenápadně. "Je" rychle přitakala Silvia, která měla postel skoro u okna a snažila se pochopit, kam tím mířím. "A nemyslíte, že je ve vedlejších ložnicích nějaký klid?" navázala na mou myšlenku Rosalie, přiložila na zeď skleničku a horlivě poslouchala. Brianag a Leroy jí napodobily a také špicovaly uši. Za zdí se ozývalo tiché šuškání, které by si chlapci v přítomnosti profesora určitě nedovolili. Yasmin napadlo podívat se z okna, když tak učinila, tak hlasitě zapištěla a udělala několik kroků zpět. Všechny jsme se okamžitě nahrnuly k oknům a očima hledaly něco, čeho se Yasmin lekla. Po chvíli jsem uviděla svítící oči a slyšela slabé vrčení. "Ty, Nicolette, není to ten váš kolejní?" zeptala se Jane a gestem ukázala Nicolette, aby se šla podívat. Nicolette vytasila hůlku a kouzlem Lumos si posvítila do míst, kde byly oči. "Sire?" nejistě se zeptala. "Sýýýýr? A je to ementáál?!" všechny jsme otočily hlavu ke dveřím, kde jsme slyšely hlas. "Zalez Lamo, sejra máš v kolejce" utrousila Nicolette a prudce se otočila, protože právě slyšela vrčení.
Najednou jsme ve světle uviděli roztomilého vlka, který ocasem zametá zem. Esperanza se začala přehrabovat ve svých věcech a když našla gumový míček, tak se bez váhání napřáhla a hodila ho. "Aport!" zazubila se při házení. Vlk se kupodivu za míčkem rozběhl a cobydup byl zpátky. "Tak to bude určitě pan kolejní" zakřenila se Nicolette. Když jsme slyšely, že vlk peláší zpátky, tak jsme se znovu seběhly u oken. Mezitím se však něco stalo a místo aby přiběhl vlk a míčkem v puse, tak přikráčel profesor Werewolf a v ruce třímal Esperanzin míček. "Jaktože ještě nespíte?! Copak nevíte kolik je hodin?" začal se profesor rozčilovat. "Víme, víme. Ale jen si říkáme, že je takový pěkný úplněk" řekla jsem, holky začaly horlivě přikyvovat a já se letmo podívala na hodiny. "To je" zašklebil se Nicolettin kolejní "Tak alou do postele, nebo na vás taky pošlu někoho, aby hlídal, jestli chodíte včas spát. Dobrou noc" letmo nám zamával a odkráčel kamsi do lesa.
Když jsme si všimly, že už je zase skoro ráno, tak jsme rychle lehly do postelí, abychom zase nevypadaly tak, jako včera. Ale ještě chvíli jsme se smály, protože jsme si byly na sto procent jisté, že ten vlk, kterému Esperanza hodila míček, byl pan profesor Werewolf.
TO BE CONTINUED
Nejen, že je zelená zdravá barva, ale Jean Moliacováse prozatím projevila jako dobrá kapitánka. Trochu opožděné zasílání košťat, helmy a chráničů..no prostě výbavy se ještě daá odpustit. Tak uvidíme, jak se osvědčí na příštím tréninku.
PS(dodatek pro Jean): Opovaž se nám tu rozcvičku dát! :D
Pro Hadího krále,
uklikaná Kristie Smithová 
Vzbudil mě nějaký podivný šramot a něco mne studilo u nohou. Když jsem se konečně vydrápala do sedu, tak mi zrovna nějaká domácí skřítka sundavala bačkůrky, které jsem si zapomněla sundat, když jsme s holkami tahaly Elen zpátky do postele. Nebyla jsem jediný sklerotik. Serafína se v posteli vyvalovala pěkně v županu. Pousmála jsem se na skřítku a pozdravila: "Ahoj." Ona zapištěla a ihned zmizela. To jsem vypadala tak děsně? Sápala jsem se k zrcadlu, abych pohlédla pravdě do tváře. Zas tak děsně jsem nevypadala, stačilo si jen rozčesat vlasy. Tak čeho se ta skřítka tak lekla? To mi zůstává záhadou. No nevadí, rychle jsem se převlékla do uniformy a vyrazila. Ani vlastně nevím, kam jsem chtěla jít. Dorazila jsem tuším do Prasinek? Jo! Tak jsem si to teda zamířila do Prasinek. No vlastně nezamířila, použila jsem letaxovou síť. Hodila jsem prášek do krbu a tam se rozhořel zelený plamen. Vstoupila do něj a vyřkla: "Prasinky, hostinec U tří košťat!" Před očima se mi zatmělo a probrala jsem se až v nějakém děsně smradlavém pajzlu.
Když jsem se zvedla do něčeho jsem vrazila. Otočila jsem se, abych viděla, cože mě to tak praštilo a znovu jsem padla do mdlob. Byla to taková hnusná...chlupatá..taky smradlavá. No zkrátka prasečí hlava. Pomalu jsem zase přicházela k sobě, když tu ke mně nakráčel hostinský, cože to tu pohledávám a jestli náhodou studenti nechodí spíš ke Třem košťatům. Nehodlala jsem tam dál zůstávat, tak jsem se vyřítila ven. Řítila jsem se, ale jistěže jsem zase nevěděla kam, jak jinak. Náhle se kolem mě rozprostřela tma, až mi z toho přejel mráz po zádech a cosi za mnou se pohlo. Já však neměla tu odvahu se otočit. Na to se ozval starý, skřehotavý hlas: "Ale, ale, kdopak nám to přišel? Vítej v Ďáblově jámě." Kde?! Do Merlinových ponožek, žádnou jámu neznám a ani nechci! "Jen jdi hloubějš a hledej to, co je schováno.." ozval se znovu hlas "ale dej pozor na Ďáblovo osidlo!" Promerlina, copak v takový díře něco roste? Věděla jsem, že Ďáblovo osidlo je kouzelná rostlina, ale myslela jsem, že roste jen ve sklenících.
Šla jsem teda dál, jak kázal hlas. Najednou se za mnou ozval další, mnohem temnější a mnohem tajemnější. "Hádej hádej hadači, jaké slovo se zde skrývá?" strachy se mi podlamovala kolena, až nakonec jsem zkusila uhodnout alespoň jedno písmenko: "A?" Před očima se mi najednou objevilo obrovské bílé A. A také se objevily takové linky. Víte co myslím..no jako kdybyste s mudly hráli oběšence. Hádala jsem dál, ale nedařilo se mi to. Pokaždé, když jsem řekla špatné písmeno, tak ten hlas šeptem zavelel: "Osidlo, vpřed!" Přede mnou jsem uviděla velkou jámu, kam by se vešlo minimálně pět lidí. Když jsem zkusila hádat R, tak do mě osidlo strčilo a já spadla do jámy. Nahoře se ozýval dívčí hlas: "Uhni, nemám na to celej den!" Když si dívka chtěla spokojeně překročit jámu, ve které jsem se válela, tak místo toho nakoukla dovnitř, chytla mně za límec a vytáhla ven. "Díky" pípla jsem, když jsem znovu spatřila denní světlo. "Nemáš zač" usmála se a já si začala všímat jejího oblečení. Byla oblečená celá v červeném, tak jsem usoudila, že asi bude z Nebelvíru.
"Já jsem Kris" podala jsem jí ruku po chvíli mlčení. "Těší mě, já jsem Briseis, ale všichni mi říkají Bris" stiskla mi ruku a já jsem se usmála. Společně jsme zamířily na máslový ležák ke Třem košťatům. Bris už musela brzy jít, tak jsem u košťat zůstala sama a když jsem si objednala další máslový ležák, tak se na mně Rosmerta utrhla, že studentům nenalévá. "Copak je máslový ležák alkohol?" podivila jsem se. "Ne, to není, ale medovina ano!" opáčila Rosmerta. Vtom ke stolu přicupitala osoba v zeleném hábitu, kterou jsem již znala. V ruce měla žabí skleničku a na hrudi zlaté, pěkně naleštěné zlaté péčko. Barbara! Zmijozelská primuska, to je moje záchrana! Taky, že byla. Rosmertu uklidnila, tak, že jí řekla, že jsem teprve nováček, takže se v nápojovém lístku ještě tolik neorientuji a neukazuji na nápoje s takovou jistotou jako ona. Byla jsem jí tááák vděčná, ale stihla jsem jen poděkovat, potom už jsem se musela vypařit.
Dorazila jsem do dívčí nováčkovské ložnice a spatřila Safiru, která se natáhla přes mojí postel a přes postel Nicol, která jí měla hned vedle. Povzdechla jsem si a začala Safiru budit. Když dorazila ještě Evelina, tak se nám to konečně podařilo. Když jsme jí ale deportovaly do její postele, tak padla Evelina a usnula. No super, pomyslela jsem si. Dotáhla jsem jí do její postele a když jsem dorazila k té svojí, tak jsem taky vyčerpáním padla. Jo, v otrhané a zaprášené uniformě.
1. Emma Smithová
Už v tu chvíli jsem věděla, že je něco špatně, neboť tuto slečnu neznám a jsem si jistá, že pokud by byla z naší linie Lecterů, protože to bych jí musela znát.
Občas se mi zdá, že nováčci často ani nevědí, jak se jmenují, a tak ze zoufalství píší na přihlášky jména studentů, která zahlédnou na hradě, aby měli jistotu, že budou přijati, nebo dokonce že se dostanou do té či oné koleje.
Tím samozřejmě nechci říct, že to udělala i výše jmenovaná béžová dívka. Jen bych chtěl vzkázat: Víc originality! Bude líp mně i Vám!
Dále jsem se otázala slečny 
Poté jsem sovu vystrkala ze sovince směrem k