Články podle Kristie Smithová

Aneb co z nás vypadlo: Slečna Sirael řeší velké dilema, ale naše prefektka Elíza Lextrová jí mileráda pomohla: Sirael de Gevaudan > - má chuť kreslit ... asi teda dneska něco chlupatého - Elizabeth Lextrová > nakreslete Werewolfa ;D Narcissa Teacherová > Eliz =DD Sirael de Gevaudan > :DDD  Dyž ten chvíli neposedí ... a já pohyblivý obrázky ještě moc neovládám :-D Elizabeth Lextrová > uspávací šipky? žrádlo? stříbrná kulka? :D Teodorik Valdorius > no jestli se to pan Werewolf dozví :-D Narcissa Teacherová > Teo, myslím, že použít návrhy Eliz, tak se to dozví určitě... =D No jo, školní řád je všemocný: Nebelbrach Mechacha > Pal, dnes bych si dal jablkový závin. - mrkne - A moc, ať si můžeme dát všichni. Palačinka Med Džemová > - odběhne do kuchyně péct 1000000 závinů xD -  Midar Kilahim > Raději těch závinů pečte tolik, kolik Vám dovolí školní řád - usměje se -  Teodorik Valdorius > školní řád se zmiňuje o závinech? Nebelbrach Mechacha > Pane Midare, ono to omezuje i počet závinů? To je přísný řád. Tak teda deset milionů. :-) Palačinka Med Džemová > eht můj ty neht - ukloní se směrem k p. Kilahimovi, omluví se, otočí se na botce a šupajdí péct tolik závinů kolik povoluje školní řád xD - Nebelbrach Mechacha > Pane Midare, ono to omezuje i počet závinů? To je přísný řád. Tak teda deset milionů. :-) Myšlenkové pochody Riannon mají něco do sebe: Melánie Hale > - čmárá do Corvina. -  Riannon Evansova > - duma nad uklidem, asi by mela jit spat -  Poučení pro studenty, PŮLNOČNÍK JE NEJEDLÝ! : Narcissa Teacherová > - má hlad a uvažuje o snědení Půlnočníčka - Kristie Smithová > - klidně s tím Cysse pomůže -  Narcissa Teacherová > - vážně si Kristie myslí, že Cissa potřebuje pomoct, či že se snad chce dělit??? -  Kristie Smithová > - ona Kristie někdy myslí? =D -  Narcissa Teacherová > - ukradne Půlnočníčkovi čepičku, strčí si ji do pusy a jde spokojeně spát -  Cerridwen Lowra Antares > - lituje půlnočníčka, že mu bude zima na hlavu -  Midar Kilahim > - spíš lituju studentku že se odvážila něco takového strčit do úst aniž by si ověřila zda je to zdravotně nezávadné, když s tím ten skřítek vytírá podlahu a smrká do toho - Narcissa Teacherová > - po přečtení myšlenek se zarazí a vyplivne čepičku - co.. cože s tím dělá?

Doufám, že ti vyděrači, co vyhrožovali a vydírali budou mít radost. Jinak přeji příjemné čtení.  " Alex Preskot - Přijat!" Alex se zatvářil radostně a prchal za bránu, pan ředitel se nadechl, aby četl dál: "Ašiga ze Zliče- Přijata!" dívka, o které jsem vůbec nevěděla, že je v našem mini táboře (nejspíš dorazila, až nad ránem) nakráčela k Alexovi. Pan ředitel četl další a další jména: "Angelina Agnes Spirittsonová- Přijata!" nikdo se neuráčil projít bránou, pan ředitel tedy zopakoval: " Angelina Agnes Spirittsonová- Přijata!" stále nic. "Vypadá to, že tu není" pronesla tiše Leroy. "A vůbec, vykašleme se na tohle, stejně se vás tak půlka ztratila a trefila buď do Kruvalu, nebo Krásnohůlek. Ty!" ukázal na mne "Jak se jmenuješ?" "Jjj-já jjj-js-jsem Kr-Krist-Kristie Smi-Smitho-Smithová." vykoktala jsem ze sebe odpověď na nečekanou otázku. "Nerozumím ti, nadechni se a vydechni a pak to zkus říct ještě jednou." pan ředitel se mile pousmál a já cítila, jak mě probodávají pohledem všichni čtyři kolejní ředitelé.

Dodala jsem si odvahu tím, že jsem se snažila se na ně nedívat, zhluboka jsem se nadechla, potom pomalu vydechla a znovu řekla: "Já se jmenuji Kristie Smithová." řekla jsem sebejistě. "No vidíš, to je lepší. Gratuluji ti a vítám tě na Škole Čar a Kouzel v Bradavicích" dodal s úsměvem. Čapla jsem svojí kabelku a s naprosto tupým výrazem se vydala za bránu k místu, kde stáli Alex a Ašiga. Chvilku jsem nemohla uvěřit, že zrovna mně vzali, ale to mě z mého překvapená vyrvala Connie, která přiběhla hned za mnou a křičela: "Přijata...přijata!!!" "To je super, ale mohla by jsi mi přestat řvát do ucha, díky" dodala jsem s úšklebkem, protože jak mi Connie popisovala svojí vstupní esej, tak měla přijetí jisté. Po chvíli jsem slyšela pana ředitele, jak čte: "Megan McWoodsová- Nepřijata!" černovlasá dívka vyletěla z hloučku, jak neřízená střela a bylo slyšet, jak hlasitě vzlyká. Následně pan ředitel vyslovil: "Jasper Jimbo Johnson- Nepřijat!" ihned potom se Jasper naštvaně zvedl a dupal pryč od hradu, při tom hlasitě nadával. Pan ředitel a kolejní ředitelé to pozorovali s pozdviženým obočím. Když za jásotu nacupitali za bránu další noví lososi, mezi kterými byla Scallion, Evelina, Leroy, Nicol, Suirou, Astoria, Justin, Serafína, Verity, Maxmillian, Jane Karen a další, ale byl to takový šok, že si, už nic moc nepamatuji. Všichni přítomní ředitelé všeho možného udělali krok vzad a pan ředitel mávl hůlkou a brána se zase zavřela. Poté kývl na všechny kolejní ředitele, ti se s námi rozloučili a odešli. Až na jednoho. Zůstal tu zmijozelský kolejní ředitel Nekro The Gravedigger. Nechápala jsem proč. Až to všechno objasnil pan ředitel: "Tady Nekro..Ehm chci říct pan profesor Nekro The Gravedigger je školní pokladník a tudíž má za úkol vám rozdat kapesné, které dostáváme z ministerstva kouzel pro nováčky." Profesor The Gravedigger přitáhl velký pytel, očividně byl velmi těžký. Poprvé šáhl do pytle a vytáhl menší kožený váček, ihned po tom ho podal Astorii. Ta si váček vzala a začala zkoumat jeho obsah. Vytáhla z něj tři galeony a pár srpců. Za chvíli, už byl velký pytel prázdný a každý losos měl svůj malý váček. "Tak, a teď mazejte do hradu!" řekli oba ředitelé sborově a my jsme se rozutekli na všechny strany. Já letěla ihned do hradu, tam jsem lítala všemi chodbami, kudy to jen šlo. Až najednou před sebou vidím modrý flek a slyším: "Lamičky, lamičky, kdopak vám dal hlas?" Co to je za zmutovanou koledu? A vůbec, to jsou vánoce? Ve svém zamyšlení jsem zapomněla se modrému fleku vyhnout a vrazila do něj. Ležela jsem na zemi a v puse mi přistál ementál. "Ty...ty..ty čórko! Dej to sem, ten ementál je můj!" Někdo mi vytrhl z pusy ementál a slyšela jsem jakési slintání, či co. Dříve, než jsem se zvedla, tak mě ta modrá žroutka ementálu zatáhla za ruku a postavila na nohy. "A ty seš která?" zeptala se mně. "Já jsem Smithovic" odpověděla jsem. "Jéé, ty jsi sestra Seleny?"  "Cože, jaké Seleny? My v rodině žádnou Selenu nemáme."  "Ty neznáš Selenu Enail Smithovou?"  "Ne, jak bych taky mohla, teprve mě sem pustili, jediný koho tu znám jsi  ty. A vlastně ani tebe neznám, jak se jmenuješ?"  "Já jsem Linn- Lama Rose- Ementál Lairová" no ta je teda vtipná pomyslela jsem si.  "A jak že se to jmenuješ křestním jménem?" zeptala se mě. "Kristie" odpověděla jsem. "Fajn, tak, já, už musím letět, tak ahoj" řekla jsem jí. Linn jen mávla a začala si zase zpívat: "Kde lama mááá?" "Ta má dost" zašeptala jsem si a uchechtla se tak, aby to Linn neslyšela. Šla jsem se zase potulovat po hradě, až mě najednou udeřila do očí cedule: "Ložnice pro nováčky" šla jsem do dveří. Za dveřmi byly dvoje schody nad kterými visely cedule:" Dívky-vlevo" "Chlapci-vpravo" šla jsem tedy po levých schodech nahoru. Koukala jsem, že na postelích byly cedulky se jmény. Super! Měla jsem postel mezi Nicol a Astorií. A jak jsem tak koukala, byl tam i můj kufr z domova. Byla jsem pěkně nevyspaná, tak jsem se bleskurychle převlékla do pyžama a zaplula do postele. Když jsem se rozhlédla kolem, nebyla jsem jediná, kdo se rozhodl spát. Byla tu i Evelína se svým mozkem v akvárku, Křídlatka, která měla nos zavrtaný do polštáře, Bree, které trčela noha z postele a Caitlin, která padla do postele ještě v uniformě. Dál, už jsem nikoho neviděla, usnula jsem. Po chvíli se ozvalo hlasité "BUM!" Všechny jsme se probudily a snažily jsme se zjistit co, že to spadlo. Po chvíli zkoumání bylo jasno. Elen Jenkinsová spadla z postele. Au, to muselo bolet, když je tu kamenná podlaha. Jelikož jí to nevzbudilo, tak jsme jí opatrně vytáhly zpátky do postele a přehodily přes ní přikrývku. Potom jsme ještě dokopaly Caitlin k tomu, aby si místo uniformy vzala pyžamo, ta nakonec poslechla, takže jsme šly zase spát. Nevím, jak dlouho jsem spala, ale probudilo mne ostré světlo. Když jsem ospale zamžourala k vedlejší posteli, tak Nicol pípla: "Promiň, už zhasínám" ospale jsem se na ní usmála, převalila se na bok a spala dál.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Po delší době další díl vyprávění. Poté, co profesor domluvil, přiběhlo ještě dalších  osm lidí, tentokrát se stříbrným P na hrudi. Postřehla jsem jen, že jedna z nich se jmenuje Elizabeth, druhá Narcissa a třetí Bilkis. Dál, už jsem v tom řevu nic nepostřehla. V tom jsem uviděla Elizabeth, jak s kamennou tváří lezla na jednu z laviček. Když na ní vylezla zakřičela: "Ticho!" Řev okamžitě utichl a všichni začali Elizabeth sledovat. Ta obratně seskočila z lavičky, uculila se "Děkuji" řekla, a odkráčela kamsi k ostatním stříbrně opéčkovaným. Prefekti i primusové si mezitím stoupli do řady a ve slabém slunečním světle se jim na hrudi leskly odznaky. Všichni byli oblečení v kolejních barvách a seřazení tak, že uprostřed stála primuska a kolem ní dva prefekti. Vypadalo to docela krutopřísně, až najednou z hradu přiletěla obrovská sova s dopisem. Na obálce bylo jméno:  Ginevra de Naga. Zeleně oděná slečna tedy křikvačila k místu, kam sova dosedla a rychle otvírala dopis. Až najednou se jí dopis vyškubnul z ruky a začal ječet: "PÉČKA DO HRADU, OPAKUJI, PÉČKÁÁÁ DO HRADŮŮŮŮ! HNÉÉÉD!" Všichni prvňáci si okamžitě zakrývali uši, ale prefekti a primusky si okamžitě přiacciovali koště, nasedli a mířili ke hradu. Očividně se tam něco stalo. Na to se hulák otočil na profesora Midara Kilahima a utrhl se na něj: "A TY MIDARE MAZÉJ TAKÝÝ! Díky za vyslechnutí, Nim." Profesor se zatvářil vyděšeně a všichni prvňáci se začali hihňat. Hihňání však ustalo, když nám pan Midar řekl, že prý si máme cestu ke hradu najít sami, protože musí jít něco vyřešit. Merline, z Prasinek do hradu? A sama? Významně jsem pohlédla na Evelinu, Connie a Nicol. Měly stejně vyděšený výraz, jako já. Kdo by neměl, že. Až se najednou se z davu vynořila záhadná dívka, kterou jsem vůbec neznala. Prej nějaká Jane Karen Langley. Začala kolem sebe mávat rukama a něco mlela a mlela. Znělo to dost odborně, takže jsme na ní všichni koukali s pozvednutým obočím. Maxmillian Addams zakoulel očima, vybraným chováním Jane odstrčil trochu stranou. Pak začal překládat to, co Jane řekla do srozumitelnějšího jazyka: "Takže to vypadá, že tady Jane Karen chtěla říct, že bude lepší, když každý půjdeme úplně sám. Žádné skupinky! Tak máme větší šanci, že se nás do hradu dostane co nejvíc." Tuhle teorii jsem sice trochu nechápala, ale vykašlala jsem se na to, protože jsem ocenila to, že se tu našel i někdo chytrý. Tak jsme se všichni rozutekli do všech směrů a bloudili po Prasinkách. Marně jsem hledala rozcestník, který by mi ukázal kudy do Bradavic. Až přeci jen nakonec jsem ho našla. Cesta která vedla vpravo byla ta, kterou se jde do hradu. Cesta vlevo byla cesta na Příčnou ulici. Ačkoli se mi víc zamlouvala cesta na Příčnou ulici, musela jsem zvolit tu do Bradavic. Měla jsem z toho špatný pocit, protože právě začalo pršet, a já musela jít lesem, kde byla tma, jako v pytli. "Tak a jsem v háji". Sedla jsem si na blízký pařez. Pršelo, už docela dost, takže nejen, že jsem byla celá mokrá, navíc jsem měla i konec hábitu od bláta. Úžasné, doufám, že to půjde vyprat. Jinak mi z toho asi fakt rupne v bedně. Začínala mi být zima, tak jsem se zvedla a rozhodla se jít dál. V pravé polobotce jsem ještě měla sucho, tak jsem se koukala kam šlapu. Ale to mi bylo houby platné, poněvadž tma byla čím dál tím větší a já, už si neviděla ani na ruce, natož na nohy. Najednou se přede mnou ozvalo strašlivé: "Hůůůů" znělo to jako hejkal. Ani nevíte, jak jsem se lekla. Zalovila jsem v kabelce, která, jako jediné zavazadlo putovala se mnou. Vytáhla jsem mudlovskou baterku a rozsvítila jí. Kupodivu svítila, takže jsem usoudila, že Bradavice nejsou zas tak blízko, jak jsem si myslela (pozn. Na hradě a v jeho blízkém okolí mudlovské věci nefungují). Šla jsem dál, když jsem to podivné "Hůůů" uslyšela přímo před sebou, chtěla jsem si posvítit baterkou, ale to, už to "Hůůů" bylo nade mnou a zčistajasna mě nějaké pařáty srazily k zemi. Ach jo! Teď, už jsem špinavá celá! No, uvidím, jak dopadli ostatní. Zvedla jsem se a šla dál. Po další půlhodině tápání mi začala baterka nebezpečně blikat, ale pořád byla tma, jako v pytli. Tak hold budu muset jít poslepu, to se snad zas tak moc nestane. Zahodila jsem baterku a letěla kupředu. Začala jsem zkoumat, zda nemám něco v kapsách, ale to jsem neměla dělat. Když jsem šáhla do levé kapsy hábitu, tak jsem vrazila do stromu. Nepochybovala jsem, že při mém štěstí bych mohla ještě místo do Bradavic trefit do Kruvalu. Ale to se merlinudík nestalo, protože po mém dalším patnácti minutovém tápání se objevilo světlo, tak ostré, že jsem si ,musela zakrýt oči. Po chvíli, kdy mé oči zase navykly na světlo, tak jsem zamrkala a užasle koukala na velikou bránu a hrad, který se přede mnou náhle objevil. U brány bylo pár stanů, spacáků a karimatek. To mohlo znamenat jediné: Někteří z lososových se, už k hradu dostali. Když jsem se přiblížila blíž ke stanu, někdo na mě zezadu skočil a já se okamžitě skácela k zemi, protože jsem, už sama šla z posledních sil. Najednou mi někdo vesele zahlásil do ucha: "Zdarec, Kris!" Byla to Evelina. "A...a..a kde jsou ostatní?" samozřejmě jsem tím slovíčkem nemyslela jen Nicol a Connie, ale i ten početný dav prvňáků, co jsem viděla na nádraží. "Ještě tu nejsou, a z hradu nám poslali sovou, že prý tam je nějaký problém, takže nás pustí o dva dny později." když jsem se tak na Evelinu zadívala, tak teď vypadala úplně stejně, jako já. Zablácená, špinavá a mokrá. Evelina mě vzala do stanu a ukázala na jednu z více než šedesáti postelí. "Tady budeš spát, já mám postel hned vedle" uculila se a vrazila mi do ruky čisté oblečení. "Měla by ses vykoupat, támhle v tom druhém stanu jsou sprchy, mazej tam" do rukou mi vrazila navíc ještě ručník a strkala mě do dalšího stanu. Již vysprchovaná a čistě oblečená jsem se vrátila před bránu. Ostatní tam mezitím rozdělali oheň. Docela hezky jsme si povídali, až nás o půlnoci nahnal do postele půlnočník, který přiběhl z hradu, že prý se nemohl koukat na to, jak tu ponocujeme. Začala jsem přemítat, zda ostatní ještě příjdou a o těch nových lidech, co jsem dnes poznala. Když jsem nemohla usnout, tak jsem tiše počítala, kolik, už nás tu je: "Takže, Já, Evelina, Justin, Jane Karen, Maxmillian, Ester, Michael, Caitlin, Suirou, Hannah, Křídlatka, Scallion, Alex, Jasper, Carla, Elen, Samantha, Bree, Leroy, a ještě pár dalších, ale ty, už jsem si nebyla schopná zapamatovat. Druhý den dorazilo asi ještě dalších deset lidí a navečer i Nicol. Stále jsem měla strach, že Connie snad ani nepříjde. Ale jo, přišla a zrovínka vrazila po půlnočníka. Vypadalo to, že nás, už víc nepříjde. Brzy ráno, když jsme ještě všichni spali, se ozvalo hlasité: "Vrrrrrzzz." Všichni jsme vyběhli za stanu. Brána se otevřela!! Všichni byli hned na nohou a rychle balili. Poté jsme se vzorně seřadili před bránou. Přišel k ní nějaký neznámý kouzelník, zřejmě školník. Ten, ale rychle odešel a přišel jiný kouzelník. Toho jsem znala! Byl to pan ředitel a vedle něj byli kolejní ředitelé jednotlivých kolejí: Betelgeuse Orionis, Nekro The Graveddiger, Letitia te Tiba a John Werewolf.  Ředitelé kolejí se mile usmívali a pan ředitel nasadil vážnou tvář, vytáhl pergamen a začal číst: "Milí nováčci, vítám vás na Škole Čar a Kouzel v Bradavicích. Rádi bychom vás pustili dovnitř všechny, ale přihlásilo se vás strašně moc, takže dovnitř půjdou jen někteří. Všichni jsme zbledli a Scallion se začaly mírně klepat ruce. Nimrandir Elenére roztáhl pergamen a začal číst. Byl to úctyhodně dlouhý seznam jmen, takže jsem nepochybovala, že půlka těch, jejichž jména jsou na seznamu tu ani nejsou. Pan ředitel se zhluboka nadechl a začal číst,

POKRAČOVÁNÍ PŘÍSTĚ

Byl poklidný den, všichni se začali připravovat na večerní oslavy. Ale, tu najednou se začal celý hrad otřásat. Vyděšení obyvatelé hradu pobíhali okolo a všude se rozléhal křik.  První vlna zemětřesení dosahovala síly, pěti dechů draka. To se však příkladně péčkovsky zachovala novopečená nebelvírská prefektka Briseis Kouzelná.Zpřístupnila svůj kryt, který si vykopávala pro případ konce světa. Ovšem, tam jsme se vešly jen tři, protože Bris začala kopat teprve nedávno. Tak jsme se do krytu namáčkly tři, Já, tedy Kristie Smithová, Briseis Kouzelná a Lucy Koralka. Když se k nám ještě drze vetřela Linn Rose Lairová, musely jsme vyhodit nějaké ty zásoby jídla, aby se tam Linn vůbec vešla. Najednou se z ničeho nic objevila Mintaka Orionis a začala studenty poučovat o tom, že nejbezpečněji je mezi futry dveří, načež jí Isabella Anne Swan poslechla, schovala se mezi dveře a začala si z nervozity kousat nehty. Zrovna když jsem zahlédla slečnuMintaku zase odcházet, tak zemětřesení dosahovalo úctyhodných šesti dechů draka. To, už celá Velká síň mohla slyšet, jak se ve třetím patře sype staré brnění. Po dosažení sedmi dechů draka nám v kolejce spadl obraz obraz Salazara Zmijozela, načež se naše krutopřísná prefektka Elizabeth Lextrová zvedla a uháněla obraz zvednout a schovat. Jelikož jsem při dalším kopání objevila dveře do havraspárské kolejky, bohužel zavřené, tak jsem na ně začala bušit, ve snaze shodit jim tu jejich Rowenu. Havraspárští se mi začali vysmívat, že prý tu sochu mají dobře ukotvenou. Tak jsem se tedy pokusila svým myšlenkovým pochodem shodit alespoň Helgu. Na Gogrika jsem si netroufala, protože to by mě Bris z toho krytu okamžitě vyhodila. Linn nás v našem kopání podporovala vyprávěním pohádky o Brisoldě a Krisoldě. Ta pohádka nás ovšem brzy začala štvát a Linn to přestalo bavit, tak přestala a líně se v krytu válela. Brzo se tam vešlo i pár dalších lidí, takže jsme do krytu zatáhli Lucy di Vampire,Justina Tj Hawkaa Emmu Smithovou. Všichni nechápavě hleděli na bodovou přebornici Wenai Lafayette, která běhala ze zmijozelské kolejky do Velké síně a zpátky. Snažila se zachránit svoje úkoly. Když, už to vypadalo, že, už se konečně zastavila, tak se plácla do čela a vykřikla: "Vždyť já tam nechala Evelínu!" (pozn. Evelína je zmijozelská kolejní škrkna, která byla napadena zákeřným jmelím a teď je nemocná.) Wenai se definitivně vrátila i s Evelínou zabalenou do zelené deky v náručí. To je snad dostačující, nemyslíte? Kdyby někdo chtěl vědět, tak zemětřesení místo dosahuje síly deseti dechů draka a na hradě praskají zdi. Na obyvatele padají cihly, proč to všechno? Někteří si to vysvětlují tím, že hrad, už letí a jiní tím, že za rok bude konec světa. Jak je to doopravdy? Na to, už si musíme najít odpověď každý sám. A teď trochu odbočíme od tématu, víte, kdo dnes slaví narozeniny? Že, né? Tak já vám to povím, Vy-víte-kdo, takže pokud toto Vy-víte-kdo právě čtete, redakce Hadího Krále vám přeje všechno nejlepší!! 

Pokračování, aneb můj starý deníček si můžete přečíst všichni.  Ta záhadná dívka se konečně představila: ''Ahoj, já se jmenuji Connie, Connie Clerenc. Jak se jmenuješ ty?'' ''Ahoj, ráda tě poznávám. Já jsem Kristie Smithová.'' ''Jééé, tebe jsem viděla z okna, ty jsi taková ta, která to málem nestihla!'' Jen jsem přikývla a začala koukat z okna Connie mně napodobila a tak jsme jen potichu koukaly na stále se měnící krajinu za oknem. Když jsme uviděly zelené kopce, tak se dveře od kupé rozrazily a vtrhla k nám podivně vyhlížející holčička. Ač měla v ruce to akvárko s mozkem, vypadala roztomile. Po chvíli tupého civění se představila jako Evelina van Eyck. Chvilku jsme se na sebe zubily a tvářily se zdvořile. Až to nakonec Evelina nevydržela a vytáhla karty. Řachavý petr nás opravdu nešetřil. Brzo jsme vypadaly, jako kdyby jsme vylezly z komína. Connie se ke mě naklonila a začala kolem mně zuřivě mávat rukama. ''Promerlina, co to děláš?'' zeptala jsem se poněkud roztržitě. ''Vždyť ti hoří konečky!'' opáčila a dál mávala rukama. Koukla jsem se na konečky svých zrzavých vlasu. No ty kráso, ona nelhala! Opravdu mi hořely konečky! Začala jsem pištět a vyletěla z kupé, jak neřízená střela. Běžela jsem k malému umyvadélku, které jsem zahlédla při nastupování. S jekotem jsem běžela chodbičkou, obratně přeskakovala všechny válející se kufry a, už jsem byla u umyvadla. Rychle jsem do umyvadla strčila vlasy a pustila vodu. Vlasy se mi konečně uhasily. Tak jsem je trochu vyždímala, abych je neměla nasáklé vodou a s nejistým úsměvem cupitala zpátky do kupé. Když jsem tam přišla, koukala jsem na ty dvě začouzené gemblerky, které stále ještě hrály a na jednu dívku se sněhobílou pletí. Na to se Evelína otočila a řekla: ''Hele, Kristie se vrátila. Kristie, tohle je Nicol Nash Orchidis, před chvílí přišla, když nám tu jaksi začal pořvávat nepoužitý hulák.''  ''A čí ten hulák byl?'' zeptala jsem se s nadějí v hlase a doufala, že nebyl můj. ''Můj.'' špitla Connie tiše ''Ale Nicol se ho podařilo umlčet'' zazubila se a začouzenou rukou ukazovala na Nicol. Zatlemila jsem se na Nicol a sedla si vedle ní. ''Koukám, že máš mokré vlasy, nechceš je vysušit?'' otočila se na mně Nicol. ''A ty to umíš? Tak jo.'' souhlasila jsem. Nicol vytáhla hůlku a pronesla kouzlo, tuším, že to bylo Vlasimus vysušímus, ale nevím to jistě. Nechaly jsme Evelínu a Connie, ať dál hrají a mezitím jsem vytáhla Denního věštce, jako, že si ho s Nicol přečteme. Ve skutečnosti jsme jen koukaly na pohyblivé obrázky a tiše se hihňaly nějakému pánovi, který se měl jmenovat George McBrave, protože za ním na fotce studentky dělaly vtipné obličeje. Jely jsme snad celou věčnost. Dokonce, už Connie a Evelínu ten Řachavý Petr přestal bavit a jen tupě civěly z okna. Když tu se dveře od kupé znovu rozlétly a vstoupily tam čtyři osoby se zlatým P na hrudi. Představily se jako Larrie Larstonová, Lucy Koralka, Jane Mooren a  Barbara Arianne Lecter. Jane si stoupla doprostřed kupé a začala něco žvatlat. Upřímně přiznávám, že jsem jí vůbec neposlouchala. Jak jsem si všimla, tak ani jedna z nás ne. Barbara nás přejela pohledem a jak uviděla naše znuděné obličeje, tak opáčila na Jane: ''Hele, zkrať to, ještě máme před sebou půlku vlaku.'' Jane Barbaru zpražila pohledem a slova se ujala Lucy, která ty dvě odstrčila.  ''Tak se převlékněte do uniforem, už tam skoro budeme. A po vystoupení se řiďte pokyny, které uslyšíte od profesora Kilahima.'' všechny jsme se na Lucy vděčně usmály a začaly jsme ve svých kufrech hrabat uniformy. Larrie přikývla a slyšela jsem jak řekla: '' Tyhle z toho aspoň nedělají takové drama, jako ty předtím.'' Pak všechny primusky zmizely a já jsem viděla Nicol, jak se prohlíží v uniformě, ba ne jenom Nicol, dokonce i Connie, už byla převlečená a Evelína skoro taky. Té, už zbývaly jen boty. Zato já se teprve párala s košilí. Když jsme se konečně všechny převlékly, upravily se a tak podobně, tak jsme si sedly. Seděly jsme sotva pět minut a, už se ozvalo skřípání brzd a z okna jsme spatřily Bradavický hrad. V očích Connie jsem viděla obdiv, v Evelíniných mírný strach a v Nicoliných nějakou kombinaci strachu a obdivu. Po celém vlaku zavládl křik prvňáků a Lucy, Barbara, Larrie a Jane se je zoufale snažily uklidnit a seřadit do zástupů. Nakonec se jim to přece jen povedlo a všechny děti z vlaku stály před ním. A dokonce i v těch zástupech. Poté přikráčel nějaký profesor s holí. Vypadal docela přísně, tak jsem tipovala, že to bude ten profesor Kilahim, nebo jak to říkala Lucy. Když se profesor představil, tak jsem si, už byla naprosto jistá, že jsem měla pravdu, postřehla jsem i jeho křestní jméno, Midar se jmenoval. Pan profesor nám začal vysvětlovat co a jak, ale já jsem musela nutně sdělit holkám, že tomu klukovi před námi čouhá košile a že má pěkné vlasy. Tudíž jsme všechny opět neposlouchaly.

 POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.

Tak jsem se jednou zase hrabala ve starých věcech, zaprášených v truhle, kde je skladuji. Našla jsem tam svůj béžový deníček ze svých nováčkovských dob. Při jeho pročítání mě napadlo, že by z toho byly dobré články, tak budiž, tady to máte.  Milý deníčku, víš, jak jsem ti nedávno psala, že jsem si podala přihlášku na kouzelnickou školu Hogwarst.czechzone.net? No, tak si představ, že dneska mi přiletěla sova, taková velká, myslím, že to byl Výr. Rychle jsem rozbalila dopis a hádej, co v něm stálo? ''Slečno Kristie Smithová, tímto vám oznamujeme, že jste byla přijata na školu Čar a kouzel v Bradavicích. '' Rychle jsem vyběhla ze svého pokoje a letěla tu novinu oznámit rodičům. Když jsem se přihnala dolů, tak jsem je vyrušila při snídani. Významně se na mě podívali a když v mojí ruce uviděli obálku s razítkem Bradavické školy, tak jim bylo jasné, proč jsem se tak řítila dolů.  ''Tak co?'' zeptal se mě táta trochu nejistě. Podala jsem mu obálku on jí otevřel, koukl na dopis a podal ho mamce. Ta vytáhla dopis, spatřila velké červené razítko: PŘIJATA, a začala se usmívat. Já jsem mezitím začala vesele hopsat kolem. Když jsem si uvědomila, že vlak vlastně odjíždí, už  ve 12 hodin, vyděšeně jsem se koukla na hodiny. Devět, Merline pomoc!! To se nedá stíhat! Rychle jsem popadla kufr a začala balit, hábit, sukně, pytlík bertíkových fazolek, učebnice kouzelných formulí, košili, kosmetiku, oblíbeného plyšáčka, polobotky a to je snad vše. Vítězoslavně jsem zavřela kufr a položila na něj klec s Lékorkou, mojí sovou. Koukla jsem se na pergamen z Bradavic, kde stálo: ''Studenty prosíme, aby před brány dorazili oblečeni v uniformě.''  Tak jsem tedy zase otevřela kufr a začala v něm hrabat. Vytáhla jsem všechny součásti uniformy, ani zelené, ani červené, ani žluté, dokonce ani modré ne. Byla prostě černá a zdálo se mi, že měla takovou béžovou barvu. Barvu jsem přestala řešit, jakmile jsem uslyšela hodiny odbíjet půl desáté. Rychle jsem zaklapla kufr a seběhla jsem dolů k rodičům. Tatínek na nic nečekal a hned vyrazil nahoru, pro kufr a Lékorku. Já jsem v ruce držela malou černou kabelku, ve které jsem měla to nejnutnější, jako například hůlku a pár mudlovin. Tatínek byl, už dole a strkal věci do kufru mudlovského vynálezu zvaného auto. Prý, aby to nebylo podezřelé, jenže takhle to nestihnem! Snažila jsem se vypadat klidně a mezitím, než to táta nastrkal do auta, já se loučila s maminkou, která se krátce na to rozbrečela. Podala jsem jí kapesník a už jsem sedala do auta, načež jsem hned vystartovala nahoru po schodech, jak neřízená střela. Zapomněla bych na to nejdůležitější, na dopis s přijetím! Bylo právě tři čtvrtě na deset, když tatínek startoval auto. Zamáčkla jsem slzu v oku a mávala mamince na rozloučenou. Ta se na mě usmívala a také mávala, obličej však měla ještě mírně červený od pláče. Nechápu, jak se mi to mohlo stát, ale poslední, co jsem viděla, byla cedulka s nápiem: Fast food- Mňamky paní Chuťovky, ano, usnula jsem. Probudilo mě zběsilé houkání Lékorky. Už, už jsme byli v Londýně! A bylo půl dvanácté.  Začala jsem si myslet, že to všechno ještě stíhám. Ale opak byl pravdou. Když jsme s tátou konečně našli příslušné nástupiště a oba jsme prošli zdí, pan průvodčí, už měl všechna jména na seznamu odškrtaná, jen to moje ne. ''Slečno Smithová, pojďte honem, nebo pojedete, až tím druhým vlakem v srpnu!'' V srpnu se mi samozřejmě jet nechtělo, tak jsem rychle přispěchala k průvodčímu, on mávl hůlkou a má zavazadla spolu s Lékorkou zmizela a průvodčí mi vtiskl do ruky lístek. Ještě jsem ve spěchu objala tatínka a vlepila mu pusu na tvář. Potom jsem spolu s kabelkou v ruce nastoupila do vlaku a hledala příslušné kupé. Naštěstí jsem nebyla sama, kdo nemohl najít svoje místo. Kolem mě pobíhalo hodně jedenáctiletých, (někteří již byli dvanáctiletí) ve snaze najít si své místo. Když jsem konečně usedla, z okna jsem uviděla svého tátu, jak na mě mává. Zamávala jsem taky, ale to, už vlak zahoukal a vyjel. Mávala jsem čím dál, tím víc zběsileji, až mi tatínek zmizel z očí. Tu ke mně do kupé vtrhla jedna osoba, vůbec jsem netušila, kdo by to mohl být, ale podle dlouhých vlasů a dívčího hlasu, který se konečně uráčil pozdravit, jsem vyloučila možnost, že ten někdo bude chlapec. Konečně jsem té záhadné dívce uviděla do obličeje. Měla dlouhé splývavé vlasy, ale do očí jsem jí neviděla, na to bylo uvnitř moc šero.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ.

A teď malá komentářová anketka, kdo si podle vás přisedl ke mně do kupé?

1) Connie Clerenc

2) Nicol Nash Orchidis

3) Evelina van Eyck