Jak to bylo s Mikulášem v Bradavicích
Pátého prosince navštěvuje mudlovské děti Mikuláš s čertem a andělem, aby je za nějakou tu básničku nebo písničku obdarovali něčím sladkým. Teda aspoň tehdy, když byly hodné. Jestliže daný rok zlobily, tak dostanou od čerta leda kus uhlí či bramboru, pokud si je rovnou neodnese do pekla. Ale věděli jste, že kdysi dávno se něco podobného slavilo v Bradavicích?
Některé koleje možná i dnes pokračují v tradici mikulášských večírků a nadílek, ale původně šlo o svátek, který byl společný pro celou školu, takže na něm spolupracovaly všechny koleje. Skupinku podobnou té mudlovské tvořili čtyři lidé, z každé koleje jeden, většinou to byli primusové, protože ti to s pomocí kolejních ředitelů organizovali. Tenhle pokus o podporu přátelství mezi kolejemi byl totiž původně jejich iniciativou. Každý z nich měl jednu roli, jež odpovídala obecným kolejním charakteristikám. Když se nad tím člověk zamyslí, tak celé to rozdělení opravdu dává smysl.
Hlavní osoba, Mikuláš, má vlastnosti hned dvou kolejí. Mohl by to být někdo z Nebelvíru, protože ti jsou odvážní a asi by jim nebylo proti mysli udělat něco podobného, jako připisují legendy svatému Mikuláši, tedy že daroval nějaké zlaťáky dcerám zchudlého šlechtice, které si musely vydělat na věno prodejem vlastního těla. Nebo to mohl být někdo mo(u)drý, tento světec totiž zachraňoval nespravedlivě odsouzené a přezkoumával rozsudky. Roli Mikuláše měli v podstatě oba dva, protože poslouchali, co kdo provedl záslužného a jestli za to může dostat nějakou odměnu.
Čert, který si nosí zlobivé děti do pekla, byl samozřejmě někdo zmijozelský. Akorát si takové studenty neodnášel do ohňů pekelných, nýbrž do vlhkých chodeb ve sklepení. Občas se opravdu našel někdo, kdo si to zasloužil, ale protože to většinou byli jiní zelení studenti, tak to vlastně ani nemělo význam, jelikož prostory pod hradem znali jako své boty. Jeho protipól tvořil nějaký mrzimorský student, milý a přátelský. Právě ten u sebe měl košíček s dobrotami za odměnu pro ty, kdo byli hodní.
Na celou školu připadala jenom jedna tato čtveřice, takže se slavnost k této příležitosti většinou dost protáhla, ale každý rok se postupovalo od nejnižších ročníků, takže ti starší klidně mohli přijít později a mladší zase dřív odejít. Trochu to připomínalo zařazování, všichni totiž chodili po jednom, po krátkém rozhovoru si vyslechli verdikt, a pak buď dostali nějakou sladkost, případně jinou drobnost, nebo skončili ve sklepení, kam byli odváděni v průběhu slavnosti. Kdyby se to náhodou nestíhalo, tak byli k ruce již zmiňovaní kolejní ředitelé, konkrétně ten zmijozelský.
Na základě tohoto zjištění však vyvstává otázka, zda šlo původně o mudlovský nebo kouzelnický svátek. První varianta by byla, že to nějakého studenta z mudlovské rodiny napadlo zkusit i na hradě. V druhém případě to někdo takový rozšířil mezi mudly. Ať to bylo tak či onak, je škoda, že se to nezachovalo. Řekla bych totiž, že zejména ta část se sklepením by mohla být docela zábavná.