"Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná."

Nad hradem vycházelo slunce a jeho první paprsky se líně převalovaly po klidné hladině Hanibalova jezera. Jediné, co narušovalo klid, byl vřískot jakéhosi ptáka, který se usadil na vrbě mlátičce a teď jí byl surově škubán a mlácen. To ale nebylo všechno, co se dělo. Z hradu, v místnosti, kde se nacházela nástěnka se soutěžemi, se pohybovaly tři osoby. "Nalep tam ještě tohle," cpala Elizabeth Petule písmenko, které před malou chvilkou Niam ukázkově vystřihla z jednoho výtisků Denního věštce, který se válel opodál s usmívající se tváří šéfredaktora na hlavní straně. "No jo furt," pípla Petula a uklidňovala se myšlenkou na to, jak ďábelský plán vymyslela, jinak by ty dvě nejraději za to peskování zabila. "Muhahahahaaaaa!" ozvalo se sborem, když výhružný dopis a oznámení o stávce spočinulo na nástěnce, kde jindy byly soutěže, které dámy velmi pečlivě uschovaly do kabely a odtáhly z dohledu studentů. Byl čas snídaně... U nástěnky byl v tuto ranní dobu klid. Většina studentů ještě spala nebo (ti pilnější) již seděli ve Velké síni a přecpávali se u snídaně, aby pak celý den nemuseli jíst a mohli jenom psát soutěže. Jen jedna culíkatá havraspárská studentka si to hopsala k místnosti soutěží, protože nechtěla být viděna jak si bere zadání soutěží. ,,Tak to jsem zvědavá, kolik tam zas bude soutěží, já ty soutěže fakt nenávidím, je jich hromada a mně to nebaví prostě děl ... ÁÁÁÁÁÁ!!" Modrá studentka začala vřískat na všechny strany. ,,KDE jsou MOJE soutěže?! Já potřebuju svoje soutěže, nemůžu bez soutěží být, vraťte mi moje soutěže!!!" Havraspárské děvče vběhlo do Velké síně s polovinou pergamenu, který visel na nástěnce soutěží. Velká síň ztichla a pozorovala Linn s papírem, která stála ve dveřích. ,,Nejsou soutěže," pípla Linn. Uplynula sekunda ticha.. dvě.. V tu chvíli jako by vybuchla ve Velké síni bomba a všichni se snažili vyběhnout ze síně k soutěžím a přesvědčit se o pravdivosti těchto slov - to přeci nemůže být pravda?? Nemůžou zrušit soutěže, nebo snad ano..? Zatímco se mraky studentů mačkalo před nástěnkou soutěží mladý profesor Werewolf si spokojeně mnul ruce. Dohnat dámy k uzavření soutěží byl skvělý nápad. Své studenty donutil si stěžovat dokonale. Teď už jen zařídit aby se zredukoval počet předmětů a jeho studenti mohli vyhrát pohár. Jeho plán byl dokonalý. V tu chvíli už do Velké síně vstupovalo více a více studentů z různých kolejích a mezi nimi se šířila zpráva: „Nejsou soutěže!“ Z různých koutů síně se ozývaly rozdílné názory. Někteří byli nadšení z pár chvil volna. Jiní nadávali, že nebudou body. Někteří přišli s pečlivě zalepenou obálkou plnou soutěží, kterou chtěli dnes poslat, ale jelikož nevěděli, kdo soutěž vypsal, nevěděli vlastně komu poslat onen dopis. Studenti zmateně seděli ve Velké síni a nevěděli co dál. Jedni plakali, druzí se šíleně smáli. Emoce byly k neudržení. Jedna studentka prvního ročníku se ve v agónii svalila na zem a bušila pěstičkami do země, řvala a kopala všude okolo. V tuto chvíli do síně vstoupil pan ředitel. Uslzené oči na něj pohlédly s nadějí, do vysmátých obličejů se vkradla pochybnost a pan Werewolf viděl prasknout svou dokonalou bublinu. Pan ředitel však řekl jen: „Nezoufejme! Všechno bude v pořádku!“ Všichni vykřikli v jásot, neb víra v pana ředitele byla vždy hluboko zakořeněna. A stejně jako pomohl při výlovu, se chystal pomoci i teď. Spěšnými kroky došel do Prasinek, kde se rozhlédl, a když zjistil, že ho nikdo nevidí, přemístil se. Když se pan ředitel ani po dvou hodinách nevracel, hradem se začala šířit panika a ze všech stran se nešuškalo o ničem jiném, než o soutěžích, stávce a dalších věcech (jako byly stávka a soutěže), které byly trnem v oku nejednoho studenta. Utvořily se dva břehy a uprostřed stála madam teTiba, která se snažila rozehnat emoce. "Ale no tak, poslouchejte, to, co se stalo byl jistě nejlepší nápad, jak trochu pročistit atmosféru, tak co kdybyste si podali ruce a šli se projít k jezeru?" Promlouvala konejšivým hlasem a těkala z jednoho tábora na druhý. Nad hlavou jí proletělo shnilé rajče a rozplizlo se na transparentu, který hlásal "SOUTĚŽE NÁM VRAŤTE, BODOVÁNÍ ZVRAŤTE!", který ihned nahradil transparent nový - čistý, který prorokoval "100 NA DEN!!!". To už profesorka věděla, že tady její místo není a odklidila se do bezpečí její koleje, ze které se hádky účastnilo jen několik málo studentů. "Soutěže potřebujeme, jsou nejlepší!" řval právě jeden neidentifikovatelný prvňáček na nějakého sedmáka, který se ve skupině antisoutěživých bil právě na prsou, že za celý školní rok neudělal ani jednu soutěž, a že ji nepotřebuje. "Nepotřebujeme, soutěže jsou zbytečné, je jich moc a na nic!" hájila antiskupinu dívka z třetího ročníku. "Ale potřebujeme, jak teď vyplním svůj život? Co budu dělat? Vzali jste mi mou jedinou lásku!!!" Ze všech stran se ozývaly nejrůznější výkřiky a atmosféra byla hustší než sklenka máslového ležáku. Až už to Kristii přestalo bavit, vzala nejbližší transparentní ceduli, která hlásala stažení počtu možných předmětů k zápisů na nula, a praštila jí jakousi žlutou prvačku, která křičela nejvíc nahlas a vynahrazovala to, že tam žádný jiný žlutý není, po hlavě. Jenže prvačka začala křičet ještě víc a kolem ní začaly křičet i další ovlivnitelné žluté studentky, které se tam zčista jasna vyrojily s transparentem, který byl naprosto mimo ( 'Mír a pohár pro všechny' ?!). To už to nevydržel ani John a stoupl si na havraspárský stůl. ,,TICHO!!!" Zakřičel na celou velkou síň. ,,Mám tady zadání soutěží, ale jestli nebudete držet tlamy, nic vám nedám!" V tu ránu celá Velká síň chytla Johna očima, nikdo se nehýbal, jen všichni hypnotizovali stoh papírů, které John držel v ruce. Ticho přerušila až jedna červená studentka. ,,Vemte mu je někdo!!" Ovšem John má velmi rychlé reflexy, takže hodil zadání vždy poblíž postávající Larrie, studenti se vrhli na ní a John si v klidu odkráčel. Nejenže se zadání soutěží nenávratně zničilo, takže nebude možné si je ani později dodělat, ale naše šampionka nyní leží na Ošetřovně, jelikož na ní skupinka zelených studentů v jednu chvíli vyslala deset různých kouzel s výmluvou, že chtějí soutěže. Ať je pravda jakákoliv, nemáme soutěže, nemáme šampionku a nemáme ani tu skupinku zelených studentů (ale toho si nikdo nevšiml). Ale pan ředitel prý přeje nemocné červené prefektce (?!) brzké uzdravení.