Jiný svět, jiná doba Naštvaně za sebou zabouchla dveře a v pláči se vrhla na postel. Proč to vždycky odnese ona. Už si zvykla na to, že se její rodiče hádají ale je to tak těžké. Když už nic křičí i na ní. Jak úžasné. Nejraději by odešla. Ale neměla kam jít. Neměla žádné přátele, nic. Nikdo jí neměl rád protože, protože byla "jiná" než ostatní. Myslela na svou babičku. Ta jí chápala. Měla jí ráda. Pomáhala jí. Teď když zemřela, zůstala sama. ,,Anastázie!" řval na ní otec z kuchyně, ,,Anastázie okamžitě se vrať, s tebou jsme ještě neskončili." ,,Dej mi pokoj!" zařvala na něj a vyběhla po schodech na půdu. Tam jí nikdo otravovat nebude. Není tady ani slyšet hádka jejích rodičů. Na půdě našla staré houpací křeslo po svém dědovi. Vzpomínala, jak mu sedávala na klíně a on jí četl pohádky. Vzala onu knížku. Bolestné vzpomínky se jí vracely. Ještě se slzami v očích začala číst první stránky a při tom se lehoučce houpala. Vzpomínala i na to jak jí to děda kdysi říkával, když mu takhle seděla na klíně ,,Hvězdičko noční oblohy". Bylo jí krásně, byla sama se svými vzpomínkami. Nikdo jí nerušil, všude bylo ticho... ,,Anastázie, Anastázie, vzbuď se...Slyšíš, no tak vzbuď se. Anastázie." S trhnutím se probudila. Co to bylo za hlas. ,,Je tu někdo?" zeptala se zvědavě a tiše čekala na odpověď. ,,Jsem tady Anastázie." Řekl znovu ten šeptavý hlásek. ,,Kde tady?" vystrašeně se rozhlížela po místnosti. ,,No přece tady, tady v tvé ruce." Podívala se na knihu, kterou držela, a z obálky se na ní usmíval maličký zelený skřítek. Nevěřícně se na něj dívala. ,,Co po mě chceš?" hlas se jí trochu zdrhl, když si uvědomila, že mluví ke knize. ,,Musíš nám pomoci Anastázie, naše země je v nebezpečí." ,,Já? Proč já?" ,,Není čas. Musíš jít. Dřív než tě najdou Oni." ,,Kdo Oni?" Skřítek jí však nestačil odpovědět. Na schodek byl slyšet rachot a tiché šeptání. ,,Proč musí být zrovna tady. Nemohla si vybrat lepší místo." ,,Neremcej a lez." ,,Je to hrozně vysoko." ,,Pozor na to koště." ,,Pšt, uslyší nás." ,,No tak lez Percivale, zdržuješ nás." ,,Ale vždyť lezu." ,,To jsou oni Anastázie. Musí okamžitě pryč. Nesmějí tě dostat." ,,Já nechápu..." ,,Na vysvětlování bude ještě spousta času, teď otevři tu knihu na straně 9 a mysli na svou babičku." ,,Cože?" ,,Mysli na svou babičku."zvolal ještě mizející skřítek. Na schodek stále slyšela tichounké hlásky a šramot. Otevřela knihu a myslela na svou babičku... Vše kolem ozářilo jasné světlo a půda se pomalu začala vytrácet. Ještě než zmizela úplně, zahlédla na schodek podivné stvoření jak unaveně a vyděšeně na ní zírá. ,,Ona utíká!" křikl zděšeně na ostatní za sebou. Jenže to už byla Anastázie pryč. ... Probudila se a pod rukama cítila jemný dotek trávy. Otevřela oči a zděšeně vyjekla a rychle se posadila. ,,Dávej přece pozor!" Vynadal jí skřítek, který jí ještě před chvílí seděl na nose. ,,Promiň, polekal si mě." Řekla omluvně Anastázie a dívala se, jak maličký skřítek teď třepetá malými křidélky, aby se udržel ve výšce jejích očí. ,,Kdo jsi?" zeptala se zvědavě a pozorovala skřítka. ,,Kdo jsem? Chceš říct, že mě neznáš?" vyjekl skřítek udiveně a pořádně si jí prohlížel, jestli třeba nemá nějaká zranění. ,,Promiň." Omlouvala se opět Anastázie a smutně sklopila oči. ,,Hm zvláštní." Řekl skřítek spíše pro sebe ,,Kde to vlastně jsem." ,,Holka ty si snad spadla z višně. Jsi přece v Gordii. Zemi skřítků." ,,Fordka? To je přece ta země z knížky." Řekla změteně Anastázie. ,,No vidíš, že jí znáš. A to musíš tedy znát i mě." Řekl skřítek napůl hrdě. ,,Ty jsi Fillius?" ,,Ano!!! Vidíš, že mě znáš. Průvodce a hrdina zdejší země. Už tu na tebe nějakou dobu čekám. Je dost že ses také probrala. Teď pojď, máme hodně práce." Řekl Fillius a začal jí zvedat ze země pomocí svých malých ručiček. Jenže Anastázie se nezvedala. ,,Kam musíme jít? Proč jsem vlastně tady?" ,,Vše ti povíme až na místě. Ale teď už pojď, zdrželi jsme se tu moc dlouho." Anastázie se tedy zvedla. Urovnala si sukni a šla za skřítkem, který letěl kousíček pře jejím nosem a vedl jí směrem k řece. ... ,,Filliusi jdeme už dlouho. Proč mi stále nechceš nic říct." Naléhala už poněkolikáté Anastázie na malého skřítka. ,,Vydrž, už tam budeme. Tady ti nemůžu nic říct, nevíš, kdo by nás mohl slyšet." ,,Kdo by nás chtěl slyšet tohle je přece mírumilovná země. Teda alespoň tak jí popisuje knížka." ,,Byla Anastázie. Byla to mírumilovná země. Než přišel Sarel. V jeho rukách se země začala měnit. Několik skřítků přešlo na jeho stranu a naše země teď kráčí k zániku. Proto jsi tu ty. Abys nám pomohla. Příběh knihy se nesmí přepsat." ,,Cože? Já že vám mám pomoc? A jak? Nic neumím." ,,V tom se pleteš. Teď pozor musíme překročit tu řeku. Já jí přeletím, ale ty jí budeš muset přeplavat. Zvládneš to." ,,V plavání jsem nejlepší ze třídy." ,,Tady nejde jen o plavání. Jde o to, že až tam v kročíš budeš se cítit nešťastná a osamělá a řeka tě bude chtít pohltit. Několik lidí už tam zahynulo, když se chtělo dostat do naší země." ,,Hm nešťastná už jsem a osamělá taky. Od té doby co zemřela babička. Myslím že to zvládnu." Usmála se na skřítka a vlezla do řeky. Anastázie... princezno... Pojď blíž... uvidíš... Anastázie... já jsem tady... ,,Babičko?!" vykřikla Anastázie Ano Anastázie pomoz mi... Prosím pomoz mi... ,,Neposlouchej je Anastázie, stále plav." Slyšela hlas skřítka, jak na ni křičí, aby stále plavala. Slyšela hlas své babičky, jak jí volá k sobě. Cítila se víc než kdy dřív tak sama. Chtěla plavat za ní. Chtěla jí zase obejmout. Ale věděla, že nemůže. Z očí se jí kutálely slzy a ona stále plavala. Břeh už byl tak blízko. Anastázie prosím... neopouštěj mě... To je on... zabije mě... Pomoz mi Anastázie... Musí jí přece pomoci. Ponořila se do studené vody a hledala svou babičku. Slyšela skřítka, jak nad hladinou křičí, ale neslyšela ho. Uviděla jí na dně řeky, jak leží. Chtěla plavat k ní, ale něčí ruka jí chytila za rameno a vytáhla. ,,Jsi v pořádku?" zeptal se jí ustrašený hlas skřítka. ,,Ano myslím že ano." Řekla drkotajícími zuby Anastázie a dívala se na muže, co jí vytáhl z vody. No muže mohlo mu být tak 23 let možná trochu víc. Skřítek si všiml jejího pohledu a hned jí řekl. ,,To je Aramir. Měl tu na nás čekat a ještě že čekal. Bude nás teď doprovázet na tvé cestě." Aramir si Anastázii zvědavě prohlížel, neřekl však ani slovo. Jen se otočil a šel k lesu. Anastázie se za ním dívala, klepala se zimou a ještě k tomu se začalo stmívat. Nevěděla co má dělat. Ten Aramir se jí ani trochu nelíbil. Po chvíli se vrátil. Hodil Anastázii nějaké oblečení. ,,Převlečce nebo ještě nastydneš. Pak vyrazíme." Měl hluboký, hrubý a chladný hlas. Anastázii se líbil čím dál tím míň. ,,Můžeš se alespoň otočit." Vyjela na něj, když se na ni díval a čekal, až začne. Aramir jen protočil oči a otočil se. Když se převlíkla do podivných přesto velmi teplých šatů, vydali se na cestu. Fillius se jí usadil na rameno a vyprávěl jí různé příběhy ze země skřítků. Anastázie se u některých historek pobaveně smála. Aramir jejich nadšení nesdílel a dál pokračoval v cestě. Anastázie byla unavená z celodenního pochodu, a i když už byla tma, nezdálo se, že by chtěl Aramir zastavovat. Fillius jí klidně spal na rameni. ,,Nemůžeme někde přespat?" zeptala se Anastázie a pozorovala Adamitovu reakci. Ten se ne ni ani nepodíval. ,,Slyšíš mě? Jsem unavená dál už nemůžu." ,,Není bezpečné zastavovat." Odbyl ji a dál pokračoval v cestě. Anastázie se však nechtěla vzdát. Sedla si u nejbližšího stromu. Když Aramir zjistil, že za ním už dále nejde, otočil se a chvíli jí hledal. ,,Co to má znamenat řekl jsem, že nezastavujeme." ,,Jenže já jsem unavená. Dál už nejdu!" křikla na něj Anastázie a tím probrala Filliuse. ,,Co jsem propásl?" ,,Nic. Zrovna se chystáme utábořit." Odpověděla mu Anastázie. ,,To nejde je to příliš nebezpečné." Řekl vystrašeně skřítek. ,,Jo to jsem jí taky říkal." Podpořil ho Aramir. Anastázie však byla od přírody tvrdohlavá. ,,Žádné nebezpečí mi nehrozí. Teda ne žádné, o kterém bych věděla, takže tady zůstanu a bude to." ,,Tak poslyš mladá dámo. Kdybych věděl, že je to bezpečné klidně bych tě tu nechal. Jenže ty jsi pro tuhle zemi až moc důležitá než abych ti dovolil tady přespat, takže buď půjdeš dobrovolně nebo tě do Darkanu donesu sám." ,,My jdeme do Darkanu?" zeptala se překvapeně skřítka. ,,Ano jdeme do města králů." Řekl skřítek s úsměvem a doufal, že to jí donutí, aby vstala a šla. ,,Od důvod víc proč se na to vyspat." Řekla spokojeně a lehla si do trávy. Tohle Adamitovi stačilo. Popadl tu křehkou dívku a hodil si jí přes rameno. Pro něj nevážila nic. Fillius se mu usadil na druhé rameno. Ani jeden nedbal protestů křičící dívky a pokračovali v cestě. ... Začínalo svítat. Anastázie byla unavená. Šla v kuse nějakých 24 hodin. Nedokázala se poníženě nechat nést a tak teď tiše šla vedle Aramira. Nohy se jí pletly a na cestu už skoro neviděla. Fillius jí spokojeně spal na rameni. Když Aramir nečekaně zastavil, narazila do něj a spadla na zem. ,,Omlouvám se." Řekl Aramir a pomohl jí vstát. Do druhé ruky vzal Filliuse který ležel vedle na zemi a pomalu se probíral. ,,Teda takové probuzení stojí za to." ,,Omlouvám se." Řekla teď pro změnu Anastázie. ,,Co se stalo Aramire?" zeptal se Fillius ale nemusel čekat na odpověď. Před nimi se rozprostíralo nádherné město Darkan. Anastázie ho pozorovala s úžasem, nikdy nic podobného neviděla. ,,To je jako v pohádce." Řekla nadšeně. ,,Ty jsi v pohádce." Zasmál se vedle ní Aramir a začal sestupovat z kopce. Pomohl Anastázii, aby se vlivem únavy neskutálela z kopce do řeky, která pod ním tekla. Když se zeptala, proč to dělá, řekl jen. ,,Nemám další náhradní oblečení." Když konečně vstoupily do města, mohla Anastázie vidět ty honosné domy, okrasné sochy a památníky starých i současných králů. Posledním vládcem byl král Alirin, který před nedávnem zemřel v boji se Sarelem. Jeho žena Freya teď vládne tomuto městu. To vše jí našeptával do ucha Fillius zatímco kráčeli městem. Anastázie byla uchvácena. ,,Kam to vlastně jdeme?" zeptala se, když už se dostatečně nabažila města. ,,Do paláce králů. Královna s tebou chce mluvit." Odpověděl Aramir ,,Proč semnou chce mluvit zrovna královna?" řekla překvapená Anastázie. ,,Nejsem ten pravý člověk, který by ti to měl říct." ,,Vše se dozvíš, neboj." Řekl jí Fillius než jí přenechali strážnému u vchodu. ,,Filliusi! Kam mě vedou?" řekla vystrašená Anastázie. ,,Neměj strach. Teď si v bezpečí." Jenže tak si Anastázie vůbec nepřipadala. Muž, který jí vedl, nebyl snad ani muž nýbrž nějaký kříženec neznámého tvora s člověkem. Nevypadal zrovna přátelsky. Palác byl sice nádherný, ale Anastázie neměla zrovna náladu obdivovat jeho krásu. Měla strach. Raději by teď byla s Armairem a Filliusem než tady sama s tímhle chlápkem. Kam jí vlastně vede. Dovedl jí do velkého sálu. Myslela si, že tím její cesta končí, ale mýlila se. Prošli sálem, kde si jí všichni zvědavě prohlíželi a zadními dveřmi prošli do malé místnosti, kde seděla žena v nádherných šatech a dívala se z okna. Když vstoupili, podívala se na ně. Muž vedle ní poklekl. ,,Děkuji ti Liberte. Ty vítej Calante." Řekla žena a roztáhla ruce jako by jí chtěla obejmout. ,,To se mýlíte, já se jmenuji Anastázie." ,,Ano jistě. To jméno ti dala tvá babička, aby tě ochránila. Ale jmenuješ se Calante a jsi královna temnoty. Tady budeš teď v bezpečí." Řekla vlídným hlasem s úsměvem na rtech. ,,Podívejte se paní. Já nevím, kdo jste ani proč to všechno říkáte, ale já říkám, že se jmenuji Anastázie, jsem úplně obyčejná holka a sem jsem se dostala omylem." ,,Kdepak dítě. Ty jsi tady doma. Ty ses tady narodila. Tvá babička tě odtud odvedla, když ti bylo pět let. Odvedla tě a nechala tě vychovat. Měla jsi tam být v bezpečí. Jenže teď už nejsi. Proto jsem tě musela přivolat zpátky. Tvá babička tě chránila, ale zabily jí. Byla bys bezbranná. Rada se shodla, že je na čase aby ses vrátila do své rodné země." ,,Kdo vlastně jste?" ,,Já jsem královna této země, jsem Freya. Tvá matka, Calante." Anastázie na ní jen nevěřícně vykulila oči, než se únavou skácela k zemi.

Detektivní příběh na pokračování ,,Filipe! Kde je Sybila?"
,,Musela si ještě jít něco zařídit. Představ si že se hrozně zajímá o náš případ." ,,Nepovídej. Vážně?" ,,No ano. Chtěla vědět všechno, co víme o vrahovy a o těch vraždách. Je děsně milá." ,,Milá být může, ale ty nesmíš nikomu říkat podrobnosti o případu." ,,Nic důležitého jsem jí ale neřekl." Obhajoval se Filip a couval před zuřící Susan. ,,No dobře. A kde teď je? Musím si s ní promluvit. Třeba bude něco vědět o těch vraždách." ,,Prosím tě, co by mohla vědět. Možná jen to co jsem jí řekl." Susan vrhla na Filipa vražedný pohled, ale pak řekla: "Třeba to co vede vraha k tomu, aby svým obětím vydloubával oči." ,,Proč by měla vědět zrovna tohle." řekl s úsměvem Filip. ,,No protože mi její babička prozradila, že ona je jako svatá Lucie. A svatá Lucie si vydloubla své oči, aby se nemusela vdávat. Nepřipadá ti to divné." ,,Ne, ani trochu. Ženy jsou občas zvláštní." Musela se nad jeho poznámkou pousmát, přesto měla v hlavě jasno. Musí jí najít dřív, než se něco stane. ,,Promiňte, nevíte, kde bychom našli Sybilu?" oslavila první kolemjdoucí ženu. ,,Sybilu? Neznám žádnou Sybilu." Odpověděla žena zamyšleně ,,Svatou Lucii?" zkusila Susan a ženě se okamžitě rozsvítilo. ,,Ano ta šla s Veronikou připravovat program. Nevím proč se do toho angažuje, když jí do toho nic není, ale do toho zase není nic mě. Teď mě omluvte." Řekla žena a odešla. ,,A kde to připravují." Křikla na ní ještě Susan. ,,Po schodech na horu a pak doleva slečno." Stihla ještě říct žena, než zašla za roh. ,,Honem Filipe, musíme jí najít." Vyběhli po schodech na horu a uslyšeli křik. Vyběhli k dveřím, za nimiž se ozývali hlasy. Oba byli ženské. Bylo zřetelně rozpoznat, o čem si ženy povídají. ,,Nemůžu přece za to, že tě Bůh neobdařil vše vidoucíma očima, ale dal ti něco jiného." Řekl vysoký ženský hlas. ,,Ne, mě dal sice něco jiného, ale ty máš jeho oči. Ty za to musíš zaplatit stejně jako ostatní." Řekl druhý hlas a ten první hned oponoval. ,,Ostatní? To ty máš na svědomí všechny ty vraždy z televize?" ,,Samozřejmě musíte pykat za to, že máte boží oči. Teď budou všechny mé. Chybí mi už ty tvoje. Poslední." ,,Ty ses zbláznila." ,,Ano zbláznila, tak teď mi je dáš dobrovolně nebo tě budu muset zabít." ,,Jak... Jak ti je můžu dát. Víš, co vůbec žádáš... Nejsi normální dítě, měla bys vyhledat pomoc." ,,Pomoc. Ne ty teď potřebuješ pomoc." ,,Prosím ne." ,,A zítra už budou všechny oči mé. Budu slavná. Ta co vlastní boží oko. Spojením všech dostaneš jedno. Pamatuješ, jak to říkala má babička. Je to pravda? Za chvíli ty poznám ale ty už ne." To už Susan nevydržela. Vtrhla do místnosti a než stihla prohlédnout situaci, zakročil Filip. ,,Myslím, však že vám do sbírky bude chybět tohle." Řekl a ukazoval oko které Susan dostala společně s dopisem. Sybila na něj smutně koukala a nevěděla co dělat. V ruce držela ostrý nůž a v druhé ruce třímala ještě před chvílí Veroničino zápěstí, které se jí teď vymklo. ,,No myslím, že tohle bude soudci stačit. Co myslíš, Filipe?" řekla Susan s úsměvem. ,,Myslím, že určitě."odpověděl Filip a úsměv jí oplatil.

Detektivní příběh na pokračování V domě Adelaidy Skorkové, první oběti. Tak tady to všechno začalo. Tady našel svou první oběť. Prošla tady už několikrát. Čeho si tu nevšimla? Někde přece musí být odpověď. Procházeli zápisy z dne vraždy. Začali od místa, kde ležela oběť. Jak to vlastně bylo. Ta žena ležela na boku, byla probodnuta tupým předmětem. Kolem ní byla poházena spousta věcí. Bylo tam spousta knih, kus červené látky, zelený závoj, panenka a všude kolem rozsypané lilie. Ostatní části domu vypadali, jako obvykle v domech vypadají. Tak co bylo na těch věcech tak jiného? Co byla ta stopa? Nechápala to. ,,Vidíš něco víc než dřív?" zeptal se jí opatrně Filip. ,,Ne. Vůbec nic. Jak bych mohla. Na ničem není sebemenší otisk, sebemenší vlásek, nic co by se dalo použít. Můžeme jen číst z toho, co nám tady vrah nechal." ,,A co nám tu nechal." ,,Mrtvolu v Liliích." V bytě Zikmunda Greheo, páté oběti Tady to bylo jiné. Zikmund uhynul v ohni. Musela to být hrozná smrt. Bylo těžké tělo identifikovat, ale nakonec se objevila jeho přítelkyně. S její pomocí se podařilo získat jeho totožnost. Byl to tak mladý muž. Nezasloužil si zemřít. V ohořelých částech jeho se nenašlo nic. Opět jedno velké nic. Tělo bylo nalezeno pod křížem Ježíše Krista, blízko něhož vysel i hasicí přístroj. ,,Co myslíš. Běžel ke kříži nebo k hasícímu přístroji?" zeptal se Filip a pečlivě si zeď s věcmi prohlížel. ,,Nevím." Řekla Susan a stoupla si vedle něj a prohlížela stejnou zeď. ,,Je to zvláštní viď?" řekl a myslel na onoho vraha a jeho mrtvoly. ,,To tedy ano. Podívej." Řekla s úžasem Susan a ukazovala na kříž. ,,Co. Nic nevidím." ,,Jak to že jsme si toho dříve nevšimli." ,,No tak Susan co myslíš, já nic nevidím." Ve Filipově hlase byla znát zvědavost a dychtivost. ,,Podívej, zeď pod křížem je celá ohořelá. Přece se plameny museli dostat i sem nebo snad ne. Jenže to potom znamená ..." ,,To znamená, že tam ten kříž někdo pověsil až po Zikmundově smrti. Ale jak?" ,,Myslím si že vrah Zikmunda zapálil a odešel. Za chvíli se vrátil. Uhasil oheň a pověsil sem ten kříž. Vše kolem tomu tak nasvědčuje. Ale proč tam dal ten kříž?" ,,Máme dámu s liliemi a muže v plamenech. Nikdo z nich nemá oči a společného nemají vůbec nic. To snad nikam nevede." ,,Ale vede, Filipe. Pojď myslím, že na to brzy přijdeme." ,,Dívej se, Filipe. Něco ty oběti musí spojovat. Vidíš tady dům paní Skorkové, byt pana Greheo, dále pak Samuely Lentová, Luise Rola, Poly Molárové a Víléma Doyla. Každý má u sebe nějaký předmět nebo je zvláštní svojí smrtí. Paní Skorková leží mezi knihami a liliemi. Pan Grehem byl upálen pod křížem Krista a v blízkosti hasícího přístroje. U Samueli Lentové jsme našli okolo těla poskládané růže a ve výtržně schované housle. U Luise Rola se na psacím stole, u něhož byl zabit, povalovali svitky a pero. Kdo v dnešní době píše perem na pergameny? Poly Morálová byla uškrcena šátkem a u Viléma Doyla jsme v jeho ruce našli sevřenou palmovou ratolest a na závěsech měl vyšitého lva. Furt ti to nic neříká Filipe?" ,,Abych se přiznal tak ne Susan. Ono je to sice hezký ale všechno to okolo. Prostě stále to do sebe nezapadá." ,,Jak to že ne. Právě jsem ti řekla, co všechno mají ti lidé společného." ,,Kromě toho že nikdo z nich nemá oči nevím, co mají společného." ,,Přemýšlej, Filipe. Co jsme našli u pana Grehema na zdi." ,,Kříž s Ježíšem ale jak ten souvisí s těmi vraždami. Byl tam nastrčen stejně jako ty ostatní věci." ,,Ne, nemyslím si, že tam ty věci byli nastrčené. Vše bylo v majetku zavražděných. Jen to vrah trochu upravil. Jediný ten kříž byl nastrčený na víc." ,,Ale přesto Susan. Co teda mají ti lidé společného." ,,Všichni jsou svatí." ,,Cože jsou." ,,No svatí. Koukej. Křesťanská ikonografie zpodobňuje svatou Annu jako důstojnou dámu v dlouhém, zpravidla červeném, přepásaném šatu, s hlavou zahalenou zeleným závojem. Někdy drží v ruce knihu, poukazující na starozákonní zaslíbení Mesiáše, občas lilii jako odkaz na své neposkvrněné dítě." ,,Takže paní Skorková je tedy považována za svatou Annu." ,,Přesně." ,,A kdo jsou ti ostatní?" ,,Domnívám se, že se jedná o Svatého Víta, který byl většinou znázorňován jako chlapec držící v ruce palmovou ratolest jako znak mučednictví, často též znázorňován s kotlem, kohoutem či lvem. Dalším je Svatý Florián, který byl upálen a je patronem všech hasičů, vyznačuje se tím, že v ruce drží jakýkoliv nástroj na uhašení ohně. Dále pak svatá Ludmila, byla uškrcena svým šátkem. Svatá Cecílie je patronkou duchovní hudby, muzikantů, zpěváků a básníků znázorňuje se především s růží a hudebními nástroji jako jsou housle a varhany. Svatý Lukáš je patronem lékařů a umělců, notářů a knihařů, mezi jeho atributy patří kniha, svitky a pero. Vidíš, všechno do sebe zapadá. Každá z našich obětí byla pro našeho vraha vyobrazována jako světec. Stejně jako se zmínil v tom dopise. Ničí posly. Posly Boží." ,,Susan. Tys to dokázala. Objevila si tu spojitost." ,,Moc se neraduj Filipe. Musíme ještě najít vraha, a pokud nechceme, aby vyvraždil všechny světce na zemi, musíme si pospíšit." ,,Susan víš, co mě teď napadlo?" ,,Co?" ,,Dnes je 4. února, že?" ,,No, ano." ,,Dnes má svátek Veronika. Ta je přece taky svatá ne?" ,,Ano. Filipe. Veronika byla ta, kdo podala Kristovi roušku, aby se do ní otřel a na ní se pak zjevila jeho tvář." ,,A nemyslíš, že tihle svatí budou chtít její svátek nějak oslavit? Třeba by tam mohl být i náš vrah?" ,,Filipe. To zní jako dobrý nápad. Chce to jen zjistit kdy, a kde se něco takového bude konat." ,,Jdu hledat." ,,Mám to. Dnes v18:00 v restauraci U Kostela se koná setkání na počest svaté Veroniky..." ,,Jedeme tam. Když už nic alespoň se tam podíváme." ,,Zajímalo by mě kdo je tady ta oslavenkyně."pronesl s úsměvem Filip a rozhlížel se po okolí. ,,Bude na sobě mít asi onu legendární roušku." Řekla s menší ironií v hlase Susan a také sledovala okolí. Všichni vypadali velice zvláštně. Tak nějak nepozemsky. ,,Vy v Boha asi moc nevěříte, že?" neznámá žena, která jí oslovila, jí trochu vyděsila. Byla shrbená a vypadala velmi staře. Přesto z ní sála jakási čistota a klid. ,,Ne myslí, že kdyby byl Bůh nedovolil by lidem páchat žádné zločiny." ,,Přesto je Bůh všemocný. Jednou se o tom sama přesvědčíte." řekla žena a odešla. No to asi ne. Pomyslela si Susan a dál se ženou nezabývala. Kdyby však byl Bůh tak všemocný určitě by jí ukázal toho vraha, který zabil tolik nevinných lidí. Musí být tady. Cítila to. Je tady. Já to vím. ,,Doufám, že vás babička moc neotravovala. Ona už to nemá nějak v hlavě v pořádku." To bylo podruhé co se za dnešní večer Susan polekala. Dívala se do očí ženy, která na sobě měla bílé šaty a na krku stříbrný řetízek. Byli to první věci, kterých si všimla. ,,Jmenuji se Sybila. Dovolte mi, abych vás tu trochu provedla. Vidím, že jste zde poprvé." Susan se ta žena příliš nelíbila, avšak Filip se sní dal vesele do řeči a tak neměla na vybranou a následovala ženu. ,,Pojďte za mnou, chci Vám něco ukázat." Promluvila na ní znenadání opět stařenka. Susan tedy opustila bavící se dvojici a následovala stařenku. Přece jenom jí byla sympatičtější než její vnučka. ,,Vidíte, to je on. Bůh." Ukazovala stařenka na krajíc chleba a se zasněným výrazem ho pozorovala. ,,Krajíc chleba, že je Bůh?" udivila se Susan a nevěřícně hleděla na stařenku. ,,Bůh má mnoho podob. Je všude. Ve vás ve mně. Každý člověk má místo kde se Bůh skryje. Vidíte třeba vy. Máte boha schovaného tady přímo tady." Řekla stařenka a ukazovala přitom Susan na čelo. ,,V mé hlavě?" ,,Ano. Tam sídlí vaše část Boha. Ten komu se usídlí v hlavě, je velmi chytrý a bystrý. Vyřeší každý problém a vše si dá správně dohromady." Susan se nad tím musela pousmát: "Bohužel. Tohle se mi nějak nedaří." ,,Ale jak to že ne." udivila se stařenka. ,,Něco hledám a nemůžu to najít." ,,No já teď momentálně taky hledám. Svou vnučku. Všimla jste si. Je velice podobná svaté Lucii. Určitě jste si všimla jejích očí. Jsou krásné. Ona totiž svatá Lucie si vyloupla obě oči, aby se nemusela vdát. Panenka Marie jí však obdarovala ještě krásnějšími. I to se stává. Ale moje vnučka ta má nádherné oči ta ano." S těmito slovy odcházela stařenka do davu. Susan tam zůstala stát jako zkamenělá. Oči. Proč zrovna oči. Něco jí zapadalo do skládanky a ona už věděla co dělat. Musí najít Filipa.

Pokračování příště

Detektivní příběh na pokračování Převalovala se v posteli a snažila se usnout. Bude to snad další probdělá noc? Nebo se ráno probudí z hrozné noční můry? Co se tentokrát stane? Je to už týden co začal řádit. Kolik obětí už má na svém seznamu. Tolik nevinných mužů a žen. Podle čeho si však vybírá? Proč vraždí? Co ho k tomu vede? A co je vlastně zač? Plíží se všude jako krvelačná bestie, nezastaví se před ničím, nenechá za sebou žádnou stopu nic. Vše, co měla teď v ruce, bylo jen 6 vražd, které nikdo nedokázal vysvětlit. Nikdo nic neviděl, nic neslyšel, nikdo nic netuší. A ona má tenhle zapeklitý případ vyřešit. Ale jak když nemá jedinou stopu, jedinou cestičku k cíli. Neví kam jít. Je ve slepé uličce a ke zdi jí tlačí obrovská hromada novinářů, vystrašených lidí, nadřízených a všichni jí pokládají jednu a tu samou otázku. Kdy to skončí? Přemýšlela o něm každou noc, každou noc jí ze snů vzbudil hrozný sen. K ničemu to však nevedlo. Musela přece něco přehlédnout. Musel přece udělat chybu. Jediné co bylo jiné na těchto vraždách, bylo to, že každé oběti chyběli obě oči. Proč zrovna oči? Proč? Tahle otázka jí hryzala v žaludku a nenacházela na ní odpověď. Zvuk budíku jí vytrhl z přemýšlení. To už je zase ráno. Vstala. Uvařila si kávu a snažila se v koupelně upravit svůj vzhled. Snad nikdo nepozná, že probděla další noc. Zvuk domovního zvonku jí vyhnal z koupelny. Šla otevřít. ,,Ahoj Susan, jak ses dnes vyspala." když se na ní ovšem podíval, zjistil, že se ani nemusel ptát. Jeho pohled mu oplatila. Všimla si, že se jí nepotěší. V jeho očích se odrážel podivný stín. Věděla, že souvisí s těmi vraždami. Že by zase vraždil? ,,Dobré ráno, Petře. Tak co se stalo." ,,Víš Susan rád bych ti to řekl až na stanici, ale bude lepší, když si to přečteš v klidu doma." ,,Co? Co si přečtu?" ,,Poslal ti dopis." při těch slovech jí podával bílou obálku. ,,Jaký dopis?" řekla a vzala si od něj obálku, kterou ihned otevřela. ,,Je adresovaný tobě. Nikdo ho neotevřel." ,,Jak víš, že je od něj?" Místo odpovědi jí ukázal obsah sáčku, který skrýval ve své kapse. Bylo to lidské oko. Musela se posadit. ,,Už jsme to zkontrolovali, patří první oběti Adelaidě Skorkové. Není na něm nic. Vůbec nic. Jediná stopa je teď ten dopis." Upřeně se zadívala do jeho očí. Byl v nich vidět strach. Bál se. Ona však ne. Došlo jí to dneska. Cesta, která k němu vede, se začala rozvětvovat a on se vydal po té, která vedla skrze ni. "Měla bys to otevřít." řekl pomalu do ticha. Otevřela dopis a začala číst, písmo bylo úhledné a dobře čitelné. Zdravím tě Susan.  Ani netušíš, jak je ponižující ti napovídat. Nechci, ale nemám na vybranou. Jsi tak hloupá. Kdybys v sobě měla jen trochu rozumu, už bys o mě věděla víc. Nechávám ti přece tolik vzkazů. Tak proč jsi v novinách ty a ne já? Proč o mě nepíší? Proč píšou jen o vyšetřovatelce a jejím týmu? Žádný zprávy o tom, že šílený vrah zase udeřil či jak jsi mě to nazvala. Ano masový deviant, který neví kdy přestat. Já vím kdy přestat, ale nechci. Budu v tom pokračovat dokud poslední živý posel bude chodit po světě. A pokud se do zítřejšího večera neobjeví o mě jediná zpráva v novinách, začnu vraždit v mnohem větším počtu. To snad nechceš nebo ano? Chceš snad, aby lidé umírali? Já na tebe stále čekám. Stále jsem tady a budu čekat. Čekat na tebe... Dopis v ní vyvolal velký zmatek a spoustu otázek. Podala ho i Filipovi aby si ho taky přečetl a mezitím přemýšlela. Ničí posly. Jaké posly? Chce být v televizi. Jde mu o popularitu. Nechce zůstat neznámý. On touží po tom, aby byl odhalen. Zanechává vzkazy. Přehlédla snad něco? ,,Co si o tom myslíš?" zeptal se najednou Filip. ,,Že bychom měli zařídit, aby se v těch novinách neobjevil a vrátit se na místa činu." ,,Ale vždyť zabije více lidí. Přece nechceš, aby byli další mrtví." ,,Nechci, a proto si musíme pospíšit."

Pokračování příště

Znáte ty dny kdy se opravdu nudíte a ani náhodou se vám nechce učit, nechce se vám číst knihu nebo koukat na film, nemáte náladu jít ven ani sedět jen tak zbytečně doma. Prostě nechcete dělat nic, ale přesto nechcete nic nedělat? Co pak dělat...

V těchto chvílích se většinou snažím udělat něco minimálně alespoň ve prospěch koleje. Kopu se do soutěží i do úkolů, ale i tak někdy prostě nápad nepřijde a nepřijde. To pak při těch těchto chvílích čmárám na pergamen sem a tam. 

Někdy, někdy vznikne nic a někdy vznikne něco. V každém případě zde talent vůbec nehraje roli. Talent je totiž něco co se nedá ovládat ani co se nedá naučit.

Proto na něm v určitou chvíli ani nezáleží. Nuda někdy vykouzlí víc než talent sám.

Třeba například když se vám chce spát malujete spící lidi:

Když před sebou máte profesora v kostkované vybarvujete kostičky:

Když chcete být jinde kreslíte tvory z jiného světa:

I romantická nálada se občas projeví:

Když si chcete udělat radost kreslíte sebe:

A nakonec to všechno využijete v soutěžích, v úkolech i pro radost. Jak prosté. 

Takže vzdejte čest nudě a vzhůru kreativito! Inspirace je všude kolem stačí jí jen najít.

Proč se tahat někam daleko za hranice když je krása i u nás. Mám ráda Českou republiku i její krásy. Nejvíce mě ale uchvátila Kutná hora. Snoubí se tu krása se smrtí. 

Nejkrásnějším místem v Kutné hoře je samozřejmě Kostnice. Jedná se o hřbitovní kostel Všech svatých. Kostnice je jedním z nejnavštěvovanějšími památkami Středočeského kreja. Samotná Kostnice se nachází v podzemní kapli hřbitovního kostela jež byl součástí cisterciáckého opatství v Sedlci, založen roku 1142.  Podzemní kaple sedelckého kostela je mimořádně podobná podzemní kapli na jeruzalémském poli Hakeldama, kde se pohřbívali zemřelí poutníci. V Hakeldamské půdě se prý lidské tělo rozložilo během 24 hodin proto když podle pověsti jeden ze sedleckých opatů přivezl z hakeldamského pole hrst hlíny a rozprášil jí na kláštěrním hřbitově, stal se tento hřbitov takzvaným Svatým polem, nejstarším ve střední Evropě. Samozřejmě to vzbudilo zájem o to být pohřben na Sedlckém hřbitově.

Bylo zde pochováno nad 30 tisíc zesnulých po morové ráně a nad 10 tisíc mrtvých během husitských válek. Hřbitov se zrušil na konci 15. století a exhumované kosti pohřbených byli poloslepým sedleckým mnichem seskládány do velkých pyramid.

Ale dobře již dost únavné historie a změřme se na to proč je Kostnice tak nádherná. Jak jinak toto místo popsat než fotkami.

Toto místo je památkou zesnulým a úkazem lidské tvořivosti.

Původní nahromaděné pyramidy od poloslepého sedlcekého mnicha.

U této lebky muže muže bylo napsáno, že na lebce jsou patrné stopy hojení již několik měsíců. Což znamená, že tento muž tuto obrovskou ránu do hlavy přežil a zemřel až na úplně jiné zranění. To je opravdu pozoruhodné.

Když v roce 1784 císař Josef II. rušil kláštery, zanikl i sedlecký klášter a hřbitovní kostelík se dostal do držení rodu Schwarzenberků z Orlíka. Jejich stavební mistr František Rint z České skalice provedl v roce 1870 mimořádně nápaditě výzdobu podzemní kaple pomocí kostí a lebek ze zmíněných pyramid. Kosti, které použil k výzdobě, dezinfikoval a vybělil chlorovým vápnem. Doplnil výzdobu Schwarzenberským erbem a do výzdoby zakomponoval i své jméno. Proto bývá považován za původního autora tohoto vyjímečného uspořádání lidských ostatků.

Schwarzenberský erb

Tento skvost pro změnu visí na stropě a je až k neuvěření, že se skládá jen z lidských kostí.

Lebka husity

Celkově jsem z Kostnice nadšená. Určitě to stojí za malinkatý výlet a porozhlédnutí se zde. Působí na vás tíha tolika mrtvých tak zvláštně dekorativně využitelných. Pocítíte zde opravdu zvláštní pocit, který nejde popsat, který si člověk musí prožít sám.