"Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná."

Zdál se to být den jako každý jiný. Barb vstala ze své vyhřáté postýlky a vklouzla do žab… kde jsou žabí bačkůrky??!! Barb se vztekle podívala po místnosti. Byla pro vtípky, ale kdo se dotkl jejích žabích bačkůrek, tak to byla jako podepsat rozsudek smrti! Přešla ke skříni a otevřela ji. Vysel tam papírek 'Kde nic, tu nic'. Tak tohle už bylo fakt hodně, je přece primuska, ne? Na ní si přeci nemůžou takhle dovolovat!

„Já chci zpátky svoje žabí věci! I ty ostatní, sakra!“ Zaklela a vydala se do kolejní místnosti. Byla prázdná. Tak teď už si Barbara byla jistá, že je to blbej fór, když se takhle kliděj z cesty. K čemu jí jako chtějí donutit? Aby došla do Velké Síně v žabím pyžámku? Nenene, ona si tu sedne do křesla, však on to nějakej hloupej prvák zkazí a vleze do kolejky… Uběhlo pět… deset… dvacet… čtyřicet minut a nikde stále nikdo. Fajn, když spiknutí, tak pořádné, asi to naplánovali, i když Barb opravdu nevěděla, za co to má. „Já se jim příště vykašlu na nějaké kolejní výpravy do lesa a podobně, zmetci…“ Rozrazila podobiznu a šla do Velké Síně, tam určitě najde někoho, kdo má tohle na svědomí. Každopádně asi vypadalo její pyžámko dost normálně, když se za ní nikdo ani neotočil. Hmm, zvláštní, pomyslela si.

Jak tak kráčela hradem oblečená pouze ve spacím úboru a nikdo si jí nevšímal, z tváře jí pomalu mizel ruměnec, který tam měla.

Když procházela kolem hloučku mrzimorských, houkla na ně cosi o dobrém ránu. Nikdo jí neodpověděl. Ani si nepomyslela, jak je to u žlutých zvláštní, protože už byla za rohem.

V břiše už jí docela kručelo a tak přidala do krku. Vyignorovala dalších několik hloučků studentů a vešla do velké síně, ve které se hemžili studenti všech barev a každý si s sebou nesl kousek snídaně či kolejní časopis jedné ze tří kolejí.

„Hm, a Zmijozel opět nic,“ utrousila Barb a dosedla na prázdnou židli u prázdného stolu. Dokud se nechystala nalít si neexistující šťávu do neexistujícího hrnečku, nepřišlo jí divné, že u stolu vlastně nikdo nesedí.

„Co má tohle znamenat?!“ Rozkřikla se tak, že by to nejspíše vyhnalo všechny škrkny ze jmelí, které stále viselo po Velké síni.

Nikdo se však neotočil. Jen skupinka modrých studentek vyprskla smíchy nad jednou ze skic Austerové.

Tak tomuhle už ani žába nerozuměla. A dost! Kde jsou všichni. Kde je moje snídaně. Kde jsou mé bačkůrky. Tohle si někdo sprostě odskáče. Rázným krokem si to namířila přímo k řediteli školy…

„Prosím vás pane řediteli mohl byste mi vysvětlit...“ ale ředitel jí ignoroval a věnoval se čistě jen své snídani.

„Pane řediteli?“ zkusila to žába znovu. Ředitel zvedl hlavu a podíval se přímo skrz ní do velké síně kde právě proletěla palačinka od modrého stolu k žlutému.

„No prosím? Pane řediteli, přestaňte mě ignorovat. Řekněte mi co se tu děje!“ ředitel se však dál věnoval své snídani. No to snad není možný, pomyslela si Barbara rudá vzteky, chtěla na profesora vylít jeho sklenku rudého vína, ale sklenka jí jen prošla rukou a zůstala stát na místě. Co se to děje? Barb to zkusila ještě jednou ale opět bezúspěšně. Celá zmatená vyběhla ze síně, po schodech nahoru a běžela a běžela až se najednou octila před komnatou nejvyšší potřeby. Celá zmatená procházela po chodbě a nevěděla co se to tu děje. Vypadá to jako by všichni zmizeli, ale kam? A kdo jim to udělal. Najednou před ní stála Elizabeth. Barb a jí chtěla obejmout.

"U Salazara Lizí, to jsem ráda, že tě vidím." smutný pohled v jejich očích však napovídal, že to co se jí chystá říct, nebude nic pěkného.

"Pojď." řekla jen a zavedla Barbaru do komnaty nejvyšší potřeby. Tam na ní čekal celý Zmijozel.

Barb vešla do komnaty. Vypadala velmi zvláštně. Po zdech byly rozvěšené portréty všech kolejních ředitelů zmijozelu, také prefektů, primusů, pokladníků, kapitánů famfrpálu. Na zdi na severu pak byly fotky, nedohlédla tam, aby zjistila, čí fotky to jsou, ale pravděpodobně to budou fotky každého studenta, který kdy zmijozelem prošel. Byla tu zástava, byla tu vlajka, byla tu dokonce křesílka, která vypadala jako ty z kolejní místnosti! To museli teda přesunout fakt rychle, řekla by, že ráno tam ještě byla. A nakonec, mezi dvěma okny přímo naproti Barb, byla obří fotografie koleje z minulého roku. Barb vylítly slzy do očí i když vůbec nevěděla proč. Možná za to mohli všichni ti spolužáci, kteří byli rozmístěni po komnatě. Někteří seděli na křeslech, někteří na zemi na polštářcích, někteří jen prázdně stáli u oken a koukali ven. Ten zbytek s příchodem Barb vstal a s jakousi nadějí se smutkem koukali na ní. Barb nevěděla co dělat, celá místnost byla strašně tichá... Vlastně nikdo nemluvil! Jen všichni koukali. Viděla Elanis, která měla na sobě zelené šaty, a vlasy jí v neposedných kudrlinkách spadaly na ramena. Viděla Tydynku s vlasy rozcuchanými, která byla stejně jako Barbara stále v pyžamu. Každý vypadal jinak, ale na jednu stranu všichni stejně. Primuska chtěla promluvit, i když teda vůbec nevěděla co říct. Ale Elizabeth jí přerušila.

,,Zmijozel už není."

Barb jenom zalapala po dechu. Měla pocit, že brzo spadne, ale někdo jí přistrčil křeslo. Byl to Lee, který odešel z hradu. „Čau Žábo, tak koukám, že už jsme tu všichni.“ Barb bylo o to víc špatně.

„Jak.. Co...“ Barbara nevěděla, co říct a tak jen koktala a přejížděla pohledem všechny, kteří na ní s nadějí koukali. V tom jí někdo do rukou vrazil vydání havraspárského časopisu a dloubl do kratičké poznámky.

„Nepřispěli - neexistují.“ To bylo celé oznámení. Nic víc ani nic míň.

„Co tohle má u Salazara znamenat?“ Rozohnila se Barb a v očích jí plál hněv smíšený se zoufalstvím a potřebou někoho minimálně pořádně ztlouct.

„No, řikat že to dobrý asi nemá cenu,“ houkl jí za zády Lee.

„Jak dobrý! Co dobrý! Co ti cvoci vědí?! Oni si na základě nepodloženejch pohnutek, amatérských výkladů karet a čtení z hvězd bez brýlí dovolí udělat něco...TAKOVÉHO?!“

Přihlížející zkoprněli. Dalo by se říci, že takhle rozhněvanou primusku ještě neviděli. Barva jejího obličeje by spíše korespondovala s nebelvírskou vlajkou než s jejím žabím pyžámkem a napětí v její blízkosti by se dalo krájet.

Jedna z prvaček se úzkostně nalepila na zelený polštářek a vyděšeně zírala na Barbaru.

„Takže jaký je plán?“ Vybafla Barb.

„Kde je kolejní? Hm? Zase zmizela, když jí někdo potřebuje? Jak milé...“

Primuska vyskočila z křesla a začala přecházet po komnatě, která představovala pomník celého Zmijozelu.

„Nezmizeli jsme úplně, takže... Bude v tom háček!“

"Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná."  

Byl mrazivý den. Na oknech se pomalu ale jistě tvořily velké rampouchy, které lámaly světlo vycházejícího slunce přímo do očí spící dívky.

Ta se zahrabala hlouběji pod peřinu a zamručela cosi o absenci závěsu u její postele, který ostatní použili na transparenty.

O několik minut později jí vzbudil ryk z kolejní místnosti, nad kterou měla pokoj. „Zabiju je," zamrmlala Elizabeth a shodila peřinu vedle sebe.

Promnula si oči, protáhla se a zkoušela si uhladit neposedné přeleželé vlasy. Marně.

Povzdechla si a vyklouzla z postele do chlupatých bačkůrek, které tam měla připravené. Než ale stačila oddělat pár kroků, uvědomila si, že když vpluje do kolejní místnosti v pyžámku s kočičkami, moc respektu si nevyžádá. Rozhodla se proto vzít na sebe něco, v čem bude vypadat skutečně jako prefektka.

Když se v kolejní místnosti rozrazily dveře z dívčích ložnic, stál v nich úplně jiný člověk, který se tvářil, jako že bude vraždit.

Všichni se otočili na Elizabeth v černých tříčtvrťácích a zeleném korzetu, na kterém měla připevněné své stříbrné pé. Vlasy měla uhlazené do vysokého culíku a okřikla ty malé prváky, kterým přišla jako největší zábava bouchat Jeníčkovy výbušné kuličky v neděli v sedm ráno! „No tak! Tady bude ticho! Chci spát, dneska mam důležitý den a musím vypadat vy-jí-mě-čně! Takže si schovejte ty kuličky, nebo vám je narvu..."

V tu chvíli vstoupila do kolejní místnosti Ked, rozzářily se jí očička a začala cupitat směrem k Elíze. Té se v očích objevila hrůza a okamžitě se otočila na podpatku a vyběhla zpět do ložnice. Teď měla v plánu sundat si to velmi prefektské oblečení, nasadit zpátky pyžámko a spát dál, jenže si všimla připíchnutého papírku nad postelí.

Ach jo. Dneska má přeci tu velkou autogramiádu a křest její první knihy v KNP, už nemůže spát. A navíc musí ještě za Johnem, pořád nebyl schopný ušít (teda dát to ušít skřítkům, ale to se už tak říká, co jde od Johna, je Johnovo) zmijozelu ty nové ponožky. Tohle bude náročný den. A navíc, jestli bude dole stále Ked a bude chtít řešit ty ponožky, tak už nestihne vůbec nic. Elíza vyšla z pokoje, ale vydala se nahoru do věže. Byla tam tajná chodba, která končila u Velké Síně, Elíza jí sice moc nepoužívala, protože tamtudy lezl kdejaký žlutý, ale tohle byl případ nouze. Došla nahoru kde klepla na cihlu a prošla až k Velké Síni.

Vstoupila do síně s úmyslem se v klidu nasnídat a pak zaskočit za tím neschopným vedoucím PU aby mu zase dala co proto. A bude ho otravovat tak dlouho, dokud ponožky nebudou. Vstoupila do síně, kde už pořvávala Kristie s Emmou. „Salazare, vždyť ta holka je všude." Jelikož tyto dvě tropily ve velké síni neuvěřitelný bordel , rozhodla se Elíza pro řešení číslo dvě. Půjde drasticky buzerovat Werewolfa. No a co je horšího než krásný budíček v 7 hodin ráno. Zastavila se před dveřmi jeho kabinetu a začala bušit na dveře. Nic se však nedělo. Elizabeth začala bušit ještě víc a v tom zaslechla rozčílený hlas pana profesora.

"U sta hromů jděte do háje."

A tak Elíze nezbývalo nic jiného, než využít svého zmijozelského daru a zařvat.

„Hoří, pane profesore, hoří. Honem, musíte nám pomoct!“ Zaslechla štrachání za dveřmi a z nich se vyvalil rozespalý profesor.

„Co co se děje, kde hoří.“ Zahuhlal, neboť v zubech držel svou hůlku.

Prefekta tohle nečekala. Když viděla, jak pan profesor vyběhl jen ve svém samotově hebkém modrém pyžámku, na sebe si nedbale oblékl teplý župan a podivně se snažil nasoukat do svých havraních bačkor, přitom si snažil nasadit brýle a zapnout si svou košili a druhou rukou si upravoval své rozčepýřené vlasy, v zubech ještě držel hůlku a přitom mžoural rozespalýma očima kolem Elizabeth a dožadoval se odpovědi, neb žádný oheň neviděl, přišlo jí to k smíchu.

Vždy upravený a elegantní pan profesor v tomhle světle. O tom musí napsat do Hadího Krále. Když pan profesor z výrazu dívky stojící před ním pochopil, že to byl jen vtip. Když mu také došlo že prefektka je jeho zjevem značně pobavena, vzal za své dveře a než je prefektce přibouchl před nosem, zařval: „Na ponožky zapomeňte!“

Za zavřenými dveřmi ještě dodal. „A opovažte se o tom někde mluvit, nebo vám dát trest, na který v životě nezapomenete!“

„No tak to by bylo,“ řekla Elizabeth rezignovaně.

„Ááá slečno! Vás jsem zrovna hledala.“ Ozvalo se jí za zády.

Elizabeth strnula a rychle přemýšlela, kudy se nejrychleji a nejefektivněji vypařit. Bohužel jí nic v tuto chvíli nenapadlo a tak se otočila na podpatku, aby alespoň viděla do očí ženě, která k ní promlouvá.

„Hm?" vysoukala ze sebe Elíza, když koukala na všeříkající bílý úsměv paní kolejní Loobenové.

„Potřebuju, abyste mi našla mojí škrkní tlapičku pro štěstí! Pamatujete na to jmelí, že ano?!"

Prefektka slova nikterak nepochopila, a tak jen rezignovaně kývla. Kde má kruci sehnat šťastnou škrkní tlapičku, která je ve jmelí? Vždyť jmelí přece podpálil Henrik, když se učil přeměňovací kouzlo!

„Zkusím to," pípla Elizabeth a už v hlavě osnovala plán, jak to vezme na autogramiádu, kterou, jak zjistila, už vůbec nestíhá, přes kabinet madam Evangeline, u které se vždy nějaká ta škrkní pacička najde.

„Ehm, musim jít."

Než stačila Ked cokoli namítnout, nebo přidat ke svému požadavku na jednu škrkní pacičku ještě instrukce na získání nového kolejního dárku, Elizabeth už byla pryč.

„A to jsem si myslela," pronesla nahlas Ked, když koukala na místo po Elíze, „že se v prostorách hradu přemisťovat nedá."

Elizabeth však už strkala do dveří kabinetu ejwy. Nikdo vevnitř nebyl, takže naše hrdinka jen popadla škrkní tlapičku pro štěstí, aby byl ve vedení klid, i když jí to přišla úplně k ničemu a nedokázala pochopit, jak někdo, kdo je ve vedení koleje, může věřit na tlapičky štěstí, ale nechala to být. Ještě sebrala tmavou zelenou ponožku s bambulkami, která by se hodila jako kolejní dárek, teď se to hodilo, když se na ně teď John vykašlal. Prošla tajnou chodbou za závěsem v kabinetě a byla u vchodu do KNPček. Vyřkla heslo (opravdu jí 'Hvězdná autogramiada' jako heslo přišlo trochu zvláštní, ale tak co.) a objevila se v komnatě, kde byly všude její knihy.

Zmocnilo se jí zvláštní šimrání v žaludku, které přisuzovala těm hromadám knih, které všude viděla. A té hromadě židlí, na které usedne hromada lidí. Elizabeth se začal zmocňovat pocit, který nevěštil nic dobrého. Usedla na jednu z prázdných židlí, ale hlava se jí motala dál. V tom se v KNP začali zjevovat lidé, ať už z hradu nebo ne a usedali na prázdné židle. Všichni pozorovali Elizabeth, která byla zelená, ale vůbec ne tím skvělým zmijozelským způsobem. Zvedla se a přešla dopředu k mikrofonu. ,,Já.. já.. bych Vás tu chtěla uvítat na.. na mé autogramiádě.."

„Jsem ráda, že tu vidím… že vidím vás… že vás tu vidím hodně. Tedy. Omlouvám se. Ráda vás tu vidím tolik. Tedy. Tak moc.“ Koktala Elizabeth, až to profesorka Weilová, která seděla v první řadě, a pomáhala Elíze její knihu vydat, nevydržela, vstala a vyšoupla Elizabeth od mikrofonu.

„Myslím, že tady slečna Elizabeth určitě chtěla říct, že vás tu velmi ráda vidí v tak hojném počtu, že ano slečno.“

Elizabeth se pokusila o úsměv.

„ Já bych vás ráda teď seznámila s programem. Sice to měla udělat tady slečna Lextrová, ale vypadá to, že na tohle ještě nebyla připravena.“ Řekla profesorka a ukázala na osazenstvo komnaty.

„Ještě než začne samotná autogramiáda. Chtěla by autorka něco říct o své první knize? Třeba přečíst úryvek?“ otázala se a zahleděla se Elizabeth do očí a povzbudivě se na ní usmála.

Elizabeth povzbuzena podporou profesorka odvážně přešla k mikrofonu.

„Já bych… Já bych raději…“ Elizabeth byla zelená čím dál tím víc, začínala se potit a trochu vrávorala. „Chtěla jsem říct…“ Elizabetina barva se ze zelené začala měnit na křídově bílou. Snažila se ze sebe vysoukat ještě další slova. „Děkuji, že…“ větu už ani nedořekla. Ne z nervozity ale proto, že se jí najednou do úst začal drát obsah jejího žaludku.

U Salazara pomyslela si Elizabeth. Ještě než však stačila myslet dál, obrátila obsah svého žaludku přímo na podlahu před sebou. Zatočila se jí hlava a Elizabeth sebou sekla na zem. Ano, nemohlo za to nic jiného než lektvar „Očištění“, kterého se u paní profesorky Ejwy nadýchala v kabinetu, když kradla škrkní tlapičku. Lektvar bohužel nebyl správně připraven a paní profesorka v tu chvíli ležela na ošetřovně a ještě neměla šanci ho vyhodit. To však chudák Elizabeth netušila. Cítila tam nějaký pach ale… Kdo to sakra mohl čekat!

Paní profesorka Weilová k prefektce hned přiskočila a snažila se jí pomoci.

„Rychle, nemá někdo kuřecí pařátek? A tady je.“ Vykřikla profesorka a sebrala ze země škrní tlapičku, která Elizabeth při pádu vypadla z kapsy, a snažila se jí narvat Elizabeth, která byla trochu mimo, do krku.

Tím však paní profesorka Elizabeth pěkně zavařila. Kdo ví, k čemu slouží škrkní tlapičky.

 Už asi víte, co bylo dál ale kdo ne…

Jedno je jisté… Elizabeth potom, co se probrala na ošetřovně s velkým kulatým modrým!!! nosem, prohlásila směrem k primusce, která seděla u její postele.

„Až zase bude Kedlubna něco chtít, připomeň mi, ať jí pošlu do háje.“

"Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná."   Jednoho slunečného zimního rána pár dní po Vánocích se Tydynka probudila ve své posteli. Promnula si oči a zadívala se do slunce. Všichni z jejího pokoje už byli pryč a tak vstala, oblékla se a zamířila si to přímo do velké síně na snídani. Otevřela těžké dveře síně a vstoupila. Bylo tam opravdu hodně lidí. Modří se tlačili u svých stolů, žlutí pobíhali po celé síni a občas se u nějakého studneta zastavili a něco mu pošeptali, červených tu bylo sice jen pár ale i ti pobíhali od jednoho stolu k druhému. Tydynka si to zamířila raději rovnou k Zmijozelským, kterých tu sedělo jen pár. V rohu seděla Wenai, sepisující svou hordu domácích úkolů, vedle ní na zemi klečela Cerri která očividně něco ztratila a teď se to snažila najít, kousek od ní poskakovala Kristie a mávala na někoho u modrého stolu. O kus dál seděla její primuska s pokladnicí a asi něco zaujatě řešily. Tydynka si domyslela, že to bude asi o velkém žabím dluhu, nechtěla sice holky rušit, ale jelikož už tu zbýval jen hádající se Thor s Leem a Elizabeth, která se je všemi způsoby snažila uklidnit, rozhodla se Tydynka, že si přisedne k Barbaře a raději se v klidu nají. Když si sedla a zaposlouchala se do rozhovoru, který děvčata vedla. Nejdřív tomu nemohla věřit, pak to přestala chápat, a proto se zeptal. „U Salazara o čem to mluvíte?“ „Snažím se tady žábě vysvětlit co se to tady děje. Vždyť se chvíli zaposlouchej a snaž se pochytit nějaká slova rozhovorů co se tu vedou.“ Odpověděla jí Elanis. Tydynka tak učinila, zaposlouchala se a najednou to pochopila. Po několika výkřicích „dcerko, synáčku, babičko, tatínku, bratře, miláčku, dědo“ to pochopila. Elanis se snažila Barbaře vysvětlit kdo s kým. Tydynka tedy znovu obrátila svou pozornost k tomu co říkala Elanis. Ta se zrovna Barbaře snažila vysvětlit, co s tím vším má společného Niam. „Niam je prostě omyl, je to neteř George, ale nikdo neví, jak se to stalo. George sice má několik sourozenců, ale nikdo se k Niam nehlásí, přesto Niam nazývá George svým strýčkem. To že je George chlípník a má dítě s každou druhou už chápeš, teď pochop že se tu ještě objevila Niam, která se tu prostě objevila se slovy ´strýčku George´ a ani sám George netuší odkud je. Nicméně vždyť on měl tolik žen, že si to chudák ani nemůže pamatovat. Tak co? Ještě se chytáš?“ „Hej, o původu Niam se neví. S tím se smířím ale co ti ostatní?“ zeptala se Barb a ukázala směrem k síni. Elanis se únavně nadechla a zadívala se na Tydynku hledající u ní podporu. Tydynka však jen nechápavě zavrtěla hlavou a tak se Elanis nadechla a začala vysvětlovat dál. ,,No, takže. To, že má George dítě s každou, si pamatuješ?" Barb přikývla. ,,Fajn, pak tedy si ale pamatuj, že nikdo není Georgova manželka či přítelkyně. To ne. Ale Isabella Swanová, Linn Lairová a Katelyn Austerová jsou jeho dcery, i když se Isabella a Katelyn s Linn nebaví a chtějí jí z rodu vyloučit." Elanis se se soucitným pohledem podívala na Barb, která se tvářila silně zmateně. Elanis pokračovala. ,,Pak mají všechny dcery. Ale nemají žádné muže! Connie Clerencová je dcera Katelyn, Kristie Smithová je dcera Isabelly. Ale Connie je babička Kristie." Barbara vypadala, že se rozbrečí. ,,Tak tohle nikdy nepochopím! Jsem špatná primuska! Vždyt se nevyznám ve vztazích na hradě." Barb se zvedla. V tu chvíli vešel do Velké Síně sám pan ředitel. ,,TatiiiiDědooooStrejdooo," ozvalo se ze všech rohů. Nim se zatvářil opravdu zmateně. ,,Já?" V tu chvíli se už však válel na zemi pod všemi studenty, kteří se rozhodli ho umačkat. Ale aby jste si nemysleli, že pan ředitel je nějaký proutník, to vůbec! Jen si ho jedna malá prvačka, která je babička s šesti vnoučaty a má devět dcer, spletla a přepsala se a místo 'Lee Mortir' si do čarostavu napsala jméno našeho ředitele. A odtud si to přepsala snad celá škola, kterou ona červená prvačka v rodokmenu měla. Barb už jenom protočila oči, překročila obří hromadu a vyšla z Velké Síně. V hlavě jí to vířilo nejrůznějšími myšlenkami, ale ta poslední jí otevřela oči dokořán. "Sovinec!" řekla nahlas, načež se rozběhla do jedné z věží a cestou málem srazila jedno brnění, zpoza kterého se ozval dobře známý hlas jednoho z profesorů a jakési studentky. "Pardón," stihla ještě dosti neupřímně houknout Barbara směrem za její záda, ale to už brala schody po třech a míjela studenty, profesory a jednou dokonce proběhla skrze Phosgena, který se na schodech odnikud vyloupnul. Když Barb vrazila do sovince, sotva popadala dech, ale hned šmátrala po kapsách, aby našla kousek pergamenu a brk, který nepotřebuje k psaní inkoust. Jedno i druhé našla, i když v poněkud dezolátním stavu, a dala se do psaní. "Adresováno Ministerstvu kouzel; odbor kouzelného vzdělávání Vážený pane ministře, píši Vám ve věci přemnožení příbuzenských vztahů a jsem si téměř jistá, že je potřeba řádná inspekce a zakročení ministerstva kouzel. Nejsem si totiž vědoma, že bych mohla mít i já několik desítek sourozenců, neznámou matku a otce jednoho z profesorů, což se během několika dní může na Hogwartské škole čar a magie bez problémů stát. Prosím přijeďte co nejdříve! Barbara Arianne Lecter toho času velmi zmatená primuska Zmijozelu" Dívka srolovala pergamen, ulovila svou nejelegantněji vypadající sovu a i s drahocenným náhladem jí vypustila k adresátovi. Barbara si oddechla. „Tak to bychom měli. Teď jen počkat na inspekci.“ Primuska nemusela čekat ani den. Ještě ten večer se v ředitelně rozlétly dveře a dovnitř vstoupil inspektor poslaný z ministerstva. „Dobrý den pane řediteli, přijel jsem, abych se trochu porozhlédl po škole a prozkoumal zdejší poměry, pokud vám to nevadí.“ Řekl velmi přívětivě pan inpektor, načež mu odpověděl rozčílený pan ředitel. „Nedostal jsem žádné oznámení o inspekci, nic se tady zkoumat nebude.“ „To si nemyslím, pane řediteli. Tady je písemný příkaz pana ministra o důkladnou kontrolu.“ Řekl opět s klidným hlasem inpektor a vrazil do rukou ředitele smotaný pergamen. Nečekal ani na odpověď a trádoval si to přímo do velké síně. Za ním ještě běžel pan ředitel a snažil se ho zastavit se slovy. „Počkejte. Tohle není dobrý nápad.“ Inspektor však vrazil do síně a zabouchl řediteli dveře přímo před nosem. Než se však ředitel stačil jen nadechnout byl inspektor zpátky u něj a přibouchl za sebou dveře, jako kdyby na druhé straně byl obrovský drak, který si ho právě chtěl podat k večeři. „Co… Co? Tototo to je? Co to je?“ Vykoktal ze sebe inspektor. „Trochu se nám to vymklo kontrole,“ pokrčil rameny ředitel. Na druhý den ráno se dveře v ředitelně rozletěly podruhé. Tentokrát v nich stál sám ministr kouzelnických vztahů a vedle něj cupital inspektor. „Tak co to tu je za bordel.“ Vykřikl na ředitele. Ten znovu pokrčil rameny a řekl: „No pojďte se podívat sám, pane ministře. Stejně byste mi to nevěřil.“ vstal a zavedl ministra do velké síně. Barbara již s Elanis a Elizabeth čekaly u ředitelny a nenápadně cupitaly za inspekcí do Velké Síně. Když vešli do Velké Síně, všem jim jen spadla brada. Jeden ze stolů, byl to ten Havraspárský, byl opřen o stěnu a byl na něm udělán obrovský rodokmen. Z vrchu, kde byli psané prababičky a pradědečkové, na VS pomrkávali studenty prvního ročníku a na spodu jsme mohli vidět podobizny profesorské elity. Nu ano, prvačky prapra vnučka byla vážená profesorka. Ministr kouzelnických vztahů už si to prostě nedával a omdlel. Inspektor, jenž byl podoben profesoru Georgovi, byl okamžitě obklopen zástupem studentek, které se přeřvávaly: ,,Hihíí Džóržíků ... Tatíííí .. Babííí .. Dědůůškoo" a hopsaly na něj a dusily ho objetími ze všech stran. To už nevydržel ani inspektor a omdlel také, ale každému to bylo jedno, hlavně že mohly 'Džóržíka' dál objímat. Nim začal oživovat Ministra, protože přeci jen to byla postava důležitější a dostat Inspektora zpod davu by bylo stejně namáhavé. Ministr se probudil a vstal. ,,No.. Tak tohle je vopravdu silný kafe, Nime. Nejenže máte v místnosti, která by jakožto hlavní sál měla být v pořádku, neskutečnej bordel," jeho oči zpočinuly na stole opřeném o zeď a hromadě pořvávajících těl na inspektorovi ,,pak také tady asi moc nedbáte na dodržování školního řádu? Myslel jsem, že jste kdysi zaváděli odstavec o tom, že profesorům se musí vykat a musí se oslovovat výhradně příjmením a ne žádnou zkomoleninou jména." Nim jen pokyvoval hlavou. V tu chvíli se rozrazily dveře do Síně. "Tak jsem tu, pane řediteli!" Postava, která vešla do hradu byla zahalena v cestovním plášti a vedle ní levitovalo obrovské zavazadlo. Ministr i pan ředitel chvíli nechápavě koukali. "Kdo vás sem prsk?" neudržel se Nim a vyhrkl na zakuklence, který si právě sundaval kapuci, pod kterou pan ředitel poznal dávno ztraceného a znovu nalezeného profesora Whitecrowa. "Jejda..." omluvný pohled ale nestačil na to, aby pan ministr nakrčil obočí, nos i bradu a vypadal jako zlý buldok, který se právě chystá sníst malé nevinné dítko hrající si s bábovičkami na jeho oblíbeném pískovišti. "A mám toho tak akorát dost!" prohlásil ministr stroze, kouzlem proměnil dívky navalené na jeho kolegovi v potkany, kteří se ihned rozutekli po celé velké síni, a vytáhl zuboženého uobjímaného inspektora zpátky na nohy. "Aby bylo mezi námi jasno," vypravil ze sebe, když podpíral muže tak podobného Georgovi. "Tady končí všechna legrace. A pokud to tu nedáte do sedmi dnů dokupy, pak budu nucen váš institut zavřít a výuku přesunou do Kruvalu, dokud se vše neurovná. Jistě víte, jaký by to mělo dopad! A abych nezapoměl, ministerstvo kouzel vypracovává vyhlášku, kterou nejpozději ihned po vypracování schválím. Její znění vám pošlu expresním výrem. Má úcta." A bez jediného dalšího slova i  se zátěží v podobě inspektora odešel kolem pana Whitecrowa pryč. Druhého dne skutečně v ředitelně přistála majestátně vyhlížející sova s vypracovanými křídly a k noze měla připevněn úředně vypadající dekret. Pan ředitel ho sundal, podepsal doručenku a zamyšleně sledoval, jak výr mizí v dálce. Když se konečně rozhodl pergamen otevřít, musel si několikrát otřít pot z čela, aby mu nerozpil inkoust, který zdobil pergamen. "Vyhláška ministerstva kouzel číslo 251J/1 ze dne 27.12.2010  Ministerstvo kouzelných vztahů v dohodě s Ministerstvem kouzel stanoví podle  zákona č. 251A/1  o rodinných vztazích následující úpravy: Čl.   I Žádný člen světa kouzel nesmí oslovovat jakýmikoli příbuzenskými přívlastky osoby jemu blízké, které s ním nejsou ve vztahu příbuzenském.  Čl.   II Žádný nezletilý kouzelník nesmí tykat či označovat zdrobnělinami kouzelníky dospělé, kteří jsou zároveň jeho učiteli. Trestem za porušení těchto dvou článků zákona číslo 251J/1 je přesun dotyčného na převýchovné oddělení Ministerstva kouzel a přerušení povinné školní docházky do té doby, než bude jedinec přesvědčen o chybnosti jeho konání. Dovětek: Tuto listinu jest každá škola čar a kouzel povinna vyvěsit na dostupné a dobře viditelné místo a slovně upozornit studenty i profesory o rozhodnutí Ministerstva kouzel. Ministr kouzel Bartoloměj Urputný"