Jsme zpátky!

27. 2. 2012 Redakce 0
Po delší době, kterou jsme spolu s mojí kolegyní Sajamozi strávily na konferenci, která se konala na Havaji a měla za úkol zajistit školení, které jsme následně obě podstoupily, se vracíme zpět - do redakce Hadího krále. Samozřejmě vám nemohu odepřít nějaké ty zážitky z našich cest, že! Takže, abych nějak začala... (Pokračování textu…)

Mýdlová opera po dlouhé době poprvé – Peníze nad… peníze?

25. 2. 2012 Redakce 0

 "Tento příběh je smyšlený a nepopisuje žádné skutečné osoby či události. Veškerá podobnost či shoda jmen je čistě náhodná."

Den jako každý jiný, to byl dnešek. Tedy až do doby, kdy se přiřítila neidentifikovatelná osoba v novém oblečení značky NiT.

„Tý jo! Vidíte to?!“ Ukazovali si na dotyčnou a sliny jim kapaly tak, že už se to ani nesnažili zakrývat.

„Hehe, a to jen za 5 galeonů!“ Nafrnělo se ono stvoření v luxusní značce a nenápadně ukázalo směrem k jezeru, kde se onen nový krámek vyskytoval.

To jste měli vidět ty mety, které studenti (ale i profesoři) ukázali! Troufnu si tvrdit, že by někteří z nich pokořili rekord v přespolním běhu. A další rekord v utracených galeonech za minutu.

Za několik chvil se to ve Velké síni hemžilo luxusními róbami, klobouky, špeky a také prázdnými měšci.

Slečna Niam seděla spokojeně u svého místa, sledovala to hemžení a přepočítávala zlato, které se jí hromadilo. Prostě ráj - tedy, až do té chvíle, než poslala skřítka doplnit nové kousky oděvů!

„Naaaah,“ vykřikla jakási studentka prvního ročníku ukazujíc na běžící skřítku s pytlem s nápisem NiT! Všichni se otočili tím směrem a zkameněli. Nikdo, až na pár lidí, kteří ale stejně měli už poslední galeon či dva, neměl peníze. A co jako teď? Někteří studenti začali zmateně lézt pod stoly a hledali drobné, které by mohli využít. Někteří zmateně začali psát soutěže, které jim ale budou ohodnoceny až za bůhvíjak dlouho. A ten zbytek se plížil, nyní už o dost pomalejším tempem, k obchodu. Těch pár šťastlivců, kterým ještě zbyly peníze, si koupilo něco málo z toho, co bylo doplněno. Zbytek vykoupil roj studentů, kteří o chvíli později přiběhli z Příčné ulice, kde naházeli veškerý svůj majetek Chytrákovi. A tak zbytek zůstal jen stát (či zoufale sedět) před obchodem a přemýšleli, co teda udělají.

Celou situaci dokázal zachránit až pan Vetešník, který vyhlásil výkup jakéhokoliv druhu oblečení, tašek, pergamenů přes lektvary a domácí úkoly.  Velkou síní se hned prodralo hejno sov, které po místnosti začalo rozhazovat haldy letáků s velkým titulním nápisem: „Velký výkup oblečení u Vetešníka právě probíhá! Prodejte nám vaše oblečení s 10% nadhodnocením. Nabídka platí do naplnění skladů!“

Každý, kterému letáček přistál na hlavě, neváhal, vrazil do své šatní skříně, posbíral hromady oblečení a letěl s ním zpátky na PU. Po chodbách se tato zpráva šířila jako oheň. Kde jaký student pokřikoval.

„Dělej u Vetešníka je teď akce. Nákupní cena + 10% přirážka, ještě na tom vyděláme!“

„To je o 3galeony víc než jsem za to utratila!“

„Chvála panu Vetešníkovi!“

Jen pár studentů, kteří již vystudovali pokladničení si dokázali všimnout, že ceny u Vetešníka jsou téměř stejné ne-li ještě nižší. Nicméně to nezabránilo nikomu naplnit sklad k prasknutí a s novou várkou peněz vyrazit do Godrikova dolu.

Jaké bylo ale překvapení, když s plnými měšci dorazili před rybárnu a zjistili, že sklad slečny Niam je prázdný - úplně!

Zhrozili se, začali se hádat, jak je to možné, kam se podělo veškeré nové oblečení a co teď udělají se svými penězi, které tak „výhodně“ získali.

Mezi nimi byli i tací, kteří se pýřili v nových modelech a chyběl jim už poslední kousíček do sbírky, ale i tací, kdo neměli ještě ani nitku značky NiT ze salonu a propadali hysterii.

Někteří aktivisté nelenili a přivolali si předpřipravené transparenty (bez nich by to totiž nemohlo fungovat!). Začali před vchodem do krámku chodit v kroužku dokola, zdvihat transparenty a vyvolávat hesla jako „Doplňte sklady, proto jsme tady!“ nebo „Kvalita i kvantita - kupují to jelita!“.

To vše z povzdálí pozoroval pan ředitel v nové róbě, klobouku a náušnicích, hladil po hlavě královsky oděnou kachničku a suše prohlásil: „To jsme jim to nandali, holka!“

V tom jeden student z Nebelvíru odhodil ceduli a ukázal na ředitele: „On má oblečení tuny a natáhl to i na tu divnou tlustou věc! NA NĚJ!“ Všichni se otočili směrem, kam nebelvírák ukazoval, na moment se zamysleli a pak se s hrozným řevem vydali na ředitele!

„Vyměňte nám naše body za peníze, prosím! Neuváženě jsme poslali soutěže za body a teď chceme naše peníze!!“

„Koho zajímá pohár?!! JÁ PROSTĚ CHCI, CHCI A CHCI TY NAUŠNICE!“

Všichni vykřikovali své nároky a někteří se snažili strhnout oblečení z ředitele a jeho kachničky. To už toho měl ale ředitel dost a nadechl se, aby řekl něco velice prospěšného a v budoucnu zajisté obdivovaného…!

Ale najednou se zarazil a řekl: „Já vám ty body milerád vyměním za peníze, ale co chcete nakupovat, když je obchod prázdný?“

A studentům se nad hlavami opět rozsvítila žárovička nápadu. Nejdřív musí „zaútočit“ na madam Niam aby doplnila sklad a pak teprve se vrhnou na pana ředitele. Dav studentů se tedy vydal zpátky do hradu kde madam Niam spokojeně diskutovala s madam Lextrovou o jejích nových slušivých šatech. Když dav studentů dorazil do velké síně, bylo zde pár jedinců, kteří byli spokojeni s tím, co v krámku NiT ukořistili, nebo jen byli spokojení s tím, že mají alespoň víc bodů než ostatní. Co naplat - prostě byli spokojení!

Dav nespokojených studentů byl však větší. Nakráčeli si to do velké síně, postavili se s transparenty před madam Niam a spustili.

„Doplňte sklady! Doplňte sklady!“

Madam Niam se na ně jen podívala, pokrčila ramena a dál diskutovala s madam Elizabeth. Jeden z nebelvírských studentů k ní přikročil a řekl: „Madam! Tohle je stávka!“

Niam to však ovšem přešla jen pokrčením ramen a dál studenty ignorovala.

Studenti tedy spustili mnohem více nahlas.

„Doplňte sklady! Máme peníze! Budeme mít více peněz! Nechceme body! Doplňte sklady! K čertu s pohárem MY chceme NiT!“

Načež vstal pan Cihlička, rychle odcupital na Příčnou ulici a narval všechny sklady k prasknutí bílými cedulkami. Když doplnil i poslední sklad, vrazil do pana ředitele.

„Ano ano,“ přitakal pan ředitel. „Tentokrát jich budu potřebovat trochu víc...“

Famfrpálové střípky I.

18. 2. 2012 Keša z Borové 0

Při práci na jedné ze soutěží jsem se v archivu ponořila do studia historie a současnosti Českomoravské famfrpálové ligy. Informace, které jsem zjistila, byly velmi zajímavé, tak mě napadlo, že bych se o ně mohla podělit se čtenáři Hadího krále. Obecně o ČMFL jsem se zmiňovala v té soutěži, teď bych vám ráda přiblížila jednotlivé ligové týmy prostřednictvím stručných medailonků. Dnes se budu věnovat nejslavnějšímu, byť ne vždy vítěznému, týmu první ligy. (Pokračování textu…)

Jací jsme hadi

15. 2. 2012 Keša z Borové 2

Nápad na tento článek vznikl celkem nedávno. Bavila jsem se s Darkness o Zmijozelu a hadech. Přistihla jsem se při utkvělé představě, že hadi jsou zelení. Netuším, proč mám ten dojem. Díky Merlinovi jsem v životě žádného zeleného hada neviděla. Ti, kteří mi někdy zkřížili cestu, byli oblečení v odstínech hnědé, žluté, šedé až černé. Dlouho jsem o tom přemýšlela. Kde jsem takovou představu vzala? Proč mám ten pocit? Od těchto úvah byl už jen krůček k nápadu zjistit, jak si to tady, ve Zmijozelu, hadíme. (Pokračování textu…)

„Nimrandir Elénére mě překvapil.“ aneb cedulka je pryč!

8. 2. 2012 Redakce 0

Včera k večeru jsem se procházela po hradě a narazila na jednu studentu. No jo studentka jako každá jiná. Oblečená ve školní uniformě, pospíchající hradem, pravděpodobně na zápis. Pak mi to ale trklo. Vždyť to byla Elanis. Moment ale kde má cedulku?!

Rozhodla jsem se Elanis doběhnout a trochu vyzpovídat.

Hadí král: Kam jsi dala po tolika letech cedulku?

Elanis: To fakt nevím. Prostě zmizela. A hlavně není to zas tolik let. Jen dva roky, jasný!

Hadí král: Kdy se to stalo?

Elanis: Ani nevím. Někdy během dneška. (pozn. redakce úterý 7. února) Už jsem si na ní tak zvykla, že jsem si ani nevšimla, že chybí. Všimla jsem si toho až když na mě v kolejce začala Suši strašně divně koukat. Pak z ní vypadlo, že nemám cedulku.

Hadí král: Jsi ráda, že máš cedulku pryč?

Elanis: Na jednu stranu ano na druhou ani ne. Když jsem měla cedulku, byla jsem jiná. Teď už jsem prostě jen zase obyčejná jako každý druhý.

Hadí král: Jak se teď vlastně cítíš.

Elanis: Trochu šokovaně =D

Hadí král: Proč zrovna šokovaně? =)

Elanis: Tak za prvé jsem to vůbec nečekala, a abych řekla pravdu, pan ředitel mě s tímto rozhodnutím překvapil. Vůbec mě nenapadlo, že by mi jí mohl sundat. Zvlášť teď. Počítala jsem s tím, že když sem jí měla i po slavnosti, že jí budu nosit ještě další rok. Dokonce jsem zkoumala i reakci pana ředitele na onu kauzu s Wenai a jeho slova byla ta, že nám nikdy nehodlá odpustit. Takže ano, jsem trochu v šoku, že upustil od tohoto trestu. I když věřím, že mi opravdu neodpustil.

Hadí král: Nemyslíš si, že ti bude bez cedulky smutno?

Elanis: Možná trochu ano. Přece jen byla tu semnou každý den, na každém kroku. Tak věrného přítele by člověk jen těžko hledal.

Hadí král: Je něco, co ti bude opravdu chybět?

Elanis: Ano! Ta výmluva:  „Ale já jsem přece lhář, tak co čekáš?“ Vlastně celkově mi cedulka dávala takový pocit oprávnění konat to špatné. Jsem lhář, musím se podle toho chovat. Docela se mi to líbilo. Najednou na to už nemám takovou chuť jako dřív. Mám takový pocit, že zase musím být ta „hodná holka“. Ne že bych jí někdy byla, ale i tak. Už není žádná výmluva.

Ano to mi bude chybět. -zasní se-

Na druhou stranu vůbec mi nebudou chybět ty otázky typu: Proč máš tu cedulku? Kde si ji vzala? Můžu mít taky takovou?

Hadí král: Jistě sis během těch let všimla návrhů v ředitelně o sundání tvé cedulku. Co si o tom myslíš?

Elanis: Tak o pár prosbách vím. Samozřejmě vím i o té petici, kterou Zmijozelští posílali panu řediteli. Nejednu stranu mě těší, že si vůbec někdo všiml, že na hradě vůbec existuju. Je fakt, že jsem měla často pocit, že jsem prostě ignorována. Nicméně ony pokusy studentů mě moc nenadchly. Zvlášť potom když pan ředitel dával jasně najevo, že se mu to nelíbí a nemá to zrovna ten správný účinek.

Hadí král: Co ty? Zkoušela jsi někdy pana ředitele kontaktovat?

Elanis: Já ho kontaktovala. =D Bylo to však v úplně jiné záležitosti. Měla jsem nějaké problémy se zkouškou OVCE a opravdu jsem potřebovala zásah vyšší moci. Ale jinak ne. Ohledně cedulky a celé kauzy jsem s ním nemluvila. Věřila jsem, že až pan ředitel uzná za vhodné, cedulku mi sundá. Prosit ho by byl jen ubohý pokus, který by stejně skončil nezdarem.

Hadí král: Teď když jsi zmínila OVCE. Na zkoušce jsi ještě stále měla cedulku. Nebála ses, že by cedulka mohla ovlivnit nějak tvou zkoušku?

Elanis: Jak? Jako že bych celou zkoušku lhala? Myslím, že zkoušející madam Orionis by jistě poznala, kdybych si něco vymýšlela. Hlavně madam Orionis je dobrý člověk, kterého zajímají především výsledky, ne přímo člověk. Tím však nechci říct, že nemá ráda lidi nebo že jí nezajímají. Spíš tím chci říct, že výsledek mé zkoušky cedulka opravdu ovlivnit nemohla neboť madam Orionis určitě nezajímalo, co mám na krku, ale co mám v hlavě. Proto jsem se opravdu nebála a zkoušku se rozhodla složit.

Hadí král: Chtěla by si na závěr něco vzkázat?

Elanis: No tak samozřejmě bych chtěla poděkovat panu řediteli, že byl tak laskav a cedulku mi sňal.

Na druhou stranu bych se chtěla i omluvit. Ne za chování, které mi cedulku přineslo, to byla chyba. Ale chtěla bych se omluvit za chování, které přišlo po tom. Nejvíc to odnášela paní kolejní někdy i samotná kolej, věřím, že minimálně z poloviny případů si to nikdo z nich nezasloužil. Byl to vztek, co se chtěl dostat na povrch a v mnoha případech ve špatnou chvíli. Proto ano, ráda bych se omluvila.  

Taky bych chtěla poděkovat slečně Queti Sylie, která o celé kauze napsala moc krásnou vzpomínku. Byla bez zbytečných emocí, předsudků či soudů. Jsem ráda, že se k tomu postavila takhle a nepranýřovala mně jako někteří jiní.

Podle mě Elanis cedulka i slušela. Rozhodně to bude nezvyk dívat se teď na ní. A co horšího, poznat jí mezi těmi davy lidí co teď brouzdá po hradě. Cedulka přece jen byla unikátním a zajímavým poznávacím znamením.

A co si myslíte vy? Myslíte si, že Elanis vypadá bez cedulky líp?

Proč si Elanis cedulku zasloužila, se můžete dočíst v Myslánce, která se nachází ve školní knihovně. Jedná se o zmiňovaný příspěvek slečnyQueti Sylie s názvem HH - cedulka lžu a slavnost 30. 1. 2011