Co se děje ve sklepení?

V pondělí 23. ledna se konala zelená výprava do Zapovězeného lesa. Aha.

(Pokračování textu…)

Se začátkem nového školního roku jsme my, jakožto hrdí nováčci, s obavami očekávali, kdo se nás ujme, jestli to všechno zvládneme a najdeme v koleji druhou rodinu. Devět z nás se dostalo do nováčkovské skupiny pod přísným, leč láskyplným vedením Sally a Veronicy, po čemž nás čekal nelehký úkol – zvolit jméno, které budeme hrdě nosit. Po dlouhém a mozky drásajícím přemýšlení jsme se konečně rozhodli. Stali jsme se Salazarovými žížalkami. Mým úkolem je nyní říct vám, proč právě tento název. (Pokračování textu…)

Dne 27. září 2016 se odvážná skupina zelených vydala na průzkum Zakázaného lesa. Téměř polovina z nich neměla dosud s lesem žádné zkušenosti, to jim však nebránilo jít neohroženě dál lesní temnotou.

(Pokračování textu…)

Jak jistě většina zelených stačila zaznamenat, minulou sobotu se v Komnatě nejvyšší potřeby konala párty k příležitosti přivítání háďat do řad té nejlepší koleje na hradě.

(Pokračování textu…)

Přišly prázdniny, což znamená jediné, školní rok je za námi. Jaké z něj má dojmy jedna z čerstvých druhaček?

(Pokračování textu…)

V srdci bradavického hradu stojí několik speciálních komnat, kde se psaly nejranější dějiny naší školy. Vchází se tam jedinou cestou, to sice přes učebny Dějin čar a kouzel, a při troše štěstí se návštěvník dostane do časové smyčky, která přehrává různé scény z dob, kdy byl hrad ještě v plenkách. Jak by mohla vypadat jedna z nich? V místnosti stál bezpočet židlí a dalšího nábytku, na který se dalo v případě nouze nejvyšší usadit, ale jen čtyři křesla. Nebyla dokonce ani u sebe, nýbrž jakoby nahodile rozmístěná po celém prostoru. Jedno u okna, jedno u krbu, další pod obrazem a poslední někde uprostřed. Každé mělo jinou barvu a v každém obyčejně sedávala jedna a ta samá osoba. Do prskajících plamenů se dívala poněkud kyprá rusovláska, v tom u zdi byl pohodlně rozvalený svalnatý chlapík s bujnou hřívou zlatých vlasů a vousů a uprostřed místnosti seděl jako svíčka muž s bílým plnovousem. To u okna zůstalo prázdné, protože jeho obyčejná obyvatelka, vysoká tmavovlasá žena, netrpělivě přecházela po místnosti a snažila se ostatním cosi vysvětlit. „…když už jsme se rozhodli, že každý z nás bude mít nějakou kolej, a Godrik dokonce přišel s tím nápadem na klobouk,“ sevřela rty a trochu zavrtěla hlavou, „nemyslíte, že by to chtělo nějak lépe promyslet?“ „Promyslet?“ zamlaskala netrpělivě Helga. Tyhle porady ji vždy ubíjely, protože se na nich řešily podobné ptákoviny. Všechno důležité se rozhodlo samo, takže tohle bylo vlastně úplně zbytečné vůbec organizovat. „Drahoušku, na tomhle není nic k promýšlení. Každý přeci už máme představu, co od své koleje očekáváme, a víc snad potřeba není, ne?“ „To je sice moc hezké, ale co třeba místo? Už víš, kde chceš, aby tví studenti spali a studovali?“ „Spát budou v postelích a studovat v knihovně,“ prohlásil Salazar a trochu samolibě se ušklíbl. „Divím se, že ti to s tou tvojí geniální myslí nedošlo dřív.“ „Páni, ty dneska perlíš, nejdřív to s těmi záchodky a teď další bryskní dedukce.“ „Poslyš, nemusíte si ze mě pořád utahovat kvůli tomu, že jsem navrhl, že záchody by mohly být i ve sklepení. Vždyť to byla velmi důležitá připomínka!“ „Ani ty se mě nezastaneš, Godriku?“ otočila se k poslednímu z čtverky zakladatelů, který se zatím do diskuze nijak nezapojil. Zívl. „Asi by to něco takovýho chtělo, no, ale vzhledem k tomu, co si myslíš o tom,“ napodobil její předchozí příjemný výraz a pohrdavě pokračoval, „klobouku, tak bych se do toho dneska nezapojoval. Urazila jsi totiž moji mužskou pýchu, víš? Chlap by se měl za takové nápady chválit, ne odsuzovat. Navíc je daleko lepší klobouk než třeba noční košilka, uznej sama. Tu jsi tehdy měla na sobě ty.“ „Zvláštní, jak si pamatuješ takové detaily,“ prohlásila ledově. O několik týdnů později bude tímto hlasem pouštět hrůzu na malé studenty, Godrik se však ani nezachvěl. „A na důležité věci zapomínáš.“ „Mám speciální deníček na křivdy. Dneska si tam napíšu, jak mě Rowena zase naštvala a nikdo se mě nezastal,“ pousmál se při použití jednoho z jejích posledních slov. „Nechtěli byste toho nechat?“ zeptala se Helga tiše a ani nevzhlédla od prskajícího ohně. „Hádáte se jako malá děcka. Buď toho nechte a pokračujme v poradě, nebo v tom pokračujte, ale ukončeme poradu.“ Její rozvážný hlas na ty dva zafungoval jako zaklínadlo. Godrik si vzpomněl na svoji matku, která ho přesně tímhle tónem kárávala, Rowena... prostě ztichla. Respektive se přestala hádat. Neztichla tak úplně. „No, takže když už jsme si tohle dovyjasnili, tak já si zamlouvám věž. Soví věž, aby bylo jasno.“ Věže tehdy neměly žádné speciální pojmenování, ale zakladatelé si je pro sebe pojmenovali podle toho, co pro ně bylo typické. Soví věž kupodivu byla oblíbeným sídlem sov, které sem nalákala magie. „Počkej, počkej, ne tak hrr,“ klidnil ji Godrik. „Soví věž chci já.“ „Smůlička.“ Godrika by nepřekvapilo, kdyby na něj v tu chvíli čarodějka vyplázla jazyk. „Máme ještě spoustu věží, tak si vyber nějakou jinou.“ „Ale já chci tu Soví.“ „Já toho chci.“ „Co na té věži vidíte? Vždyť je ošklivá, přesvětlená a plná ho– exkrementů,“ prohlásil nevěřícně Salazar. „A výměšků,“ dodala důležitě Rowena. „To je jedno, i kdyby tam byly zlaté pruty, tak nechápu, proč se o ni hádáte.“ „Je hezká.“ „Je vysoká.“ „Je z ní krásný výhled.“ „Jsou tam sovy.“ „Nebudou tam sovy.“ „Vyber si jinou, Godriku,“ poradil mu Salazar. „S přesvědčením téhle ženské nehneš.“ „No dobře. Tak chci Dračí.“ Dračí věž byla z tak divných cihel, že vypadaly jako spálené nějakým plamenem. „Děkuji,“ poděkovala Rowena škrobeně. „A co vy dva?“ „Někde u země, je mi jedno, kde,“ oznámila Helga. „Můžeš třikrát hádat,“ pousmál se Salazar. „O věže se teda přít nebudu.“

Už se vám někdy stalo, že jste byli ještě chudší než kostelní myš, že vám z té podvýživy a neustálého stresu ohledně peněz vypadaly vlasy, nějaká slavnost se kvapem blížila a vy jste neměli na nový účes, čímž byste mohli oslnit všechny dámy/pány v místnosti? Jenže co s tím? Každodenní vzhled je pro takovou příležitost velkým faux pas, kterému se vy pochopitelně chcete vyhnout - o to hůře, když jste plešatí. Ale jak, když máte kapsy a měšce tak děravé, že vám snad ty peníze žerou? Navíc co by s tím asi tak kadeřníci dělali? (Pokračování textu…)

Pro některé z nás bylo čekání na zařazování dlouhé, někteří se v Síni nováčků pomalu ani neohřáli, a už si na hlavu nasazovali Moudrý klobouk. Možná, že po vyřčení jména naší milované koleje někteří zezelenali nevolností, někteří radostí, na tom však v této chvíli příliš nezáleží. Hlavní je, že jsme vytrvali – a já jsem se rozhodla zde vyjmenovat pět z nás, kterým se v koleji po prvním termínu nejvíce daří. (Pokračování textu…)

Spal dlouho. Muselo to být několik měsíců, ale sám si není moc jistý. Když spíte, tak asi moc pojem o čase nemáte. Nedávno se však začal probouzet. Kdo? No přeci Hadí král. Mohlo to být někdy na jaře, kdy po něm nikdo nějakou dobu nic nechtěl. Vždycky to sice bylo tak, že měl být aktivní jenom někdy a navíc ještě nepravidelně, takže ani sám nevěděl, kdy ho zase někdo přijde otravovat, byť s něčím malým, ale tahle pauza mu přišla nějak dlouhá. Čím déle odmlka trvala, tím méně se mu to líbilo, ačkoliv jedna část jeho hadí mysli byla ráda, že se nemusí vůbec ničím zabývat. Právě tahle jeho část začala přemlouvat tu druhou, že se to musí využít. Nakonec se jí to povedlo a obě dvě se shodly, že když žáby nejsou doma, tak má had pré. Tak jednoho dne zavřel pravé oko. A protože mu nikdo nepřišel vynadat, tak nedlouho poté následovalo zavření i toho levího. Ono taky není moc pohodlné koukat jenom jedním okem, tím druhým toho had nevidí tolik a tak dobře jako oběma. Proto bylo logické, že to levé nenechal otevřené moc dlouho. Jakmile měl zavřené obě oči, tak už nevydržel bdělý moc dlouho. Určitě znáte ty dny, kdy padnete do postele a usnete během chvilky. Tohle bylo něco takového. Do té doby si svoji únavu neuvědomoval, ale teď na něj dolehla plnou vahou. Usnul. Očekával krátkého šlofíka, protože ta dlouhá neaktivita už byla podezřelá a každou chvíli přeci musel někdo přijít, aby ho probudil. Nikdo však nepřicházel. Plynul den za dnem, dny se měnily v týdny a týdny přecházely v měsíce. Spal a spal. Občas se neklidně zavrtěl, to když se mu zdálo něco ne moc pěkného, jindy, když se mu sny zase líbily, zase spokojeně sykl. Někdy se převalil na kamenné podlaze, párkrát smyčky jeho hadího těla narazily do zdi jeho slepé chodby. Nic z toho ho neprobudilo. Změnilo se to až na začátku školního roku. Možná za to mohl hluk způsobený přítomností spousty nových studentů, kteří pobíhali po hradě s takovým dusotem a nadšeným štěbetáním, že to bylo slyšet až do sklepení. Možná to způsobil počet těch, kdo ve sklepení zabloudili a jistým nedopatřením se dostali i do té části, kde se zabydlel. Faktem bylo, že jeho hluboký spánek se pomalu chýlil ke konci. Až jednou otevřel oči a zhluboka vdechl vlhký vzduch ze chodeb ve sklepení. Vypadaly úplně stejně, jako když se před několika měsíci rozhodl trochu prospat. Většina tvorů sice preferuje zimní spánek, ale jemu ten letní nevadil, pod školou ani tolik nezáleželo na tom, jaké roční období zrovna je, když tam teplotní výkyvy téměř neexistovaly a nehrozilo, že by tam zabloudil nějaké ztracený sluneční paprsek. On navíc nebyl jako většina ostatních tvorů. On byl hadí král. A nedávno se, snad dostatečně odpočinutý, probudil. Doufejme, že v dohledné době další spánek potřebovat nebude.

Deň po zaraďovacej slávnosti, 3. septembra, som sa účastnila v jednej zelenej mistnosti s kopou fajn zelených ľudí jedného rýdzo zeleného večierka. A ako tam vlastne bolo? (Pokračování textu…)