Kouzelné mudloviny

Příběh třetí - Síla ,,Kam jdeš, Dane?" zeptala se mě mamka ještě dřív, než jsem stihl nepozorovaně opustit barák.  ,,Jdu si trochu zaběhat. Už jsem z toho učení mimo," vyhrkl jsem první výmluvu, která by mohla zabrat. ,,Ale vrať se brzo, víš, že se musíš učit." Jak jinak mohla tvoje odpověď také znít.  ,,Ano mami." Jako kdybych nedělal nic jiného. Učit se. Učit se. Učit se. Já vím, že ze mě chceš mít právníka, abych pokračoval v rodinné tradici, ale tak snad se nemusím učit 24 hodin denně, ne? Jednou musí každý vypnout. Proběhnu se parkem, třeba se mi pak pročistí hlava.  Je to hrozné narodit se do rodiny právníků a od jejich potomků se očekává, že budou kráčet v šlépějích svých rodičů. Tohle je naprostá katastrofa. To teda nevím, co by se stalo, kdyby doma oznámil, že chce být třeba doktor nebo nedej bože automechanik či jiný technik. To by ho asi rovnou vyhodili z baráku. Ten náraz ho málem položil na zem, naštěstí to ustál. Bohužel dívka, do které vrazil už tak moc ne.  ,,Ježiš omlouvám se," řekl a pohlédl na dívku, do které vrazil. Byla to ta, kterou potkával na chodbě z vedlejšího ročníku. Moc hezká. Škoda, že on nikdy neměl na to, aby jí oslovil. Využij příležitosti, řekl by mu jeho přítel Petr. Takže jí honem rychle začal sbírat ze země i s jejími poznámkami. Nemohl si nevšimnout, že pracuje na maturitních otázkách z češtiny.  ,,Já jsem Dan," řekl možná až příliš rychle, ale někde začít musel.  ,,Tereza," zaznělo v odpověď a dál si ho už nevšímala. Chtěl jí odpověď: "Já vím," ale musel se zarazit. Díval se na ni pokaždé, když procházela po chodbě. Věděl o ní skoro všechno. Jen ona asi neměla ani potuchu, že vůbec existuje. Takhle zblízka ji ještě neviděl. Byla opravdu nádherná. ,,Potřebuješ ještě něco?" zeptala se s nepřátelským pohledem v očích a vytrhla ho z jeho snění o její dokonalé postavě.  ,,Ne. Ne, já jen jestli třeba nechceš pomoct s učením," vyhrkl první, co mu přišlo na jazyk a nadával si, že ho nenapadlo něco smysluplnějšího. ,,Co prosím?" Jdeš na to špatně idiote. Musel si vynadat. Vůbec se jejich rozhovor nevyvíjel tím správným směrem.  ,,No napadlo mě, že je vždycky lepší učit se s někým než sám, tak jsem myslel, že bych ti pomohl a ty bys mi to třeba pak příští týden mohla vrátit." Jo jsi vážně idiot. Tohle byl nejlepší nápad, co tě napadl. ,,No příští týden asi těžko." Jo už to poznala jakej seš idiot. No nic, vzdej se, na tuhle holku prostě nemáš. ,,Jasně tak nic. No nechtěl jsem tě rušit." Vyznělo to možná zklamaně. Ale proč se přetvařovat stejně už to nezachrání. Ta holka o tebe zřejmě nemá zájem. ,,Počkej, nechtěla jsem znít nezdvořile. Já jen... Jsem poslední dobou trochu nervózní. Omlouvám se." Svítí mi naděje. Malinká naděje mi vysvitla. Pokračujem ve hře.  ,,Jo to je pochopitelné, kdo by nebyl. A nechceš tedy pomoct?" Co teď? Jestli bude tvá odpověď stejná, tak se jdu zahrabat.  ,,Budu ráda." Juchůůů. Moje srdce skáče radostí.  Sedli jsme si do altánu, takového malinko rozpadlého, ale asi se jí tu líbí. Tak začneme. Co tu máme. Gide. To byl ten Žid. Jo jasně, Antižid, o tom něco taky vím. A ona není vůbec špatná. Hodně toho ví. No, ona snad řekla všechno, co tu je napsané. Co Poe. O tom nevím skoro nic. Ani kdo to byl. Snad žil v USA, to je tak jediné. Bože ta ty informace ze sebe chrlí jako vodopád. Počkej o tom kocourovi jsem taky něco četl. Možná. Hele ta poznámka se jí líbila. Nebude to se mnou až tak špatný.  ,,Ahoj," zaslechl jsem něčí hlas a vzhlédl. Uviděl pěknou slečnu stojící vedle Terky. Ze slušnosti jsem odpověděl. Dál jsem se věnoval Terčiným poznámkám, ale po očku jsem sledoval, co je příchozí zač. Terka na ní docela vyjela, co tu dělá. Příchozí zapískala a přiběhl krásný zlatý kokr. Špinavý ale krásný.  ,,Potřebuješ něco?" Její hlas zněl uraženě. Copak si ty dvě asi provedly.  ,,Víš, chtěla jsem se ti omluvit," začala dívka pozvolna. ,,Nechovala jsem se k tobě správně. Vím, že je to pro tebe těžké učit se tolik informací a mrzí mě to." Tady někdo touží po odpuštění. Teď se Terko ukaž, jaká doopravdy jsi.  ,,To je dobrý, Káčo. Se mnou to také není asi jednoduché." Aha. Katka, její sestra. No a Terka se fakt ukázala. Já tu holku miluju.  ,,Nemůžu ti nějak pomoct?" Hele nekaž mi mou idylku s Terezkou, jo?  ,,Ne. Děkuju, ale už pomocníka mám." A teď vyhrávám já. Ale nebylo by ode mne hezké, kdybych jí trochu pomohl. Měla by to pak trochu jednoduší. Hlava navíc se přece hodí. A taky jsem to tak řekl. To, že se Terka rozesmála mě sice pobavilo, ale zase nechápu proč.  ,,Co je k smíchu?" ,,Co? Jen teď hraju v oslabení, ale to víš, že jo, klidně se do mě pusťte oba dva. Zasloužím si to, ne?" Nezasloužíš, ale bude sranda. Stále potlačovala smích. Nejvíc se rozesmála, když se z nebe spustil déšť a blesky začaly křižovat oblohu. Ještě že mi její sestra vysvětlila, že miluje bouřky, protože jinak bych se zase ztrapnil. Smála se tak krásně. Najednou přestala. Zem se zachvěla... ...Náhle se uprostřed altánku vytvořila obrovská díra. Vykoukl z ní zrzavý človíček. Usmál se na udiveně stojící trojici a řekl. ,,Asia elenitus kultes." ,,Co to říká?" zeptala se vyděšená Katka.  ,,Nevím nerozumím mu," odpověděl Dan a snažil se při tom, aby jeho hlas nepůsobil vyděšeně. Tereza nebyla ani schopna slova. Třásla se po celém těle a sledovala tu zrzavou hlavu, jak se kýve ze strany na stranu, a zelené oči přecházejí z jednoho na druhého. Nebe prozářil další blesk a človíček znovu řekl. ,,Asia elenitus kultes."  Katka vykřikla. Tereza vyvalila oči a Dan nevěřícně řekl: ,,Já mu rozuměl." Obě dívky se na něj podívaly a dali mu jasně najevo, že i ony rozuměly zrzavému človíčkovi.  ,,Co jsi zač?" zeptal se odvážně Dan a ke svému zděšení zjistil, že promluvil stejnou řečí jako před tím človíček. Vyděšeně se podíval na děvčata. Co se to s nimi děje?  ,,Gruntus ila cuculanta elemulic centum lampas kelo," odpověděl človíček, země se pod nimi zachvěla podruhé a všichni tři se propadli na neznámé místo, kde měl začít jejich nový příběh... 

Příběh druhý - Svědomí I'm the thorn in your side Makes you wriggle and writhe And it's so easy when you're evil This is the life, you see The Devil tips his hat to me I do it all because I'm evil And I do it all for free Your tears are all the pay I'll ever needZpívala jsem si svou oblíbenou písničku, dokud nezazněl hlas mé sestry.  ,,Kateřino, vypni to!" Zrovna teď když přichází má oblíbená část. Jako kdyby neslyšela tu hloubku té úžasné písně.  ,,Ale já to chci poslouchat," řekla jsem naprosto odhodlaná nenechat se rušit až do konce tohoto songu.  ,,Já se ale musím učit a ta hudba mě ruší." Nesnaž se nic vysvětlovat sestřičko mně je to úplně fuk tuhle píseň mi nezkazíš.  ,,Mě to ale nezajímá," odpověděla jsem a se zavřenýma očima jsem se dál věnovala své písni. Třísknutí dveří mě vytrhlo z toho krásného zlého snu. To jsem asi přehnala. Řekla jsem si s úsměvem a pustila si píseň od začátku. Do pokoje nakoukla mamka.  ,,Co jsi udělala Tereze?"  ,,Nic, je přecitlivělá," řekla jsem v odpovědi a dala jasně najevo, že teď ona ruší mě.  ,,Měla by jsi k ní být trochu vstřícnější." Zabouchla za sebou dveře a odešla ...It gets so lonely being evil What I'd do to see a smile Even for a little while And no one loves you when you're evil I'm lying though my teeth! Your tears are all the company I need  Doposlouchávala jsem poslední část písně a zamýšlela jsem se nad textem. Možná jsem to opravdu přehnala. Moje sestra má teď těžké období. Přece jen maturita není nic lehkého a pro ni je to obzvlášť těžké protože je tvrdohlavá a s dvojkou se ona nespokojí. Chjo. Je to s ní těžké. Měla bych se jí omluvit. Otravovat ji budu, až skončí to její trápení. I když jí z části přeju to utrpení, měla by poznat, že má ve mně oporu.  ,,Vezmu Auroru na procházku," zakřičela jsem na mamku, popadla obojek, zapískala na psa a vyšla ven hledat svou sestru.  Chvíli jsem pozorovala, jak naše fenka dovádí venku v podzimní hromadě spadeného listí. No bezva, zase ji budu muset umýt. Na tváři mi však hrál úsměv, protože Aurora byla vážně k pobavení. Trhala a kousala do listí jako by to byl nějaký krutý nepřítel. Ona se ho snažila skolit. Bylo to krásné.  ,,Pojď Auroro, trochu si zaběháme," zapískla jsem na ni a vyběhla do blízkého parku. Nějak jsem zapomněla na svou sestru, ale když jsem ji v parku uviděla v altánku sedět s nějakým klukem, řekla jsem si, že na tom nebude asi zas tak špatně, když si dává i rande. Aurora mě však vytrhla z mého myšlení. Zaštěkala a já jsem jí musela hodit uslintaný míček, který mi položila k nohám.  Po očku jsem sledovala svou sestru. Udělala jsem chybu. Měla bych se přece omluvit. Jsem na ni zlá. Musí vědět, že je na mě taky spolehnutí. Nechci, aby to mezi námi bylo zase rozvrácené jako předloni. Loni za to sice mohl kluk, ale teď už se mezi nás nesmí nic dostat. Musím se jí omluvit. Vykašlala jsem se na Auroru, která hledala svůj míček někde v hromadě listí a vydala se za Terezou. ,,Ahoj." Kluk, který seděl vedle Terky, mě okamžitě pozdravil, kdežto moje sestra mi jen odpověděla otázkou, co tu dělám. Nezmohla jsem se na odpověď, takže jsem zapískala a Aurora okamžitě přiběhla. Myslím, že to jí jako odpověď stačilo. Pohladila Auroru po hlavě a podívala se na mě. ,,Potřebuješ něco?"  ,,Víš, chtěla jsem se ti omluvit," začala jsem zlehka. ,,Nechovala jsem se k tobě správně. Vím, že je to pro tebe těžké učit se tolik informací a mrzí mě to." Nasadila jsem ty nejnevinnější oči a čekala na její reakci. Naštěstí znám svou sestru a vím, co na ni platí.  ,,To je dobrý, Káčo. Se mnou to také není asi jednoduché." A mám vyhráno, radovala jsem se v duchu. Ještě jsem však ze zdvořilosti přidala. ,,Nemůžu ti nějak pomoct?"  ,,Ne. Děkuju, ale už pomocníka mám," řekla a ukázala na kluka sedícího vedle. Ten se usmál a prohlásil, že další hlava navíc je vítaná a usadil mě na druhou stranu. Tereza se v tu chvíli začala smát. Ten mladík asi neznal mou sestru nijak dobře, ale jinak vypadal dost hezky. Myslím, že i k mé sestře by se hodil. Než jsem si ho stačila pořádně prohlédnout, zeptal se Terky, co je k smíchu. Ta mu na to jen odpověděla svou běžnou odpověď.  ,,Co? Jen teď hraju v oslabení, ale to víš, že jo, klidně se do mě pusťte oba dva. Zasloužím si to, ne?"  Ještě než jsme na sestru začali chrlit otázky, spustila se obrovská bouřka. Ještě, že jsme byli schovaní, opravdu nerada bych v tuto chvíli zmokla. Sestra se začala zase smát. Musela jsem tedy vysvětlovat, že je to blázen do bouřky. Usmívala jsem se taky, protože její smích mě vždycky rozesmál. Za chvíli nám úsměv zmizel všem. Zem se zachvěla... 

text písně pochází z písně When you´re Evil

Zelená, zelená, zelená, zelená... Zelená! (Pokračování textu…)

Příběh první - Moudrost ,,Kateřino, vypni to!" zařvala jsem na svou sestru, protože mě ten randál už přiváděl k šílenství.  ,,Ale já to chci poslouchat," řekla s naprostou ignorací. Nechápu, jak jsem s ní mohla těch několik let žít. Já to s ní už nevydržím.  ,,Já se ale musím učit a ta hudba mě ruší," řekla jsem s pokusem ještě vyjít s ní v dobrém.  ,,Mě to ale nezajímá," odpověděla se stejným tónem v hlase jako předtím. Krev se ve mně začala vařit. Popadla jsem svůj notebook, učebnice a šla do nedalekého parku, kde už snad budu mít klid. Hlasitě jsem u svého odchodu bouchla dveřmi, aby věděla, jak moc mě naštvala. Moje sestra je vážně naprosto nezodpovědná. To, že se teď musím učit na maturitu ji prostě vůbec nezajímá. Potřebuju klid. Ne, ona musí dělat všechno proto, aby mě rušila a naštvala navrch. Cestou jsem si pročítala své poznámky. Musím si svůj deník upravit tak, aby mi autoři šli po sobě v jednotlivých obdobích. Musím to přepsat, abych tam měla co nejvíce informací, se kterými by mě nemohli vyhodit. Hlavou se mi honilo vše, co musím udělat, aby moje maturitní otázky z češtiny byli co nejpřesnější a nejjednodušší a hlavně aby můj čtenářský deník byl dokonalý a u maturity mi co nejvíce pomohl. Je toho tak moc, co musím stihnout. Najednou do mě někdo vrazil. Poznámky mi vylétly z ruky a já skončila na zemi.  ,,Ježiš omlouvám se," zaznělo nade mnou a já zmateně pohlédla, od koho ten hlas pochází. Pohlédla jsem do kaštanových očí kluka z vedlejší třídy. Vídali jsme se tak někdy na chodbě, ale nic víc. Měl to štěstí, že maturoval o týden později než já. Takže měl ještě čas, než se bude muset takhle šprtit jako já. Sesbíral mě ze země a pomohl mi sebrat i mé poznámky.  ,,Já jsem Dan," vyhrkl na mě.  ,,Tereza," odpověděla jsem a začala jsem skládat své poznámky do desek a kontrolovat jestli je mám všechny. Zkontrolovala jsem i notebook, jestli ten můj pád přežil. Dan tam stále stál a pozoroval mě. Co po mně sakra chce? Nestačí že mě srazil, ještě bude otravovat. ,,Potřebuješ ještě něco?" zeptala jsem se a snažila jsem se, aby to nevyznělo neslušně.  ,,Ne. Ne, já jen jestli třeba nechceš pomoct s učením," vypadlo z něj.  ,,Co prosím?" tohle mě fakt zarazilo. Proč by mi měl pomáhat nějaký skoro cizí kluk s učením? Ne že by se mi pomoc nehodila, ale...  ,,No napadlo mě, že je vždycky lepší učit se s někým než sám, tak jsem myslel, že bych ti pomohl a ty bys mi to třeba pak příští týden mohla vrátit."  ,,No příští týden asi těžko," řekla jsem s velkou dávkou výsměchu v hlase.  ,,Jasně tak nic. No nechtěl jsem tě rušit," řekl docela zklamaně. Teď byl čas začít napravovat. ,,Počkej, nechtěla jsem znít nezdvořile. Já jen... Jsem poslední dobou trochu nervózní. Omlouvám se."  ,,Jo to je pochopitelné, kdo by nebyl. A nechceš tedy pomoct?" řekl s nevinným úsměvem, a proto nešlo říct mu ne. ,,Budu ráda."  Sedli jsme si do nedalekého altánku. A on mě začal zkoušet. Ježiš to je na mě moc rychlé, ještě jsem si to ani nepřečetla a teď budu vypadat jako úplný debil. Takže. Počkej klid. Co víš o tom pitomci. Jo. André Gide. Komunista. Francouzský prozaik v první polovině 20. století. To dáme dohromady. Začala jsem odříkávat vše, co jsem si o tomhle autorovi pamatovala. Vypadal docela spokojeně. No tak uvidíme, s čím vyrukuje příště. Edgar Allan Poe. To se teda přemohl. Můj nejoblíbenější autor romantismu. Teda je tak na stejno s Puškinem. Nebylo nijak těžké vzpomenout si na průkopníka hororu. Chrlila jsem ze sebe informace jako na běžícím páse. I jsem se někdy divila, že to všechno vím. Někdy mě doplnil svou vtipnou poznámkou a mně to učení přišlo hned zábavnější.  ,,Ahoj," zaslechla jsem vedle sebe známý hlas své sestry.  ,,Ahoj," pozdravil jí Dan a já jsme se jen nevěřícně dívala na svou sestru, co tady dělá. Taky jsem se na to zeptala. Na místo odpovědi jen pískla a přiřítila se naše Aurora. Kokršpaněl. Nádherný pes momentálně strašně špinavý protože se asi někde vyválel v blátě. Kateřina ho vůbec nehlídá. Pohladila jsem jí po hlavě a podívala se na sestru. ,,Potřebuješ něco?"  ,,Víš chtěla jsem se ti omluvit," začala sestra pozvolna. ,,Nechovala jsem se k tobě správně. Vím, že je to pro tebe těžké učit se tolik informací a mrzí mě to." Nemohla jsem se na ní zlobit. Moje sestra je sice někdy paličatá, ale nemůžu jí upřít to, že se dokáže omluvit a uznat svou chybu.  ,,To je dobrý, Káčo. Se mnou to také není asi jednoduché." ,,Nemůžu ti nějak pomoct?" zeptala se. Ona mi asi vážně bude chtít pomoct.  ,,Ne. Děkuju, ale už pomocníka mám," řekla jsem a ukázala na Dana. Ten mi však vyrazil dech, když Kačce oznámil, že další hlava navíc se bude hodit. Musela jsem se začít smát.  ,,Co je k smíchu?" zeptal se, vyveden z míry, Dan.  ,,Co? Jen teď hraju v oslabení, ale to víš, že jo, klidně se do mě puste oba dva. Zasloužím si to, ne?" řekla jsem stále potlačujíc smích. Najednou se nebe zatáhlo a celou alej ozářil blesk. Po něm následovali hromy a hustý déšť. Ještě že jsme byli schovaní pod altánkem. Začala jsem se smát. Dan se na mě dívala dost překvapeně dokud mu moje sestra nevysvětlila, jak moc miluju bouřky. Blesky protínaly oblohu a hromy otřásaly naším altánkem. Najednou mě přešel smích. Zem se zachvěla... 

Taky to znáte, že slyšíte písničku a říkáte si, jak v tom slyšíte naprosto j-a-s-n-ě vaší kolej...?

(Pokračování textu…)

Pohádka Princ si místo čarodějů a čarodějnic velmi oblíbil. Nejvíc si však oblíbil Gabrielu, která s ním teď trávila hodně času. Rozuměli si spolu a když se zrovna nevěnovali přípravě na střetnutí s Albertosem, jezdili spolu na vyjížďky po okolí. Jak David poznal hned po dvou dnech, Gabriela byla velmi silná a mocná čarodějnice. Když konečně přišel den, kdy byl princ připraven vyrazit na cestu, rozhodla se Gabriela, že pojede s ním. Angela proti tomu nic nenamítala, jen oba varovala, aby byli opatrní. Gabrielu ještě nabádala, že se do souboje nesmí zapojit. Je důležité aby Albertose porazil princ sám. Gabriela slíbila, že mu bude nápomocna, jak jen to bude možné v rámci jejích hranic a oba mohli vyrazit. Cesta jim ubíhala velmi rychle a pouto mezi nimi ještě více rostlo. Vůbec neměli strach, nebo si to možná neuvědomovali. Až když princ zahlédl v dálce Albertosův palác pochopil, že to nebude jednoduché. K paláci dorazili bez problémů a všechny překážky, které na ně čekali uvnitř Gabriela zvládla odstranit. Stálo ji to však mnoho síly. V jedné chodbě se opřela o zeď neschopna dalšího pohybu. Bylo vidět, že jí něco velmi tíží. ,,Co je s tebou Gabrielo?" zeptal se ustaraně princ a snažil se jí donutit, aby se posadila. ,,Ty kouzla jsou velmi silná. Ničí mě. Jdi, musíš z ničit Albertose a najít sestru. Já to zvládnu." Jen nerad nechával za sebou slabou a bezbrannou Gabrielu. Musel však pokračovat v cestě. Došel do velkého sálu, kde na konci seděl na velkém trůně Albertos. ,,Tak nakonec si přece jen přišel. Naivní princi, myslíš si, že mě můžeš přemoci? Jsi hlupák!" poslední větu zakřičel, ale David stál a nehnul se z místa. V jeho očích byl jen hněv a nenávist. Tenhle muž mu zabil matku, tenhle muž mu unesl sestru a zavinil otcovu nemoc, tento muž ničí ženu, do které se zamiloval. Tenhle muž musí zemřít. Stál před Albertosem odhodlán využít všech svých znalostí, které ho Angela s Gabrielou naučily. ,,Jestli si myslíš že odejdu bez své sestry, tak se mýlíš," řekl hrdě. ,,Jsi hlupák. Už teď jsi mrtvý. Mrtvý hlupák," křičel Albertos a při tom se smál. Princ vytáhl svůj meč a čekal na první úder. Albertos se na něj podíval a rozesmál se ještě víc. Když se však princ nepohnul, rozhodl se ho zničit rovnou. Vyslal první kouzlo, které ho napadlo, při čemž jen ledabyle mávnul rukou. David však kouzlo vykryl svým mečem, který byl na všechna kouzla připraven. To čaroděje překvapilo a začal se více soustředit. Metal na prince jedno kouzlo za druhým. Ten však všechna kouzla bez problému vykryl. ,,Nic víc neumíš?" zakřičel Albertos, ale v jeho hlase byl znát menší náznak strachu. David však čekal na správnou chvíli. Nenápadně hodil pod čarodějovy nohy lahvičku, která vybuchla a zahalila čaroděje temným kouřem. Ten trochu zmaten se rozhlížel po zdroji výbuchu a když objevil lahvičku, začal se smát. ,,To ti ty čarodějnice nedaly nic víc než obyčejný kouzelný meč a lahvičku kouře?" Když však pohlédl na místo, kde princ původně stál, zjistil, že už tam není. Rozhlédl se a spatřil prince za svými zády. ,,Ne, dali mi ještě tohle!" a bodl čaroději zahnutou dýku do srdce. Překvapený čaroděj se začal svíjet bolestí až dopadl na zem mrtev. David přešel k němu, aby zkontroloval jestli je čaroděj opravdu mrtev, když v tom se čaroděj proměnil v prach a vylétl z něj černý proud energie, který vstoupil do prince. Najednou jím projela ostrá bolest a on se zhroutil na zem. Chvíli se zmítal v křečích až nakonec bolest ustala. Princ se vzpamatoval z šoku a vydal se hledat svou sestru. Našel jí v podzemní kopce. Když ho uviděla, radostí vykřikla. On sám ji ani nemohl poznat. Hodně se změnila. Vyrostla z ní krásná žena. Byla teď hodně podobná matce. Uvolnil jí pouta, které ji věznila a objal ji. Najednou se celý palác začal třást. ,,Honem musíme pryč. Palác se za chvíli zřítí," vykřikl princ a táhl svou sestru ven. Když už byli za branou, vzpomněl si na Gabrielu. ,,Běž, utíkej. Tam u těch stromů jsou koně. Počkej tam na mě. Hned jsem zpátky," řekl princ své sestře a utíkal zpátky do paláce. Neslyšel výkřiky které za ním volala jeho sestra. V jeho mysli byla už jen Gabriela. Našel ji tam, kde jí viděl naposledy. Ztratila vědomí a teď ležela na podlaze jako mrtvá. Vzal ji do náruče a utíkal s ní cestou zpátky, jenže tam, kde byla dříve chodba, byla teď jen velká díra. Palác se začal hroutit. Rychle utíkal chodbou a hledal jiný východ. Vyhýbal se padajícím kamenům a doufal, že Gabriele ještě dokáže někdo pomoci. Konečně uviděl světlo a rychle se rozeběhl ven. Povedlo se mu to na poslední chvíli. Venku našel svou sestru a vydali se směrem k paláci čarodějnic. Cestou řekl Petře všechno, co se po jejím únosu stalo. Když dorazili k cíli vyšplhali zase po příkré skále a donesli Gabrielu k Angele. Ta se s ní zavřela na několik hodin do místnosti a odmítala komukoliv něco říci. David si vyčítal, že jí bral sebou. Kdyby zůstala tady, nic by se jí nestalo. Mezitím Petra objevila portrét své matky a povídala si s ní. David k ní přišel taky. Matka se na něj usmála a řekla: ,,Věděla jsem, že to dokážeš. Vždycky jsi byl silný." Povídali se spolu opravdu velmi dlouhou dobu. Asi za pět hodin vylezla Angela ze zamknuté místnosti. Vypadala starší než dřív,  avšak v jejích očích byla úleva. ,,Jak jí je?" zeptal se okamžitě David. ,,Uff, mladíku, nech mě přece vydechnout." Když však viděla ustarané oči Davida řekla: ,,Bude v pořádku neměj strach." ,,Můžu za ní?" zeptal se opatrně a omluvně, aby Angelu ještě více nerozzlobil. Ta jenom přikývla a šla za Petrou. David stoupil do pokoje, kde na posteli spala Gabriela. Sedl si k ní a políbil ji na ústa. ,,Omlouvám se," řekl a pozoroval, jak spí. ,,Nemáš se za co omlouvat. Šla jsem s tebou ráda," řekla potichoučku Gabriela a usmála se na něj. ,,Vypadáš jinak," řekla s údivem v hlase. ,,No Angela přece říkala že mě Albertosova moc, která do mě po jeho smrti vstoupí, může trochu změnit," řekl s úsměvem David. ,,Ano, zapomněla jsem že teď jsi vlastně čaroděj mně rovný," oba se pak začali smát. David s Petrou počkali, až se Gabriela úplně uzdraví, rozloučili se s matkou a Angelou a pak se všichni tři vydali na cestu domů. Angela neměla žádné námitky a popřála jim šťastnou cestu. Když jejich otec uviděl svého syna, který mu přivedl dceru byl okamžitě zdráv a velmi šťastný. A když mu ještě David představil Gabrielu byl král v sedmém nebi. Zanedlouho byla svatba. No ano, koho jiného než Gabriely a Davida. Oslava byla dlouhá a veselá. Od té doby všichni lidé v království žili šťastně. A David s Gabrielou? Ochraňovali svou zemi a vládli moudře a spravedlivě. A pokud neumřeli tak vládnou spravedlivě dodnes.

Pohádka 

Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami se rozprostíralo velké království krále Zdislava. Jeho země vzkvétala, obchodům se dařilo a lidé byli se svým každodenním životem spokojeni. Každý měl svou práci, svou povinnost. Král Zdislav byl prostě dobrý a spravedlivý král. Měl syna Davida a dcerku Petru. Petruška byla ještě malá prince, ale všichni v království si už malou princeznu oblíbili, velice se podobala své matce a král jí velmi miloval. V jeho srdci však bylo místo i pro Davida z kterého vyrůstal dobrý a čestný muž. Celé království žilo spokojeně. Lid velmi miloval královskou rodinu a nikoho ani nenapadlo, že se všechno jednou změní. Když si jednou král vyjel s princem a družinou na lov, princezna si hrála s míčem na zahradě. Najednou se před ní objevil ošklivý muž v černém plášti a odnesl ji bůh ví kam. Po princezně zůstal na zahradě jen pruhovaný míček. Když se král dozvěděl, že jeho dcera zmizela upadl do hlubokého zármutku. Princ David se vydal princeznu hledat, ale každý jeho pokus skončil nezdarem. Nikdo nevěděl, kde by princezna mohla být. Král Zdislav byl velmi smutný a těžce onemocněl. Žádný doktor mu nedokázal pomoci. David se snažil najít cokoliv, co by otce vyléčilo. Hledal všude. Až jednoho dne narazil na starou bylinkářku, která mu pověděla, že krále uzdraví jenom jeho dcera. ,,Ale jak jí mám najít? Nikdo neví, kde ten čaroděj sídlí. Je to beznadějné. Nezachráním svou sestru ani svého otce," řekl princ zklamaně. ,,Neztrácej naději princi," uklidňovala ho stará žena. ,,Naděje je to poslední co nám nikdo nemůže vzít." Po této větě se stařenka otočila k odchodu zanechávaje za sebou smutného prince. Ještě než však odešla řekla mu: ,,Vzpomeň si na svou matku Davide. Vzpomeň si na ni." Však když si princ vzpomněl na matku, jeho srdce se sevřelo smutkem ještě víc. Vrátil se tedy na hrad za otcem a slíbil mu, že bude sestru hledat tak dlouho, dokud ji nenajde. S tímto slibem se vydal na cestu. Princ bloudil světem a pořád nenacházel to, co hledal. Ani sebemenší zprávu o své sestře. Putoval už mnoho let a stále nebyl blíže než na začátku. V chladných bezesných nocích přemýšlel o matce. Nevěděl co mu tím stařenka chtěla říct. Nevěděl co by mohla matka vědět o zmizení jeho sestry. Když jednou putoval přes město Tahad zaslechl jednoho muže nadávat: ,,Zatracená stará ježibaba. Prej není to čerstvé, dodáváš nekvalitní zboží. Jak mám asi teď vyrábět lektvary..." muž napodoboval jízlivý hlas čarodějnice s velkou dávkou vzteku. ,,Já ti ukážu ty babice. Moje zboží je nejlepší v království. Počkej ty jednou budeš stát na hranici! Stará, nevděčná čarodějnice..." Jakmile princ zaslechl slovo čarodějnice všechno mu došlo. Jeho matka přece byla čarodějnice, určitě by mu někdo jako ona pomohl najít svou sestru. Princ se tedy rozhodl že vyhledá  čarodějnici a zjistí od ní co se dá. Seskočil z koně a zastavil nadávajícího muže. ,,Promiňte, ale nešlo přeslechnout jak nadáváte. Kde sídlí ta čarodějnice?" ,,Ach vzácný pane to byste si dal. Radši jí nechte na pokoji, bude to pro vás lepší." Jenže princ byl neoblomný a tak mu za chvíli muž řekl, kde stará čarodějnice sídlí. Řekl mu taky, ať si dává pozor na její učednici, je prý velice mocná. Princ se tedy vydal na cestu. Prošel hustým lesem na okraji města a přímo před ním se táhnul vysoký kopec. Princ tedy šplhal nahoru. Nebylo to nijak jednoduché, koně radši nechal pod kopcem, protože by cestu nezvládl. Když konečně dosáhl vrcholu, spatřil před sebou velký palác. Byl ohromen, jak čarodějnice může bydlet v tak krásném paláci. Vstoupil dovnitř. ,,Kam si myslíš že jdeš?" ozval se mu za zády skřípavý hlas. ,,Hledám čarodějnici," řekl David. ,,No tu tady hledaj všichni. A proč si myslíš že bych zrovna tebe měl pustit dál?" povídal muž dál a nebezpečně se k němu přibližoval. Najednou se za Davidovými zády ozval příjemný ženský hlas. ,,To je v pořádku Pergrille. Už na něj čekáme." Otočil se a spatřil krásnou ženu v černých šatech s červeným zdobením. Její dlouhé černé vlasy jí splývaly až k pasu a její zelené oči prohlédli člověka až pod kůži. V ruce držela malou lahvičku, s kterou si pohrávala. ,,Promiňte madam," řekl Pergrill, uklonil se a odešel. ,,Pojď, Davide. Paní tě už očekává," řekla žena, počkala až jí David dojde a vedla ho různou spletí uliček a místností. David byl uchvácen krásou toho paláce. Všude viseli portréty žen a mužů. David se dokonce lekl, když se jeden portrét zvedl a uklonil se mu. Žena vedle něj se jen pousmála a vedla ho chodbou dál. Potkávali i různé ženy a muže, kteří se buď o něčem náruživě bavili nebo jen tak postávali u oken a přemýšleli. Jen nemálo z nich si procházejících všimlo. Ti, co je spatřili, se na Davida povzbudivě usmáli a pokračovali dál ve své činnosti. Pokračoval chodbou a dál mlčky putoval za svou průvodkyní, bál se promluvit. Všechno tu bylo tak cizí a tajemné. Když procházeli velkou klenutou chodbou zaslechl, jak ho někdo volá.

 ,,Davide." Otočil se a hledal původce hlasu, ale nikoho v chodbě neviděl.

,,Tady jsem Davide." Ten hlas byl tak povědomý, že ani nevěřil že ho vůbec může slyšet. Pak ji spatřil. Visela na zdi mezi mnohými portréty. Jeho matka. Chtěl za ní jít, jeho společnice ho však zadržela. ,,Teď není čas rozmlouvat s mrtvými. Teď musíš stihnout zachránit ty živé." Její oči propalovali ty jeho a on pochopil, o kom mluví. Musí zachránit svou sestru, pokud je ještě naděje. Usmál se na matku, která mu úsměv oplatila a následoval ženu do velkého sálu, kde byla spousta mužů a žen. Někteří byli hodně staří, někteří zase hodně mladí. Prošel sálem na druhou stranu, kde byly dveře a za nimi vedly schody. Vyšel po schodech nahoru a tam v místnosti seděla za stolem žena. Jakmile vstoupili zvedla hlavu a usmála se. ,,Vítám tě Davide. Dlouho jsme na tebe čekali. Pojď nemáme mnoho času." Žena vstala a chtěla ho odvést do jiné místnosti. Princ se však nedal.  ,,Počkat, nechtěli byste mi vysvětlit, o co tady vlastně jde? A kdo vlastně jste?"  ,,Odpusť nám tu nezdvořilost," řekla žena. ,,Mé jméno je Angela. Toto je moje učednice Gabriela. Jsme tu abychom ti pomohli najít tvou sestru. Víme, kde je, a víme jak jí odtamtud dostat. Jen nám není dovoleno to udělat. Musíš to udělat sám. My ti ovšem pomůžeme."  ,,Moment, jak můžete vědět kde je má sestra?" Angela pohlédla na Gabrielu ustaraným pohledem a pak se vrátila zpátky k princi. ,,Nemáme mnoho času, přesto si zasloužíš to vědět. Nejdřív se na to ale posaď." Princ si sedl vedle čarodějnice a poslouchal.  ,,Toto místo, kde se teď nacházíš, je něco jako škola. Učíme tu nadané děti používat jejich moc. Někdo tvrdí že je učíme kouzlit nějakou temnou magií, ale to není pravda. Učíme je jak svou moc využívat, ne na co jí použít. To už záleží na nich. Učila se zde i tvá matka Sandra. Ano sám si ji určitě viděl na chodbě. Visí tu portréty všech, kteří zde studovali. Kromě jednoho muže. Před devíti lety jsme jeho obraz zničili. Ano, to on unesl tvou sestru. Studoval tu totiž současně s tvou matkou a velice se do ní zamiloval. Tvé matce se však nelíbilo, na co využívá svou sílu, a tak ho odmítla. Později se zamilovala do tvého otce a také si ho vzala. Na jejich svatbě je Albertos, tak se jmenoval, proklel. Řekl že jim zničí jejich jediné štěstí, které budou mít. Pak ses narodil ty a Sandřino kouzlo tě chránilo. Proto na tebe Albertos nemohl. Mnohokrát se tě snažil získat, avšak Sandra byla silná čarodějka. Když se narodila tvá sestra vztáhla své kouzlo i na ni. Albertos byl bezradný a nevěděl, jak se může králi pomstít, že mu vzal to jediné, co miloval. To že se tvá matka zabila byla jeho práce. Jeho past byla nastražena na krále, ale Sandra ji prohlédla a obětovala se místo něj. Albertos byl vzteky bez sebe. Čekal, kdy přijde vhodná chvíle krále zničit. Rozhodl se však, že nezíská jen jeho nejdražší poklad, ale i jeho království. Když Sandřina kouzla už vyprchávala, přemohl je a unesl tvou sestru. Čekal dlouhé roky, takže mu nevadilo, že si počká ještě devět let než tvé sestře bude dost let na to, aby si ji násilím mohl vzít a získat tak otcovo království."  ,,Ale vždyť jsem tady ještě já," přerušil Angelino vyprávění princ. ,,Neber si to osobně princi, ale ty bys proti Albertosovi neměl jedinou šanci na vítězství. Zničil by tě. Ty mu v cestě nestojíš."  ,,Ale jak potom mám Albertose zničit když na něj nemám?" Prince příběh dosti zarmoutil a když ještě slyšel, že on nemá šanci na to, aby ho porazil, nevěděl co dál.  ,,S tím ti pomůžeme my," ozvala se najednou Gabriela. ,,Stačí nám jen tvá odvaha a statečnost. Vše ostatní je už připraveno." ,,Čekali jsme tě dřív princi. Teď už nemáme mnoho času na přípravu. Petře bude zanedlouho sedmnáct let a to Albertosovi stačí."  ,,Nesmíme tedy otálet!" zvolal princ a vyskočil ze židle připravený vyrazit. Na tváři Gabriely se objevil veselý úsměv.  ,,Říkala jsem, že nebude proti."  ,,Asi ještě neví co ho čeká," řekla Angela ,,Pojď řekneme ti co budeš dělat." 

Jiný svět, jiná doba

Probudila se v krásné posteli. Promnula si oči a uviděla na konci své postele sedět Filliuse. ,,Dobré ráno." Řekl a usmál se na ní. ,,Dobré ráno Filliusi." Řekla ospale Anastázie. ,,Měla jsem tak zvláštní sen Filliusi..." ,,To nebyl žádný sen." Řekla žena, která vstoupila do místnosti. ,,Nerozumím tomu. Jak by mě má vlastní matka mohla dát do jiného světa do jiné rodiny. Proč by to dělala." ,,Chtěla jsem tě chránit Calante. Tady jsi nebyla v bezpečí." ,,Copak jsi nikdy neměla pocit, že tam nepatříš. Že jsi jiná?" zeptal se Fillius. ,,Ano." Řekla zklamaně Anastázie a dívala se z okna. Slunce už bylo vysoko. Královna s Filliusem si vyměnily starostné pohledy ale mlčeli. Čekali, až promluví ona. ,,Proč jsem teda tady?" zeptala se po chvíli. ,,Máš velkou moc. Moc kterou chtěl Sarel pro sebe. Máš jí v krvi. Dědí se už několik generací, ale ty jsi z nich nejsilnější. Nikdo neměl takovou sílu, jakou máš ty. Proto ty jsi naše spása." ,,A co mám dělat?" zeptala se odevzdaně Anastázie. ,,Cvičit učit se. Zachránit naši zemi." Odpověděla jí královna ,,I zemi skřítků" dodal ještě Fillius. ... Anastázie měla před sebou nelehký úkol. Musela se naučit ovládat svou sílu a regulovat ji. Nebylo to zrovna jednoduché. Nevěděla přesně jaký plán Darkan chystá, ale bylo jí to vcelku jedno. Chtěla jim pomoci. Čím víc poznávala lidi, tím víc se jí tam líbilo. Všichni k ní chovali takovou úctu. Oslovovali jí princezno nebo paní temnoty. Konečně si připadala, že někam patří. Fillius jí všude doprovázel a podporoval jí. Byl to skvělý společník. Kdežto Aramir byl děsný. Učil jí bojovat s mečem. Vůbec jí to nešlo a ani jí to nebavilo. Proč by se vlastně měla učit bojovat, když umí kouzlit. Nechápala to. Aramir jí však říkal, že až bude unavená z kouzel, nakonec jí meč zachrání život. To jí stále vtloukal do hlavy. Po několika měsících se už zlepšila v kouzlení a udržení své síly na provázku. S mečem jí to už také šlo lépe ale ne natolik aby byl Aramir spokojený. V těch dnech co tu Anastázie žila, byla šťastná. Dokonale šťastná. Nikdy dříve se tak necítila. Všichni na ní byli milý a rychle si jí oblíbily. Teda až na Aramira. Ten byl stále protivný a nevrlý až když se více zlepšila v šermu, začínal být na ní přece jenom milejší. Dokonce byl potěšen, když zjistil, že umí skvěle střílet z luku. Přece jen jí ty kurzy lukostřelby k něčemu byli. Anastázie se i více sblížila se svou matkou. Někdy si dlouho do noci povídali. Vždycky si přála mít nějakou kamarádku, která jí bude poslouchat a bavit se sní. Její matka hodně poslouchala. Chtěla o ní vědět všechno. Anastázii akorát mrzela jedna věc. Všichni okolo se to sice snažili skrýt ale v otevřené válce, která už probíhala více, jak rok začínaly prohrávat. Sarel čím dál více nabýval na síle. Jeho vojska sílila, zatímco jejich slábla. Aramir také hodně vyrážel do boje a vždy se vracel unavený a většinou s menším počtem vojáků než odjel. Anastázie tohle nerada viděla. Jednou když se Aramir vrátil skoro polomrtvý, stála u jeho dveří a netrpělivě čekala na lékaře. Ten jí řekl, že je to vážné a odešel. Nedokázala se dívat, jak ten muž který se pomalu stával jejím přítelem, tady umírá. Sebrala svou sílu a soustředila se. Jeho vyléčení jí málem stálo život. Aramir jí sice byl vděčný, ale jasně jí dával najevo, že kdyby to nepřežila, nikdy by si to neodpustil, že připravil celou zemi o jejich jedinou naději a několikrát jí zopakoval, ať už to víckrát nedělá. ... Jednoho dne ráno vypadala Freya velmi nervózně. Chodila po místnosti a přemýšlela. Kdokoliv jí vyrušil, reagovala podrážděně až nepříčetně. ,,Co se stalo?" zeptala se jí Anastázie. ,,Nic dítě nic..." ,,Mami?" Tahle slova královnu zarazila. Nikdo jí už takhle neřekl dobrých 14 let. Vehnala jí do očí slzy. ,,Ach Calante." Řekla a objala ji. Anastázie z ní cítila úzkost a strach. ,,Tak co se děje?" ,,Sarel zničil Korint. Město na jihu. Všechny zabil. To bylo poslední město, které mu bránilo v cestě k nám. Už nemáme na vybranou." ,,To nevadí, my ho musíme porazit." ,,Ještě nejsi připravená." ,,No taky mám ještě čas, než přijde ne?" řekla s úsměvem Anastázie a běžela trénovat. ... Ve městě mezitím probíhaly přípravy na bitvu. Všichni neboje schopná stvoření byli přepraveni do nedalekého pevnostního města. Pokud padne Darkan nebude už bezpečnější místo. Ve městě panoval strach ale i naděje. Anastázie však byla nervózní. ,,Co když všechny zklamu? Co když vlastně nic neumím?" ,,Uklidni se. Jsi silná a dokážeš to na co si tak dlouhou dobu dřela." Uklidňoval jí Aramir. Takhle to běželo několik dnů. ... ,,Sarel dorazil. Stávej. Musíš nás schovat." Třásl s ní Aramir aby se vzbudila. ,,Jistě, jistě už běžím." Vedl jí na hradby, kde bylo vidět celé Sarelovo vojskou. Bylo obrovské. ,,Co mám dělat Aramire." Řekla vyděšeně. ,,Neboj se Sarel je můj problém. Chci, abys jen stále vedle mě a sesílala kouzla, která znáš na všechny nepřátele okolo. Dávej si však pozor abys ti zůstaly síly na poslední boj. Společně to zvládneme." Řekl a povzbudivě se na ní usmál. Sice jí to moc nepovzbudilo, ale neměla na vybranou. Poslechla ho. Stála vedle něj na hradbách s lukem připraveným vystřelit. Ještě nikdy nestřílela na živý terč. Měla strach. Bitva začala. Všude zmatek. Lidé kolem ní umírali. Všude výkřiky a krev. Viděla roztodivné tvory, které si dříve jenom představovala. Běžela teď za Aramirem. Kam jí to vede. Stála na bitevním poli. Teď přišel čas pro její kouzla. Soustředila svou sílu. Snažila se nevzdalovat se od Aramira. Byl však tak zaměstnán bojem. Kde je teď. Všude nepřátelé. Co říkal Aramir? Šetři sílu a co ještě. Pamatuj, že meč ti jednou zachrání život. Vytáhla svůj meč a začala bojovat. Ubránila se dostatečně dlouho, aby jí někdo přišel na pomoc. Nevěděla, zda vyhrávají nebo ne. Věděla jen, že teď je ta chvíle na poslední kouzlo. Sebrala všechnu svou sílu. Soustředila se. Myslela na matku. Na babičku. Na všechny ty lidi co kolem umíraly. Na Filliuse. Na Aramira... Z jejích rukou vyšly temné paprsky a obklopovali každého, kdo se jim postavil do cesty. Anastázie je řídila. Nechtěla ublížit těm svým. Soustředila se. Neslyšela výkřik, který křičel ,,Calante pozor!" až v poslední chvíli se všechna temnota stáhla kolem ní a pohltila jí spolu s dalším černokněžníkem Sarelem. ,,Teď jsme tu jenom ty a já." Slyšela úlisný hlas vedle svého ucha. ,,Nikdo ti teď nepomůže." ,,V tom se mýlíš." Řekl Fillius který se tam znenadání objevil a prsknul zářící prášek Sarelovy do obličeje. ,,Pojď Calante. Vezmu tě do bezpečí." ,,Nemůžu přece jen tak odejít." ,,Nemůžeš s ním bojovat. Na to byl předurčen Aramir." ,,Ale já..." ,,Dost řečí." Ukončil jejich rozhovor skřítek. Navlékl na její krk stříbrný řetízek. ,,Tohle tě dostane do bezpečí. Leť." Křičel ještě do strašného řevu čaroděje. Anastázie se cítila prázdně. Nechala tam všechny ty lidi a sama si teď letěla na motýlích křídlech někam do bezpečí. Byla unavená. Byla zraněná. Přesto jí pocit vinny neopustil. Nemohla to takhle nechat. Otočila se a vracela se zpět do probíhající bitvy. Z výšky viděla, jak nepřátelé utíkají, hledala však Sarela. Ten bojoval na kraji lesa s Aramirem. Měl jasně na vrh. ,,Teď už ti nic nepomůže přítelíčku." Zakřičel hrůzostrašným hlasem a chystal se zabít Aramira. ,,To se ale mýlíš." Zakřičela na něj z výšky Anastázie, sebrala poslední zbytky své síly a silou hvězd rozhodila Sarela natolik aby ho Aramir dokázal zabít. Tohle kouzlo však stálo Anastázii hodně sil. Nedokázala už ovládat křídla, která jí dal Fillius. Začala padat k zemi. Necítila ani jak dopadla... ... Když se probudila v měkké posteli, cítila, jak jí někdo hladí po ruce. Otevřela oči a dívala se do ztrápené tváře Aramira. Když viděl, že se probrala, usmál se na ní. ,,Říkal jsem ti, ať už mě nikdy nezachraňuješ." ,,Promiň. Nemohla jsem si pomoc." Řekla unaveně. ,,Dokázali jsme to Calante." Řekl s úsměvem. ,,Vyhráli jsme. A to jen díky tobě." ,,Ano dokázali jsme to." Držela se ho pevně za ruku a snažila se ještě chvíli zůstat při vědomí. ,,Co semnou teď bude?" zeptala se. ,,Můžeš se vrátit nebo tu zůstat. Záleží jen na tobě má paní." ,,Nedovedu si představit, že strávím zbytek svého života v knize." ,,I v knize se dá zažít spoustu dobrodružství." Usmál se, políbil jí na čelo a nechal jí odpočívat. Anastázie se dívala z okna na západ slunce. Slyšela jen klid. Nevěděla, kdo nepřežil. Nevěděla, kdo se vzdal. Nevěděla, kdo utekl. Věděla však, že ona zůstane a napíše ještě hodně kapitol své oblíbené knihy.

Jiný svět, jiná doba Naštvaně za sebou zabouchla dveře a v pláči se vrhla na postel. Proč to vždycky odnese ona. Už si zvykla na to, že se její rodiče hádají ale je to tak těžké. Když už nic křičí i na ní. Jak úžasné. Nejraději by odešla. Ale neměla kam jít. Neměla žádné přátele, nic. Nikdo jí neměl rád protože, protože byla "jiná" než ostatní. Myslela na svou babičku. Ta jí chápala. Měla jí ráda. Pomáhala jí. Teď když zemřela, zůstala sama. ,,Anastázie!" řval na ní otec z kuchyně, ,,Anastázie okamžitě se vrať, s tebou jsme ještě neskončili." ,,Dej mi pokoj!" zařvala na něj a vyběhla po schodech na půdu. Tam jí nikdo otravovat nebude. Není tady ani slyšet hádka jejích rodičů. Na půdě našla staré houpací křeslo po svém dědovi. Vzpomínala, jak mu sedávala na klíně a on jí četl pohádky. Vzala onu knížku. Bolestné vzpomínky se jí vracely. Ještě se slzami v očích začala číst první stránky a při tom se lehoučce houpala. Vzpomínala i na to jak jí to děda kdysi říkával, když mu takhle seděla na klíně ,,Hvězdičko noční oblohy". Bylo jí krásně, byla sama se svými vzpomínkami. Nikdo jí nerušil, všude bylo ticho... ,,Anastázie, Anastázie, vzbuď se...Slyšíš, no tak vzbuď se. Anastázie." S trhnutím se probudila. Co to bylo za hlas. ,,Je tu někdo?" zeptala se zvědavě a tiše čekala na odpověď. ,,Jsem tady Anastázie." Řekl znovu ten šeptavý hlásek. ,,Kde tady?" vystrašeně se rozhlížela po místnosti. ,,No přece tady, tady v tvé ruce." Podívala se na knihu, kterou držela, a z obálky se na ní usmíval maličký zelený skřítek. Nevěřícně se na něj dívala. ,,Co po mě chceš?" hlas se jí trochu zdrhl, když si uvědomila, že mluví ke knize. ,,Musíš nám pomoci Anastázie, naše země je v nebezpečí." ,,Já? Proč já?" ,,Není čas. Musíš jít. Dřív než tě najdou Oni." ,,Kdo Oni?" Skřítek jí však nestačil odpovědět. Na schodek byl slyšet rachot a tiché šeptání. ,,Proč musí být zrovna tady. Nemohla si vybrat lepší místo." ,,Neremcej a lez." ,,Je to hrozně vysoko." ,,Pozor na to koště." ,,Pšt, uslyší nás." ,,No tak lez Percivale, zdržuješ nás." ,,Ale vždyť lezu." ,,To jsou oni Anastázie. Musí okamžitě pryč. Nesmějí tě dostat." ,,Já nechápu..." ,,Na vysvětlování bude ještě spousta času, teď otevři tu knihu na straně 9 a mysli na svou babičku." ,,Cože?" ,,Mysli na svou babičku."zvolal ještě mizející skřítek. Na schodek stále slyšela tichounké hlásky a šramot. Otevřela knihu a myslela na svou babičku... Vše kolem ozářilo jasné světlo a půda se pomalu začala vytrácet. Ještě než zmizela úplně, zahlédla na schodek podivné stvoření jak unaveně a vyděšeně na ní zírá. ,,Ona utíká!" křikl zděšeně na ostatní za sebou. Jenže to už byla Anastázie pryč. ... Probudila se a pod rukama cítila jemný dotek trávy. Otevřela oči a zděšeně vyjekla a rychle se posadila. ,,Dávej přece pozor!" Vynadal jí skřítek, který jí ještě před chvílí seděl na nose. ,,Promiň, polekal si mě." Řekla omluvně Anastázie a dívala se, jak maličký skřítek teď třepetá malými křidélky, aby se udržel ve výšce jejích očí. ,,Kdo jsi?" zeptala se zvědavě a pozorovala skřítka. ,,Kdo jsem? Chceš říct, že mě neznáš?" vyjekl skřítek udiveně a pořádně si jí prohlížel, jestli třeba nemá nějaká zranění. ,,Promiň." Omlouvala se opět Anastázie a smutně sklopila oči. ,,Hm zvláštní." Řekl skřítek spíše pro sebe ,,Kde to vlastně jsem." ,,Holka ty si snad spadla z višně. Jsi přece v Gordii. Zemi skřítků." ,,Fordka? To je přece ta země z knížky." Řekla změteně Anastázie. ,,No vidíš, že jí znáš. A to musíš tedy znát i mě." Řekl skřítek napůl hrdě. ,,Ty jsi Fillius?" ,,Ano!!! Vidíš, že mě znáš. Průvodce a hrdina zdejší země. Už tu na tebe nějakou dobu čekám. Je dost že ses také probrala. Teď pojď, máme hodně práce." Řekl Fillius a začal jí zvedat ze země pomocí svých malých ručiček. Jenže Anastázie se nezvedala. ,,Kam musíme jít? Proč jsem vlastně tady?" ,,Vše ti povíme až na místě. Ale teď už pojď, zdrželi jsme se tu moc dlouho." Anastázie se tedy zvedla. Urovnala si sukni a šla za skřítkem, který letěl kousíček pře jejím nosem a vedl jí směrem k řece. ... ,,Filliusi jdeme už dlouho. Proč mi stále nechceš nic říct." Naléhala už poněkolikáté Anastázie na malého skřítka. ,,Vydrž, už tam budeme. Tady ti nemůžu nic říct, nevíš, kdo by nás mohl slyšet." ,,Kdo by nás chtěl slyšet tohle je přece mírumilovná země. Teda alespoň tak jí popisuje knížka." ,,Byla Anastázie. Byla to mírumilovná země. Než přišel Sarel. V jeho rukách se země začala měnit. Několik skřítků přešlo na jeho stranu a naše země teď kráčí k zániku. Proto jsi tu ty. Abys nám pomohla. Příběh knihy se nesmí přepsat." ,,Cože? Já že vám mám pomoc? A jak? Nic neumím." ,,V tom se pleteš. Teď pozor musíme překročit tu řeku. Já jí přeletím, ale ty jí budeš muset přeplavat. Zvládneš to." ,,V plavání jsem nejlepší ze třídy." ,,Tady nejde jen o plavání. Jde o to, že až tam v kročíš budeš se cítit nešťastná a osamělá a řeka tě bude chtít pohltit. Několik lidí už tam zahynulo, když se chtělo dostat do naší země." ,,Hm nešťastná už jsem a osamělá taky. Od té doby co zemřela babička. Myslím že to zvládnu." Usmála se na skřítka a vlezla do řeky. Anastázie... princezno... Pojď blíž... uvidíš... Anastázie... já jsem tady... ,,Babičko?!" vykřikla Anastázie Ano Anastázie pomoz mi... Prosím pomoz mi... ,,Neposlouchej je Anastázie, stále plav." Slyšela hlas skřítka, jak na ni křičí, aby stále plavala. Slyšela hlas své babičky, jak jí volá k sobě. Cítila se víc než kdy dřív tak sama. Chtěla plavat za ní. Chtěla jí zase obejmout. Ale věděla, že nemůže. Z očí se jí kutálely slzy a ona stále plavala. Břeh už byl tak blízko. Anastázie prosím... neopouštěj mě... To je on... zabije mě... Pomoz mi Anastázie... Musí jí přece pomoci. Ponořila se do studené vody a hledala svou babičku. Slyšela skřítka, jak nad hladinou křičí, ale neslyšela ho. Uviděla jí na dně řeky, jak leží. Chtěla plavat k ní, ale něčí ruka jí chytila za rameno a vytáhla. ,,Jsi v pořádku?" zeptal se jí ustrašený hlas skřítka. ,,Ano myslím že ano." Řekla drkotajícími zuby Anastázie a dívala se na muže, co jí vytáhl z vody. No muže mohlo mu být tak 23 let možná trochu víc. Skřítek si všiml jejího pohledu a hned jí řekl. ,,To je Aramir. Měl tu na nás čekat a ještě že čekal. Bude nás teď doprovázet na tvé cestě." Aramir si Anastázii zvědavě prohlížel, neřekl však ani slovo. Jen se otočil a šel k lesu. Anastázie se za ním dívala, klepala se zimou a ještě k tomu se začalo stmívat. Nevěděla co má dělat. Ten Aramir se jí ani trochu nelíbil. Po chvíli se vrátil. Hodil Anastázii nějaké oblečení. ,,Převlečce nebo ještě nastydneš. Pak vyrazíme." Měl hluboký, hrubý a chladný hlas. Anastázii se líbil čím dál tím míň. ,,Můžeš se alespoň otočit." Vyjela na něj, když se na ni díval a čekal, až začne. Aramir jen protočil oči a otočil se. Když se převlíkla do podivných přesto velmi teplých šatů, vydali se na cestu. Fillius se jí usadil na rameno a vyprávěl jí různé příběhy ze země skřítků. Anastázie se u některých historek pobaveně smála. Aramir jejich nadšení nesdílel a dál pokračoval v cestě. Anastázie byla unavená z celodenního pochodu, a i když už byla tma, nezdálo se, že by chtěl Aramir zastavovat. Fillius jí klidně spal na rameni. ,,Nemůžeme někde přespat?" zeptala se Anastázie a pozorovala Adamitovu reakci. Ten se ne ni ani nepodíval. ,,Slyšíš mě? Jsem unavená dál už nemůžu." ,,Není bezpečné zastavovat." Odbyl ji a dál pokračoval v cestě. Anastázie se však nechtěla vzdát. Sedla si u nejbližšího stromu. Když Aramir zjistil, že za ním už dále nejde, otočil se a chvíli jí hledal. ,,Co to má znamenat řekl jsem, že nezastavujeme." ,,Jenže já jsem unavená. Dál už nejdu!" křikla na něj Anastázie a tím probrala Filliuse. ,,Co jsem propásl?" ,,Nic. Zrovna se chystáme utábořit." Odpověděla mu Anastázie. ,,To nejde je to příliš nebezpečné." Řekl vystrašeně skřítek. ,,Jo to jsem jí taky říkal." Podpořil ho Aramir. Anastázie však byla od přírody tvrdohlavá. ,,Žádné nebezpečí mi nehrozí. Teda ne žádné, o kterém bych věděla, takže tady zůstanu a bude to." ,,Tak poslyš mladá dámo. Kdybych věděl, že je to bezpečné klidně bych tě tu nechal. Jenže ty jsi pro tuhle zemi až moc důležitá než abych ti dovolil tady přespat, takže buď půjdeš dobrovolně nebo tě do Darkanu donesu sám." ,,My jdeme do Darkanu?" zeptala se překvapeně skřítka. ,,Ano jdeme do města králů." Řekl skřítek s úsměvem a doufal, že to jí donutí, aby vstala a šla. ,,Od důvod víc proč se na to vyspat." Řekla spokojeně a lehla si do trávy. Tohle Adamitovi stačilo. Popadl tu křehkou dívku a hodil si jí přes rameno. Pro něj nevážila nic. Fillius se mu usadil na druhé rameno. Ani jeden nedbal protestů křičící dívky a pokračovali v cestě. ... Začínalo svítat. Anastázie byla unavená. Šla v kuse nějakých 24 hodin. Nedokázala se poníženě nechat nést a tak teď tiše šla vedle Aramira. Nohy se jí pletly a na cestu už skoro neviděla. Fillius jí spokojeně spal na rameni. Když Aramir nečekaně zastavil, narazila do něj a spadla na zem. ,,Omlouvám se." Řekl Aramir a pomohl jí vstát. Do druhé ruky vzal Filliuse který ležel vedle na zemi a pomalu se probíral. ,,Teda takové probuzení stojí za to." ,,Omlouvám se." Řekla teď pro změnu Anastázie. ,,Co se stalo Aramire?" zeptal se Fillius ale nemusel čekat na odpověď. Před nimi se rozprostíralo nádherné město Darkan. Anastázie ho pozorovala s úžasem, nikdy nic podobného neviděla. ,,To je jako v pohádce." Řekla nadšeně. ,,Ty jsi v pohádce." Zasmál se vedle ní Aramir a začal sestupovat z kopce. Pomohl Anastázii, aby se vlivem únavy neskutálela z kopce do řeky, která pod ním tekla. Když se zeptala, proč to dělá, řekl jen. ,,Nemám další náhradní oblečení." Když konečně vstoupily do města, mohla Anastázie vidět ty honosné domy, okrasné sochy a památníky starých i současných králů. Posledním vládcem byl král Alirin, který před nedávnem zemřel v boji se Sarelem. Jeho žena Freya teď vládne tomuto městu. To vše jí našeptával do ucha Fillius zatímco kráčeli městem. Anastázie byla uchvácena. ,,Kam to vlastně jdeme?" zeptala se, když už se dostatečně nabažila města. ,,Do paláce králů. Královna s tebou chce mluvit." Odpověděl Aramir ,,Proč semnou chce mluvit zrovna královna?" řekla překvapená Anastázie. ,,Nejsem ten pravý člověk, který by ti to měl říct." ,,Vše se dozvíš, neboj." Řekl jí Fillius než jí přenechali strážnému u vchodu. ,,Filliusi! Kam mě vedou?" řekla vystrašená Anastázie. ,,Neměj strach. Teď si v bezpečí." Jenže tak si Anastázie vůbec nepřipadala. Muž, který jí vedl, nebyl snad ani muž nýbrž nějaký kříženec neznámého tvora s člověkem. Nevypadal zrovna přátelsky. Palác byl sice nádherný, ale Anastázie neměla zrovna náladu obdivovat jeho krásu. Měla strach. Raději by teď byla s Armairem a Filliusem než tady sama s tímhle chlápkem. Kam jí vlastně vede. Dovedl jí do velkého sálu. Myslela si, že tím její cesta končí, ale mýlila se. Prošli sálem, kde si jí všichni zvědavě prohlíželi a zadními dveřmi prošli do malé místnosti, kde seděla žena v nádherných šatech a dívala se z okna. Když vstoupili, podívala se na ně. Muž vedle ní poklekl. ,,Děkuji ti Liberte. Ty vítej Calante." Řekla žena a roztáhla ruce jako by jí chtěla obejmout. ,,To se mýlíte, já se jmenuji Anastázie." ,,Ano jistě. To jméno ti dala tvá babička, aby tě ochránila. Ale jmenuješ se Calante a jsi královna temnoty. Tady budeš teď v bezpečí." Řekla vlídným hlasem s úsměvem na rtech. ,,Podívejte se paní. Já nevím, kdo jste ani proč to všechno říkáte, ale já říkám, že se jmenuji Anastázie, jsem úplně obyčejná holka a sem jsem se dostala omylem." ,,Kdepak dítě. Ty jsi tady doma. Ty ses tady narodila. Tvá babička tě odtud odvedla, když ti bylo pět let. Odvedla tě a nechala tě vychovat. Měla jsi tam být v bezpečí. Jenže teď už nejsi. Proto jsem tě musela přivolat zpátky. Tvá babička tě chránila, ale zabily jí. Byla bys bezbranná. Rada se shodla, že je na čase aby ses vrátila do své rodné země." ,,Kdo vlastně jste?" ,,Já jsem královna této země, jsem Freya. Tvá matka, Calante." Anastázie na ní jen nevěřícně vykulila oči, než se únavou skácela k zemi.

Detektivní příběh na pokračování ,,Filipe! Kde je Sybila?"
,,Musela si ještě jít něco zařídit. Představ si že se hrozně zajímá o náš případ." ,,Nepovídej. Vážně?" ,,No ano. Chtěla vědět všechno, co víme o vrahovy a o těch vraždách. Je děsně milá." ,,Milá být může, ale ty nesmíš nikomu říkat podrobnosti o případu." ,,Nic důležitého jsem jí ale neřekl." Obhajoval se Filip a couval před zuřící Susan. ,,No dobře. A kde teď je? Musím si s ní promluvit. Třeba bude něco vědět o těch vraždách." ,,Prosím tě, co by mohla vědět. Možná jen to co jsem jí řekl." Susan vrhla na Filipa vražedný pohled, ale pak řekla: "Třeba to co vede vraha k tomu, aby svým obětím vydloubával oči." ,,Proč by měla vědět zrovna tohle." řekl s úsměvem Filip. ,,No protože mi její babička prozradila, že ona je jako svatá Lucie. A svatá Lucie si vydloubla své oči, aby se nemusela vdávat. Nepřipadá ti to divné." ,,Ne, ani trochu. Ženy jsou občas zvláštní." Musela se nad jeho poznámkou pousmát, přesto měla v hlavě jasno. Musí jí najít dřív, než se něco stane. ,,Promiňte, nevíte, kde bychom našli Sybilu?" oslavila první kolemjdoucí ženu. ,,Sybilu? Neznám žádnou Sybilu." Odpověděla žena zamyšleně ,,Svatou Lucii?" zkusila Susan a ženě se okamžitě rozsvítilo. ,,Ano ta šla s Veronikou připravovat program. Nevím proč se do toho angažuje, když jí do toho nic není, ale do toho zase není nic mě. Teď mě omluvte." Řekla žena a odešla. ,,A kde to připravují." Křikla na ní ještě Susan. ,,Po schodech na horu a pak doleva slečno." Stihla ještě říct žena, než zašla za roh. ,,Honem Filipe, musíme jí najít." Vyběhli po schodech na horu a uslyšeli křik. Vyběhli k dveřím, za nimiž se ozývali hlasy. Oba byli ženské. Bylo zřetelně rozpoznat, o čem si ženy povídají. ,,Nemůžu přece za to, že tě Bůh neobdařil vše vidoucíma očima, ale dal ti něco jiného." Řekl vysoký ženský hlas. ,,Ne, mě dal sice něco jiného, ale ty máš jeho oči. Ty za to musíš zaplatit stejně jako ostatní." Řekl druhý hlas a ten první hned oponoval. ,,Ostatní? To ty máš na svědomí všechny ty vraždy z televize?" ,,Samozřejmě musíte pykat za to, že máte boží oči. Teď budou všechny mé. Chybí mi už ty tvoje. Poslední." ,,Ty ses zbláznila." ,,Ano zbláznila, tak teď mi je dáš dobrovolně nebo tě budu muset zabít." ,,Jak... Jak ti je můžu dát. Víš, co vůbec žádáš... Nejsi normální dítě, měla bys vyhledat pomoc." ,,Pomoc. Ne ty teď potřebuješ pomoc." ,,Prosím ne." ,,A zítra už budou všechny oči mé. Budu slavná. Ta co vlastní boží oko. Spojením všech dostaneš jedno. Pamatuješ, jak to říkala má babička. Je to pravda? Za chvíli ty poznám ale ty už ne." To už Susan nevydržela. Vtrhla do místnosti a než stihla prohlédnout situaci, zakročil Filip. ,,Myslím, však že vám do sbírky bude chybět tohle." Řekl a ukazoval oko které Susan dostala společně s dopisem. Sybila na něj smutně koukala a nevěděla co dělat. V ruce držela ostrý nůž a v druhé ruce třímala ještě před chvílí Veroničino zápěstí, které se jí teď vymklo. ,,No myslím, že tohle bude soudci stačit. Co myslíš, Filipe?" řekla Susan s úsměvem. ,,Myslím, že určitě."odpověděl Filip a úsměv jí oplatil.