Čarostavy jsou naprosto geniální věc. Na rozdíl od mozků je má každý obyvatel Hogwarts... bez rozdílu. Jejich čtením spolehlivě zabijete veškerý volný čas, pobavíte se, podivíte se, objevíte nevídané, zmoudříte a taky na vás bafne spousta překvapivých zjištění – například jak se jmenují všechna morčata vašeho spolužáka. Jestli chcete blíže poznat své nepřátele nebo zjistit něco skandálního o svých nejbližších, čtěte jejich čarostavy! Pro zdůraznění opakuji: Čtěte. Jejich. Čarostavy! A nejenom jejich – vřele doporučuji číst čarostavy všech osob na hradě! Vyčtete z nich opravdu vše, od jejich vnitřního rozpoložení a stavu vnitřností (srdce – blbě zamilované, nervy – vyteklé) až po osobnostní typ. Že si nejste jistí, jak na to? Že je to pro vás celkem oříšek? Nevadí! Hadí král pro vás rozlouskal a rozebral základní typy hradních čarostavů. Jestli jste připravení se dozvědět opravdu, opravdu všechno, tak jdeme na to...
(Pokračování textu…)
Znáte to, člověk se rozhodne, že si dá od psaní článků pauzu, a pak se mrknutím oka vymění tolik redaktorů! Jedním z nich je malá vychytralá čarodějka ze třetího ročníku jménem Saiph Lacaille, která bere redaktořinu a prefektování zcela vážně! Kde se v ní bere tolik energie? Mohla by se o ni s námi, starými hady, kterým už neslouží dobře kolena, podělit! Pozvala jsem si ji tedy na kobereček. Vzhledem k situaci, v níž je svět, jsme však musely najít alternativu. To víte... můj koberec nemá ani dva metry.
Rok se s rokem sešel a zmijozelský famfrpálový tým zahájil svou další sezónu.
Někteří vnímají tento opakující se a rozšiřující se nešvar jako problém, ale někteří ho vidí jako jediné možné řešení. Co se honí hlavou těm, kdo dobrovolně odcházejí do mrazivého světa ledu či ještě hůře – svoji vlastní identitu nechají v kouzelnickém světě zmizet? Zpovědnici oslovilo více obyvatelů našeho hradu, kteří si právě o tématu reinkarnací chtěli popovídat a svěřit nám své vlastní důvody pro rozhodnutí objevit se na naší škole znovu a třeba i lépe.
Hrad se rozskákal! Přesněji zmijozelský bazilišek Ferdinand se rozskákal, a to se vší parádou. Také tím potrápil nespočet studentů, fialových a minimálně jednoho ducha. Ve Velké síni se po dny a noci obyvatelé hradu svěřovali se svými útrapami, které jim hra přinesla, radili se o možném postupu a bavili se nad svými herními neúspěchy. Před krátkou dobou nás totiž jeden ze zelených studentů, 
Když se řekne Ďáblova jáma, všichni hned vědí, o jakém místě je řeč. A kdo by přece jen nevěděl, je to ono záhadné místo v Prasinkách, které je opředeno tajemnou atmosférou, strachem a napětím. Ďáblova jáma, jak již název napovídá, je jáma tak hluboká, že nikdo nedohlédne na její dno. Můžeme se tak pouze domnívat, co všechno se v ní skrývá. I přesto je místo denně navštěvováno desítkami kouzelníků, kteří pokouší štěstí a chtějí přejít na druhý konec. Překonat onu propast však může jen ten, kdo uhádne slovo, které si na něj vymyslel sám Ďábel. Kdo jej neuhodne, zažije dlouhý pád do útrob temnoty.
